Být matkou je dobrý předpoklad ke zvládnutí vojenského výcviku, myslí si vojákyně v aktivní záloze
Na vojnu chtěla už jako malá holčička, ale tehdy jí v rodině vysvětlili, že holky na vojnu nechodí. Nakonec se na ni ale přece jenom dostala, jen o pár let později. Když její dcery trochu odrostly, vydala se na třítýdenní vojenský výcvik do Vyškova. Dnes je vojákyní v aktivní záloze. Petru Horákovou Krištofovou můžete spatřit v bahně v plné polní i na diplomatických večírcích. Je zakladatelkou Nadačního fondu Apolena a byla hostem Lucie Výborné.
Když jste byla malá, bylo vám líto, že holky nemůžou na vojnu?
Strašně. Můj tatínek, který sloužil v Dolním Žandově jako řidič, je asi jedním z mála, kdo má dobré vzpomínky na vojnu. A celé dětství jsem poslouchala jeho dobrodružné a vtipné zážitky a měla jsem pocit, že to potřebuji taky zažít.
Celé dětství jsem poslouchala dobrodružné zážitky z vojny. Bylo mi líto, že na ni nemůžu, vzpomíná vojákyně
A dědeček byl legionář?
Prastrýc. Ten byl z Olomouce, údajně bojoval na Piavě. Česká obec legionářská má na webu seznam legionářů a já ho tam opravdu našla. Tak jsem to ještě doplnila o fotografii, kterou mám. A dokonce jsem našla badatele, který údajně monitoroval cestu tohoto vojenského uskupení. Takže čekám, až mi v poště přistane jeho práce, a možná se dozvím něco o historii mojí rodiny.
Popište lidi, kteří se s vámi do tohoto dobrodružství pouštějí.
To je správná otázka. Jsou to srdcaři, kteří chtějí něco udělat pro naši zemi, být součástí něčeho, co může být někdy užitečné. V době, kdy jsem byla na výcviku já, šlo zejména o situace typu tornáda, povodně a tak dál, protože nikdo nečekal, že přijde nějaký konflikt, byť i takovou možnost si člověk samozřejmě připouštěl.
Navíc když si přečtete přísahu vojáka, kde slibujete, že se budete připravovat, zdokonalovat a že jste ochotná položit za zemi svůj život. Tam se pak opravdu sejde specifická skupinka lidí. Zejména tedy mladí, já jsem byla v našem družstvu nejstarší. Byli to studenti, podnikatelé, řidič autobusu, hodně lidí, kteří pracují ve zdravotnictví nebo sociálních službách.
Jaké otázky nejčastěji v souvislosti s vojenským výcvikem slýcháváte?
Já myslím, že to, co nejvíc lidem běhá v hlavě a na co se mě nejvíc ptají, je náročnost. Skoro každý mi píše, kolik toho uběhne, kolik toho nazvedá a tak. Já jim píšu, že je dobře, že se připravují, ale že je rozdíl jít si ráno zaběhat do Stromovky, vyspaný, po kafíčku, po svačině, aby měl člověk energetickou zásobu. Uběhnete deset patnáct kilometrů, pak si dáte sprchu, protein a jdete třeba do kanceláře.
Student a zároveň voják. Karlova univerzita dá nově kredity těm, kdo cvičí v aktivních zálohách armády
Číst článek
Jenomže takhle to ve Vyškově nefunguje. Tam si nedáte žádné kafíčko, nebudete vyspaní, rozhodně si po cvičení nedáte sprchu ani protein.
Veškerá fyzická náročnost probíhá v rámci spánkové deprivace, není čas na regeneraci, protože ten třítýdenní covidový výcvik běžel opravdu nonstop. Jdete spát třeba o půlnoci a v půl páté máte budíček a ještě mezi tím třeba dvě hodiny hlídáte zbraně.
Podávat fyzické výkony v takovém rozpoložení je opravdu něco jiného. Takže je potřeba se připravit na to, že to není jenom o tom, kolik mám naběháno. Já jsem byla dobře vytrénovaná, protože jsem matka. Opravdu, tím že jsme zvyklé vstávat k dětem a potom přes den podávat výkony – malá polní, velká polní, kočár, dítě, nákup, to všechno se tomu podobá. Myslím si, že být matkou je docela dobrý předpoklad zvládnout vojenský výcvik.
Poslechněte si celý rozhovor, audio najdete nahoře ve článku.
