Máte fobii? Zbavit se jí nedá, se strachem se musíte naučit pracovat, radí psycholožka

Máte z něčeho strach?
Ze spousty věcí, zrovna teď z toho sedět tu před vámi.

Ale není to úzkostný strach, ne?
Je to úzkost, určitě. 

Jak poznám, jestli je to běžný strach, nebo ten velmi úzkostný, chorobný strach až fobie? Třeba když mám strach z pavouků, jak poznám, jestli je to normální strach, nebo už je to fobie? 
Strach jako takový je stav, který se objeví a víceméně přejde, nepřetrvává. Pokud je to fobie, tak je to strach, který často přetrvává pokaždé, když se objeví nějaká situace, věc nebo zvíře. Může se objevit už předtím, například když mám jít na procházku a mám strach ze psů, fobii, tak už přemýšlím, kudy mám jít, jestli tam nebudou nějací psi, jestli bych měla přejít na druhou stranu, jestli tam nebude nějaký park. Už to přerůstá, není to jenom o jedné situaci, kdy se třeba leknu, když náhodně potkám psa, ten na mě vyštěkne, tu situaci přejdu, jsem v pořádku a zase se vrátím do klidového stavu. Už o tom začnu přemýšlet, plánuju si cestu tak, abych se něčemu vyhnula. V rámci fobií jde o to, že začnu mít strach, který je nadhodnocený, mnohem větší v rámci té situace. Většinou je tady něco, řekněme pavouk, a najednou je tady ohromný pocit strachu a obav, že se něco může stát. Pro tu situaci je strach stokrát větší, než by de facto měl být. Tím pádem se spustí reakce, takový poplašný systém, který máme všechny zabudovaný v mozku a který nám umožnil přežít. Do těla jsou vyplaveny různé hormony, takže si člověk může všimnout, že začne trošičku jinak dýchat, začne hodně tlouct srdce, jde mu tlak do hlavy, začne se třeba potit, je mu hrozné teplo, a potom zima. Může se začít klepat, má ztuhlé svaly, může zamrznout, nemůže se třeba hýbat, nebo naopak má hrozný pocit, že chce z té situace zmizet, dostat se z ní co nejrychleji. Může se stát, že potřebuje na záchod, je mu špatně od žaludku, motá se mu hlava, má rozostřené vidění, pocity mdloby. To je z fyziologie. Hlavou se mu můžou honit různé myšlenky, jako ježíšmarjá, něco se mi stane, musím se odsud dostat co nejrychleji, nezvládnu to a tak dále. Nebo může mít úplně prázdnou hlavu právě, když zamrzne, a ani mozek potom nefunguje běžným způsobem, takže vůbec neví, co má dělat. Jsou tam silné emoce, hrůzy, strachu, děsu, paniky, úzkosti. Je tam to chování, že buď jsem zamrzla a nemůžu sehnout, i když bych chtěla, věnuju se tomu objektu nebo fyziologickým změnám, tedy svému tělu, tomu, co se se mnou děje, jestli to zvládnu, nebo nezvládnu. Je to obrovská reakce různých aspektů myšlenkových, chování těla a emocí. Chovám se úplně jinak, než bych se v té situaci chtěla chovat. Pokud jde třeba o pavouka, tak začnu křičet o pomoc, skáču na stůl a tak dále. Je to pro tu situaci velice netypické nebo abnormální.

Jak časté jsou tyto potíže v populaci? Dá se říct, že by pacientů nebo lidí, kteří mají problém s fobiemi přibývalo?
V rámci krize, která se odehrávala v rámci pandemie koronaviru, určitě přibývalo lidí, kteří měli strach a získávali fobie. Coronafobie je nový druh fobie, který se objevil a který předtím nebyl, takže toto určitě byl problém, který se zvětšil. V rámci ostatních fobií, jsou to, myslím, sociální fobie, obzvlášť mezi mladistvými a dospívajícími dětmi, to je určitě na vzestupu.

Čím to je vyvolané, způsobené?
Myslím, že je to důsledek situace, když jsme byli zavření. Děti nežily společenským životem, nestýkaly se ve školách, nechodily se někam projít, nechodily do barů, na diskotéky a tak dále, neměly možnost vystavovat se těmto situacím, které jsou normální. Mladí byli najednou zavření doma a neměli možnost se setkávat s takovými situacemi. Obzvlášť u dospívajících se objevuje sociální fobie nebo úzkost z toho, abych zapadla a aby mě ostatní měli rádi, je poměrně častá a více méně každý si takovou vývojovou fází projdeme. Ale právě proto, že za pandemie se tomu mladí nevystavovali, byli doma zavření poměrně dlouhou dobu, tak najednou došlo k tomu, že se dostali do situace: ježkovy voči, já se teď mám vrátit, s někým si povídat a nevím co, protože jsem třeba už několik měsíců s nikým nemluvil. Úzkost je najednou na vzestupu, začnu o tom víc přemýšlet, a tím pádem může začít vznikat problém, který se zhoršuje, a může se z toho stát až fobie. 

Pak to asi dopadá tak, že už primárně radši do společnosti nechodí, protože z toho zkrátka mají obavy, a zůstávají zavření doma. 
Přesně tak. 

Jak vzniká fobie

Jak fobie vůbec vznikají? Jsou různé, ale určitě mají jedno společné, totiž že zkrátka jde o veliký strach. Kde se bere? 
Strach je do určité míry naprosto normální, regulérní emoce, která nám umožnila, abychom přežili, abychom vůbec tady byli. Kdybychom neměli strach, nepřežijeme jediný den, protože vejdeme do silnice, zajede nás první auto, které tam pojede, takže strach není špatný. Pokud jde o úzkost, která ze strachu vychází, narůstá, ze které se může stát ta chronická, tak je hromada různých faktorů, které k tomu mohou přispívat. Je kupa teorií, které vysvětlují, jak se to může odehrávat. Někdo říká, že to může být geneticky vrozené, že se to může předávat z generace na generaci, i když se všechny geny neprojeví a většinou k tomu musí přispívat nějaké další faktory. Mohou tam být nějaké naučené vzorce chování od rodičů, takže nejenom genetika, ale pokud třeba maminka měla strach ze psů a říkala mi celý život, že jsou nebezpeční, tak se jim můžu začít vyhýbat, dokud třeba nezjistím, že to je jinak. Může tam být socioekonomický vliv a tak dále. Z toho, co jsem četla, si nemyslím, že to je jedna jediná věc, pokud nedojde k nějakému traumatickému nebo špatnému zážitku, kdy člověka pokouše pes, má bouračku nebo je svědkem nějaké traumatické události, a potom má trauma a třeba se začne nějaké situaci vyhýbat.

Dokážu si představit, že traumatický zážitek může být spouštěčem fobie, přesto ne vždy to asi musí platit, protože jsou lidé, kteří byli v útlém věku napadeni třeba psem, když už o tom mluvíte, a mají psy rádi, znám jednoho takového ze svého okolí. Ale jsou lidé, kteří byli napadeni a mají fobii, tak jaký je mezi nimi rozdíl? Dá se říct, jak to funguje v mozku?
Jak to funguje v mozku, vám úplně neřeknu. Proč někteří mají schopnost jít dál a nic se pro ně neděje, to je, myslím, o psychické resilienci, schopnosti zpracovat tu událost. Třeba pokud žiju se psy a vím, že většina psů je v pořádku, tak když mě nějaký pokouše, dokážu přijmout, že to byl jeden z hodně mála, kteří něco takového udělají, a většina psů se ke mně chová dobře, můžu se s nimi mazlit a tak dále, takže mě to neovlivní. Někdo, kdo s nimi nemá zkušenost, není s nimi ve styku a je to jediná zkušenost, že se setkají se psem a ten ho pokouše, tak takový člověk potom možná má větší pravděpodobnost. Není jedna daná věc, která by na to měla úplně vliv. Budeme mít tři lidi, stane se jim stejná věc a odhadnout, který z nich bude mít schopnost to zvládnout a který to nezvládne a bude z toho mít fobii, je těžké. Ale na druhou stranu fyziologii za tou úzkostí, strachem a reakci máme více méně stejnou. Když je nějaká reakce, tak se aktivují určité části mozku, které nám říkají, že z té situace se potřebujeme dostat, a jak jsem říkala, vliv na to má hromada různých věcí, naše zkušenosti, takže pokud máme špatné, je možné, že se objeví myšlenka, která říká, tohle je nebezpečné, utíkej pryč. Je tady hromada různých hormonů a fyziologických reakcí, které se v danou chvíli odehrávají, takže fobie není jenom o tom, že chceme utíkat a máme hrozný strach. Z pohledu kognitivně-behaviorální terapie, která se zaměřuje na to, jak o těch situacích přemýšlíme a jak se v nich chováme, se díváme na to, že máme nějakou odezvu fyziologickou a odezvu behaviorální, což je naše chování, jak reagujeme v danou chvíli, a jak nás ovlivňuje to, co se děje kolem nás. Potom jsou tady nějaké myšlenkové pochody, že o tom nějak přemýšlíme, a potom jsou tu emoční reakce. Je to komplex, takový bludný kruh nebo kruh těchto reakcí, které všechny ovlivňují, jak se potom budeme chovat, jak o tom budeme přemýšlet a tak dále. 

Mají fobie i nějaké stupně, nějaké fáze? Zhoršuje se to časem? 
Může se to zhoršovat. Z výzkumu se ukazuje, že tyto specifické fobie velice často spojené se zvířaty se vyvíjejí v dětství, a pokud si člověk nevybuduje nějakou psychickou resilienci, tak to má tendenci se zhoršovat. Problém je i v tom, že je tam komorbidita, takže se přidávají další úzkostné poruchy a ta úzkost se může rozlézat i do jiných oblastí života nebo do jiných situací než jenom ta původní jedna fobie. 

Dá se fobie nadobro zbavit? 
Je hrozně potřebné říct, co to znamená zbavit se. Znamená to, že v životě nepocítím úzkost dané situaci, že v životě nebudu mít myšlenku na to, že se třeba nevybourám v autě, že nepocítím zrychlený tep nebo že moje tělo nebude reagovat? To se zaručit nedá, žádný terapeut vám nemůže říct, že se nadobro zbavíte úplně všeho. Je to spíš o tom, abychom klientům pomohli zvládat ty situace, dostávat se do životních situací, do kterých se ve skutečnosti dostávat chtějí a potřebují, je to součástí jejich života. Nemůžeme zaručit, že se strach neobjeví, že se ne může zhoršit nebo že se neobjeví myšlenka, co když se zase vybourám, když sednu do auta. Určitě můžeme zaručit, že se s tím dá pracovat, že můžeme pomoct, podpořit klienta, aby s tím začal pracovat a pomalinku se s podporou terapeuta začal vystavovat těm situacím.

Takže výsledkem není to, že mě fobie opustí, ale spíš to, že se s ní naučím vědomě pracovat?
Přesně tak, a to už může mít za následek, že si za nějakou dobu nejednou všimnu, že jsem víc v pohodě, že mě ty myšlenky neobtěžují nebo že se třeba objevují jenom v situacích, kdy mi je trošičku hůř. Samozřejmě, když jsme na tom psychicky hůř, tak potom nás trápí víc věcí než běžně, takže je možné, že se tam nějaká myšlenka objeví, že změním své chování a půjdu jinudy, vyhnu se nějaké situaci, která je pro mě náročnější, to je naprosto normální. Ale že bychom zaručili, že už nikdy nebudu mít strach z něčeho, to opravdu nejde. 

Jak se zbavit strachu

Jak vypadá léčba? Je to třeba i o tom, že se budu dobrovolně vystavovat objektu svého strachu, abych si na to zvykla? 
Ano, v rámci kognitivně-behaviorální terapie jsou dva přístupy, oba dva jsou expoziční, což znamená vystavování se. Jedna je taková ta klasická, z klasického KBT, kde je vystavování se stimulu nebo věci, která mě zúzkostňuje, ze které mám strach. Je to velice postupně. Bavili jsme se o arachnofobii, tedy strachu z pavouků, takže to může být to, že si na začátku jenom představím nějakého pavouka, podívám se na počítači nebo na telefonu na nějaké krátké video s pavouky, na začátku možná s maličkatými, pokud mi dělají problém ti větší. Vždycky tam musí být aspekt toho strachu, musí to ve mně vybudit nějakou reakci, protože dívat se na něco, co ve mně nevybuzuje úzkost, nemá efekt. Musí tam už být nějaká hladina úzkosti. Takže začnu se dívat na fotky, na obrázky, videa a tak dále. Potom můžu někomu říct, aby mi chytil nějakého malého pavouka, může se dát do skleničky, kterou já můžu držet v ruce, potom můžu pavouka vytáhnout... Takovýmto postupným způsobem, pomalinku, krůček po krůčku se vystavuji strachu a dá se to aplikovat úplně na všechno. Třeba v případě řízení jedu s partnerem, budu řídit a on se mnou pojede nějakou trasu, potom třeba pojedu už bez partnera jenom krátký úsek, potom to může být delší úsek, potom zvětším vzdálenost nebo také obtížnost. Mnoha lidem dělá problém čas, kdy jsou špičky, takže jezdí v době, kdy jsou silnice prázdné, takže je dobré trénovat tímto způsobem. 

Když mám fobii z létání, případně fobii z nemocí, tak jak tohle natrénuji? Používá se v dnešní době třeba i virtuální realita? 
Určitě se používá, začíná to být dostupnější. Je to něco poměrně nového, takže je jenom málo institucí, které mají přístup k těmto metodikám. Jednou z nich je Národní ústav duševního zdraví v Praze, takže tam to využívají. Je to velice efektivní způsob, myslím, že třeba na strach z výšek to tam používají, mám dojem, že i na strach ze zvířat, která se tam dají naprogramovat. Je to řízeno klientem, který řekne, co bude chtít dělat, jestli se třeba toho zvířete dotkne a tak dále. Potom vím, že v Berouně, kde se otevřela nová nemocnice, budou virtuální reality také využívat. Moderních technologií můžeme dobře využívat jako terapeuti, kde máme hodně konzultací přes různé aplikace. Dělala jsem expoziční terapii, kdy mě klientka brala na procházky, nebo si klient může vzít terapeuta na mobilu do auta. Tímto způsobem se ta zkušenost dá řídit, to může být hodně přínosné, protože v tom klient není úplně sám.

A jak se řeší, pokud má někdo strach z nemocí?
Možná bych ještě nejdřív řekla o létání. Létání je samozřejmě složité, protože to natrénovat nejde, nemůžeme říct klientovi, aby si čtyřikrát týdně koupil letenku a létal tam a zpátky. Ta expozice by měla být opakovaná, pokud možno každý den, minimálně čtyřikrát do týdne, takže některé expoziční terapie mohou být náročné, protože cena benzínu je poměrně vysoká a pro klienty to nemusí být jednoduché. V rámci létání, pokud je to člověk, který letí na dovolenou jednou za rok, tak tam můžeme natrénovat nějakou techniku dýchání, relaxace nebo všímavosti, ale samozřejmě jelikož se tomu nevystavuje, tak to nebude účinné, a pokud si potřebujete vzít lék na uklidnění, tak si ho vezměte, protože s tímto nic neuděláme.

V rámci strachu z nemocí, abychom řekli klientům, aby se šli exponovat nějakým situacím, kde by mohli něco chytit, tak to určitě nechceme. Je to o přijetí nejistoty, protože náš celý život je o tom, že nikdy nevíme, kde něco chytneme. Jsou lidé, kteří chytnou téměř všechno, jsou lidé, kteří nechytnou žádnou nemoc, nebo ji chytneme někdy, kdy to vůbec nečekáme, a kdy čekáme, že ano, tak třeba ne. Takže s tím se nedá pracovat úplně expozičně, pokud ten člověk nezůstává úplně doma. Pokud se straní společnosti a lidí celkově, tak tam je samozřejmě potřeba, aby ten člověk začal žít. Řídíme se i tím, jak on chce, aby jeho život vypadal. Pokud někdo chce být zavřený doma po celý život, tak na to má právo, ale neznám takového člověka. Je to o tom, aby malými krůčky chodil do společnosti, aby si to testoval. Je to o naučení se toho, že když někam půjdu, tak zjistím, že za prvé to zvládnu, že se mi nejspíš nic nestane a že ta zkušenost je nakonec pozitivní. 

Jak dlouho léčba obvykle trvá? 
To je hrozně těžké říct, protože záleží na tom, jak se tomu klient věnuje. Jak jsem říkala, u expoziční terapie je důležité, aby probíhala minimálně čtyřikrát do týdne. Pokud se tomu člověk věnuje, má podporu a podmínky, kdy je schopný se tomu věnovat a dělat věci, na kterých se domluvíme, tak si myslím, že během čtyř až šesti týdnů už může začít vidět výsledky. Nejčastěji pracuji se sociální fobií, agorafobií nebo strachem z řízení a třeba v případě strachu z řízení, když se člověk do toho dá, tak během tří, čtyř týdnů už je schopen dojet aspoň na nákup, který může mít kilometr od bydliště, ale může to zvládnout.

Kdy by měl člověk s fobií vyhledat odbornou pomoc? Myslím tím, kam až to může zajít, pokud někdo svůj problém neřeší. 
Záleží na problému. Pokud, jak jsem říkala, létám jednou za rok, mám fobii z létání, ale dám to kvůli dovolené, když mi bude hrozně špatně, tak to není zase tak zásadní problém, který by ovlivnil člověka. Pokud je to jednou za rok a nějak to zvládnu, i když z toho mám hrozný strach, tak to není tak hrozné, můžu s tím žít a jsem s tím v pohodě. Hodně lidí má strach z něčeho a je to naprosto normální, všichni máme více méně z něčeho strach. Pokud je to něco, co mě začíná ovlivňovat, a už každý den nebo týden musím přemýšlet, kudy mám jet nebo jestli vůbec sednu do auta, koho mám poprosit, aby se mnou někam zašel, jestli vůbec půjdu na nějakou party, protože tam budou lidé a já bych se s někým měl bavit a nevím, co budu říkat, když se tomu začnu vyhýbat nebo začnu dělat takové manévry, kdy začnu vyhledávat nějakou externí pomoc, abych to zvládnul, nebo ujišťování a tak dále, tomu říkáme zabezpečovací chování, a začíná mě to narušovat a začnu potřebovat extra pomoci, tak je asi dobré s tím už začít něco dělat a vyhledat pomoc. Samozřejmě jsou různé psychoterapeutské přístupy. Kognitivně-behaviorální terapie je známa, že je velice efektivní v práci s tímto problémem, ale zároveň velice náročná, protože je to o vystavování se a opravdu to chce psychickou sílu toho člověka, vůli se do těch situací dostávat. Protože pokud člověk přijde, chce s tím poradit, ale nechce chodit do těch situací, tak kognitivně-behaviorální terapie pro něj nebude ta správná.