‚Nikdo není nejlepší ve všem.‘ Zbavit se nadřazenosti jde, ale jen když o tom víme, říká psycholožka
„Většina lidí má pocit, že jsou v něčem lepší. Ale když si to myslí o všech oblastech života, tak to dobré není,” upozorňuje psycholožka a psychoterapeutka Radka Loja. Zároveň tvrdí, že to, čeho si všímáme na druhých, vychází z nás samotných. „Nikdy nemůžeme vidět toho druhého takového, jaký je. Vždy ho vidíme jen přes naše vlastní filtry.“
Srovnávat se s ostatními je běžné, říká psychoterapeutka a psycholožka Loja. Problém je, když sami sebe považujeme za nejlepší úplně ve všem.
Kde se berou pocity, postoje a myšlenky, že jsme lepší než ostatní? V čem mohou takové postoje škodit, co mohou blokovat? A proč se lidé děsí průměru a chtějí vynikat? Uslyšíte v záznamu rozhovoru
„Základem pocitů, kdy nevidíme sami sebe reálně, ale třeba nadhodnoceně oproti ostatním, má jádro v pocitu vlastní sebehodnoty. Protipólem komplexu nadřazenosti je komplex méněcennosti,“ přibližuje psychoterapeutka v pořadu Balanc Radia Wave.
„Mechanismus, jak to přesně vzniká, neznáme. Ale platí, že tak, jak se k nám chovají druzí, tak i my se chováme k druhým. A kritická oblast vnímání sebe sama je od narození zhruba do sedmi osmi let,“ upozorňuje psycholožka Loja s tím, že klíčovou roli hrají rodiče, učitelé i kolektiv a zdůrazňuje:
Psychoterapeut Suchý: Celý život řešíme dilema, jak být s druhými, a přitom zůstat sami sebou
Číst článek
„Neznám nikoho, kdo by měl ideální dětství. Lidé se často vymlouvají, že mohli být dnes jiní, ale už jsme dospělí a můžeme s tím něco udělat.“
„Všichni jsou hloupí“
Psycholožka Loja uvádí v pořadu Balanc Radia Wave případ toho, když se někdo cítí nadřazení:
„Měla jsem takového klienta. Přišel a první, co řekl, bylo, že všichni jsou hloupí, nikdo nechápe, co on všechno zvládá. Na sítích měl napsáno, že vystudoval vysokou školu, ale najednou jsem zjistila, že vysokou školu nemá, protože jeho diplomovou práci nikdo nechápal. Do práce nechodí, protože mu v žádném zaměstnání nerozumí, že to přece umí udělat lépe než ostatní.“
Takovému člověk tu ale není možné vyvrátit, uznává psycholožka a psychoterapeutka.
Sami k sobě jsme tvrdší než k přátelům. Tahle černá díra zmizí, až sami sebe obejmete, říká psycholožka
Číst článek
„Jeho obrana byla tak silná, že se mi nepodařilo ten obraz vyvrátit logickým argumentem. ‚Jste chytrý, pojďme na to chytře. Potřebujete peníze, tak co kdybyste je přechytračil?‘ Nepomohlo to,“ přiznává Loja.
Pocity nadřazenosti se podle psycholožky a psychoterapeutky pojí s tím, že dotyčný potřebuje mít věci pod kontrolou a například ostatním přikazuje, co a jak dělat.
„Nebo také chtějí, aby je druzí uznávali, viděli, jak jsou dobří, zkrátka jim potvrzovali jejich schopnosti. A když to ti druzí nedělají, tak je tam pak pocit opovržení. Jenže nikdo nemá rád, když se k němu přistupuje s opovržením,“ shrnuje psychoterapeutka.
Nejsem nejlepší ve všem
Změna je podle ní možná teprve tehdy, kdy si člověk své pocity nadřazenosti uvědomuje a mrzí ho to. „Ale pokud ten člověk nechce, k psychologovi ho poslalo okolí a on má pocit, že ani psycholog mu není hoden, tak to už jdeme spíš do narcistické poruchy osobnosti. A s tím je obtížné něco dělat.“
Prvním krokem je podle psycholožky uznat, že já sám nemůžu být nejlepší ve všech oblastech.
„Také funguje, když jsme v blízkém vztahu a přijmeme zpětnou vazbu od toho, koho máme rádi. ‚Mám pocit, že jsi na mě arogantní.‘ Zrcadlit pocity může velmi dobře fungovat.“
Díváme se přes vlastní filtry
Psycholožka a psychoterapeutka zdůrazňuje, že nikdy nevidíme druhého člověka, jaký je, ale vždy na něj pohlížíme přes vlastní filtry:
„Je to tak i s elitářstvím. Zeptala jsem se svého známého, právníka, jestli má pocit, že se někdy chová nadřazeně. Řekl, že ne. Ale když jsem se zeptala, jestli se někdy chová někdo nadřazeně k němu, tak mi vyjmenoval plno lidí.“
„Když se vám líbí, jak je někdo šikovný, jak krásně umí mluvit, tak říkám: ‚To všechno, čeho jste si všimli, máte v sobě. Můžete to dopilovat zrovna tak, jako to má ten druhý.‘ Když na někom vidíme, že je lakomý, ošklivý, tak to je proto, že my sami s tím máme něco společného. Jinak bychom to nemohli vidět,“ dodává Radka Loja.
Celý rozhovor si můžete poslechnout v audiozáznamu.
