Po dvaceti letech členství v Evropské unii jsou Češi rozděleni do šesti skupin. „Mám problém vybavit si politiky, kteří by zanechali hlubší stopu v povědomí o EU. A to se na české společnosti zákonitě podepisuje,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz a Radiožurnál Milan Nič. Slovenský expert, který nyní pracuje v Německé radě pro zahraniční politiku, v poslední době vidí posun k lepšímu. „Také vnímání Česka v evropské politice se zlepšilo,“ uvádí.

Rozhovor Praha / Berlín 5:00 1. března 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Z unikátního průzkumu pro Český rozhlas vyplynulo, že česká společnost je po dvaceti letech rozdělená vztahem k EU na šest skupin. Jaký signál to vysílá?
Vyplývá z toho větší roztříštěnost české společnosti než ve většině jiných členských zemí. Pro toho, kdo sleduje Česko a EU delší dobu, je v tom paradoxně i dobrá zpráva. Pamatuju si, že uprostřed migrační krize dokonce polovina občanů České republiky hodnotila členství v EU převážně negativně.

Dnes bych řekl, že je mírný nárůst lidí, kteří nahlíží na členství v EU příznivě. Možná se objevuje i stopa dobře zvládnutého českého předsednictví před dvěma lety (Česko předsedalo Radě EU od července do prosince 2022 – pozn. red.).

Náhled společnosti dost formuje i to, jakým způsobem komunikuje politická reprezentace evropská témata, odkazují se na to ostatně i sociologové analytického ústavu STEM, kteří data pro Rozděleni Evropou shromažďovali. Co výsledky vypovídají o politické reprezentaci?
Určitě to, že není žádná shoda na českých zájmech nebo místě v Evropské unii, nejsou jasně vyartikulované potřeby české ekonomiky v rámci širšího evropského prostoru a povědomí o EU je chabé, to nijak nepřispívá.

Co je podle mě podstatné a co je fenomén i jiných zemí, které vstupovaly do EU před dvaceti lety, je stále nízký pocit, že dochází ke spolupodílení se na evropském projektu, který společně tvoříme, a naši představitelé v Bruselu spolurozhodují o směřování EU.

Kdybyste to měl specifikovat, jak si stojí ta desítka „nových členských zemí“, které do EU vstupovaly v roce 2004?
Z toho zakletí tzv. nových členských zemí vystoupili podle mě nejvíc obyvatelé Pobaltí, zejména Estonci, u kterých je podpora členství v EU velmi vysoká. Oni to považují i za součást své bezpečnosti a našli si díky tomu místo v politické Evropě, mají zakořeněnou hlubší vazbu nejen se severní, ale i se západní Evropou.

Také Češi odpovídali v rámci šetření, že by od EU očekávali jakýsi vnější štít. Ale zůstaňme u porovnávání, sice na to nemáme takto souhrnná data, nicméně zkusme to analyzovat. Pokud o české společnosti říkáme, že je rozdělena do šesti skupin, jak by si stály jiné členské státy? Jak by si stálo třeba Slovensko?
Určitě by byla podpora členství v EU větší a možná i povědomí o výhodách. Paradoxně na Slovensku byla mnohem nižší podpora členství v NATO a v obecných otázkách bezpečnostní dimenze.

Když se vrátím k té desítce společně vstupujících zemí, Česko patří k tomu euroskeptickému křídlu, možná že bychom o něm mohli mluvit jako o nejeuroskeptičtější zemi mezi těmi, které vstupovaly v roce 2004. Má to svoje hlubší příčiny. Přidám osobní vzpomínku. Pamatuju si, že jako student na fakultě sociálních věd v Praze ještě před vstupem bylo moderní být euroskeptikem a vymezovat se vůči EU.

Česko bylo před dvaceti lety při vstupu vnímáno jako nový spojenec Velké Británie, druhého euroskeptického státu. Velmi se na tom podílel diskurz, který sdílel Václav Klaus jakožto dominantní postava, která se stavěla proti EU. Činil tak konkrétně neustálým připomínáním my vs. oni, zdůrazňováním, že Česko si musí chránit svůj vlastní zájem.

Byl malý důraz na spolupráci a to, jak je pro Čechy důležité budovat koalice v rámci Evropy. A v tom má dodnes česká diplomacie určitý deficit. I přes sílu české ekonomiky si nevybudovala přirozené partnerství mimo region Visegrádu nebo bilaterálního vztahu s Německem.

EU jako terč

Spokojenost se členstvím v EU u Čechů kolísala, nyní je na 45 procentech. Promlouvaly do toho i krize (eurozóny, migrační, covidová), jak během toho vystupovali čeští politici v EU?
Historicky to bylo velmi těžké období pro celou EU, nejen pro eurozónu, je třeba připomenout, že se to odvíjelo od globální finanční krize z roku 2008, která zastavila něco velmi důležitého, co bych nazval dobíháním nových členských zemí. Dobíhali jsme zbytek EU z pohledu ekonomické úrovně a konvergence, tedy to, k čemu mají sloužit třeba evropské fondy a kohezní politika. Byl to jeden velký zásek v globálním ekonomickém vývoji, kdy se zastavil ekonomický růst ve vyspělé části světa. V tu chvíli jsme ztratili tempo.

Rozděleni Evropou: EU je problematická značka, řada Čechů od ní chce vnější štít, jiní klid na práci

Číst článek

Ekonomická krize byla existenční krize eurozóny. Kdyby se ten růst předtím nezastavil, myslím, že bychom byli z hlediska životní úrovně nebo dobíhání průměru EU mnohem dál.

Málo se ví, že co se týče investičního prostředí a ekonomického růstu, mají země, které přijímají z evropských kohezních fondů, výhodu oproti ostatním a vždy je jejich procento ekonomického růstu ovlivněno těmito veřejnými investicemi z eurofondů (právě k těmto zemím se řadí Česko, které více z unijního rozpočtu dostává, než do něj investuje – pozn. red.).

Tedy z pohledu vyrovnávání se s dopady ekonomické krize bylo podstatné, že jsme byli součástí evropského rámce. Ale pokud o tom nemluví politici, nebo si toho nevšímají média, nedostane se to do povědomí.

Zrovna jsem se chtěla dostat k prezentaci Evropské unie. Jak probíhala komunikace krizí ze strany politiků za unijní instituce vs. jak o tom hovořili čeští politici s odkazem na EU?
Žiju už několik let v Německu a Evropská unie je tady součást německé politiky. Představuje německé místo v Evropě, jednotný trh je německým životním prostorem, je to proexportní ekonomika. Sounáležitost je něco nezpochybnitelného, když je krize v EU, tak němečtí politici se mohou opřít o veřejné mínění, protože tam vždy byla touha zachránit třeba eurozónu.

Největší rozdíl vidím v tom, že ať už Češi, nebo případně jiní politici v dalších členských zemích nasedli na to, že evropský projekt je něco dočasného, do kterého byli vtaženi, a nyní jim to nevyhovuje. Když začala vlna populismu, byla EU vítaný terč, vůči kterému se vyhraňovali.

V Německu nebo i třeba v Rakousku mám dojem, že je větší důraz na sounáležitost. EU je v těchto zemích vnímána jako přirozená součást pro ty země.

Odstup českých politiků

V Česku identifikace s EU chybí… A ani nikdy nebyla?
Mám dojem, že v české debatě tato sounáležitost není. Je to něco, co se nerodí lehko. Je to něco, co si buď politická elita adoptuje, anebo je to běh na dlouhou trať.

Možná je to také generační záležitost, kdy jedna celá generace českých politiků přistoupila do EU a držela si určitý odstup. Může to být ale také kvůli linii české pravice, zejména ODS. Zároveň třeba také sociální demokracii, která byla otevřenější vůči EU, ale nevyužila prostor, kdy mohla komunikovat evropský projekt mnohem výrazněji.

Unikátní výzkum: Vztah k Evropské unii dělí českou společnost do šesti skupin. Zjistěte, do které patříte

Číst článek

Mám problém vybavit si některé politiky, kteří by zanechali nějakou hlubší stopu v povědomí o EU. A to se na české společnosti zákonitě podepisuje.

V tomto ohledu dodnes rezonuje Václav Klaus, o kterém ale nemůžeme tvrdit, že by EU komunikoval nějak pozitivně, spíše naopak.
Ano. Projevilo se to mimo jiné i v tom, jak se vybíral český eurokomisař, tj. na poslední chvíli, improvizovaně. Lidé, které Česko posílalo do Evropské komise, nakonec přesvědčili a byli dobří komisaři, zejména poslední Věra Jourová. Ale doma jako kdyby neměli podporu.

Nárůst sebevědomí

Být Čech je víc než Evropan a být Evropan je víc než občan Evropské unie. To ukazuje průzkum české společnosti Rozděleni Evropou. Ani ne polovina Čechů, konkrétně 46 procent, je hrdá na to, že je součástí EU. Když to trochu otočím: je Česko, a tedy čeští politici jezdící do Bruselu, kde se podílí na tvorbě unijní politiky, hrdou součástí EU?
Nedokážu vyhodnotit, jak to přenáší domů vůči české veřejnosti, ale co můžu říct z vlastní zkušenosti, tak čeští politici jsou zaangažovanější do evropské politiky než před několika lety. V poslední době jsou aktivnější, platnější a také vnímání Česka v evropské politice se zlepšilo.

Vydařené předsednictví vláda nezvládla prodat lidem. Uplatní teď Česko osvědčené diplomaty?

Číst článek

Česko mělo velmi dobré předsednictví, a to v těžké době (pár měsíců po zahájení ruské invaze na Ukrajinu – pozn. red.). Bylo vklíněné mezi francouzské a švédské předsednictví a dokázalo zaujmout, některé věci udělat lépe, dotáhnout více legislativy.

Velmi zazářila česká velvyslankyně, stálá představitelka při EU Edita Hrdá. Opět jsem si všiml, že někdo, kdo má velmi dobrou reputaci v Bruselu, není tolik v povědomí doma.

Ale tento problém se týká i některých výrazných europoslanců, kteří mají „brand“ a jméno v Bruselu, podílí se na spoluvytváření evropských politik. Nicméně opět: doma jako kdyby neměli svoje vlastní publikum a potom je na nich, jak přetavují český zájem do společných politik nebo spolupráce s jednotlivými ministerstvy v Praze.

S červnovými volbami do Evropského parlamentu bude možnost tuto práci nasvítit. Myslíte, že kandidáti využijí té možnosti, aby dostali lepší vizitku pro dalších pět let v europarlamentu?
Určitě ano. Obě naše země, Česko i Slovensko, patří k těm nejhorším, co se týče účasti v evropských volbách (v roce 2019 to bylo pro Česko 29 procent, Slovensko 23 procent, zatímco průměr EU byl necelých 51 procent – pozn. red.).

Evropský parlament možná není nejlepší instituce, když mluvíme o vlivu na tvorbu evropské politiky, protože europoslanců je víc než 700 a podíl našich zástupců je jen malým fragmentem.

Ale co je ještě podstatnější, Česko hraje výrazně pod svoji váhu v zastoupení unijních institucích, v Evropské komisi nebo sekretariátu Rady Evropské unie. To je ukázka hlubšího problému, což je prosazování představitelů tzv. nových členských zemí – sice už bychom jim měli přestat říkat „nových“, když tam jsou dvacet let. Pobaltské státy se uplatnily relativně nad svou sílu, ale třeba Česko má zastoupení ještě nižší než Slovensko.

Superúředník Fryč: Chceme dostat víc lidí do Bruselu. S přípravou by měly pomáhat další vysoké školy

Číst článek

O tomto problému se mluví už nějaký čas, výrazně od českého předsednictví, že to zastoupení Čechů v institucích je velmi nízké…
Je to všechno propojené. Musíte mít lidi, kteří do systému vstupují takříkajíc zespodu, kteří mají dobrý politický lobbing a musí mít podporu i ze své země, musí na nich být politická shoda napříč vládami, protože je to systematický dlouhodobý proces.

Dělá se to snáz, pokud je doma povědomí o tom, že tito lidé dokážou prosadit důležitou věc pro vlastní zemi, pro vlastní průmysl, ekonomiku a to je něco, proč bychom je měli podporovat. Mám dojem, že tohle v Praze ne vždy funguje.

Otevřená debata o EU

Co by se mělo změnit? Co by měli politici, veřejní činitelé, média dělat pro to, aby se narativ informování o EU změnil? Aby se informace nenesla v rovině „zlý Brusel nám nařizuje“, ale aby došlo k přijetí faktu, že Česko, Slovensko, Litva, Španělsko jsou Brusel a tvoří evropskou politiku, která je jim vlastní?
Ministři by mohli začít od sebe, protože oni chodí do orgánů Rady. Ti by mohli vytvořit silná evropská oddělení, povzbuzovat svoje vlastní úředníky, aby komunikovali a vysvětlovali český zájem a jeho prosazování v Bruselu v dané oblasti.

Také si myslím, že by bylo dobré, aby se nebáli, když je někdo tak důležitý, jako byl svého času Marek Mora (nyní náměstek na ministerstvu financí – pozn. red.), který působil jako –zástupce generálního ředitele Rady EU, ve chvíli, kdy můžou mluvit, nechat je. Oni můžou přímo vysvětlovat roli Česka v EU nebo můžou také vysvětlovat evropský projekt a do jaké míry je pro Česko důležité být jeho součástí.

Dokonce bych řekl, že dnes už to není o tom přesvědčovat doma veřejnost, proč je pro Česko důležité být v EU. Dnes je to o tom, že se vede velmi otevřená debata, kam se má EU posunout, jak se má vnitřně změnit nebo adaptovat, aby více vyhovovala například českým zájmům.

České předsednictví bylo dobrý start, ale je třeba kultivovat debatu doma, přičemž ona nemusí být vždy veřejná. Ale potom je to také o tom mít s kým tu debatu vést a tam byste mohli narazit na problém, kdo v české diplomacii nebo české vládě a na ministerstvech bude mít mandát tuto debatu vést a kdo bude mít hlavně tu zkušenost.

Když se na závěr vrátím k tomu rozdělení české společnosti do šesti skupin vztahem k EU, jak vést debatu i s těmi zarytými, nebo jak je výzkum nazývá Skalními odpůrci?
To neumím posoudit. Ale pro začátek by bylo dobré, kdyby se zlepšila například parlamentní debata o EU a evropských politikách. Bylo by dobré, kdyby se napříč politickými stranami víc vyhranili domácí politici, kteří budou mít zájem o evropskou politiku a budou schopní ji dále vysvětlovat svým voličům.

Anna Urbanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít