Představený dominikánů promluvil o obětech sexuálního zneužívání: Nechtějí soud, chtějí být vyslyšeny
Dominikáni podezírají asi šest pachatelů ze svých řad, kteří se v 90. letech a v prvním desetiletí 21. století mohli dopustit sexuálního zneužívání. Činy se ve většině případů týkaly osob starších 18 let a v jednom případě byla oběť mladší 15 let. Řešili dominikáni situaci dostatečně? Co dnes v souvislosti se sexuálním zneužívání zvládá církev lépe? A vedou média proti církvi kampaň? Hostem pořadu Vertikála byl provinciál dominikánů Lukáš Fošum.
V případech, kdy se proti pachatelům sešlo dost svědectví, s nimi byl zahájen církevněprávní proces, který směřoval právě k pozastavení jejich kněžské činnosti, a tak k izolaci od dalších potenciálních obětí. Ale přesto se ptám, proč s těmi pachateli nebyl zahájen klasický světský, trestněprávní proces?
Jednak proto, že ve své podstatě ty činy nevyžadovaly onu oznamovací povinnost, a také ani ty oběti si nepřály, aby byl zahájen trestněprávní proces, aby třeba musely jít vypovídat na policii.
Hostem Naděždy Hávové v pořadu Vertikála byl provinciál dominikánů Lukáš Fošum
Ty případy pochází z přelomu 90. a nultých let. Kdy jste se to dozvěděli a kdy jste to začali nějak řešit?
Po kanonickoprávní stránce se to řešilo tehdy, když už bylo opravdu důvodné podezření, že ten pachatel má na svědomí několik obětí. Tehdy se to začalo řešit…
A jak se ta věc provalila?
Tak, jak se věci provalují. Oběti o ní začínají mluvit.
‚Vyjadřujeme velkou lítost.‘ Dominikáni podezírají asi šest svých kněží ze sexuálního zneužívání
Číst článek
Přišly tedy samy oběti se svědectvím?
Ano. Ono jde také o to, proč se teď mluví tolik o tom, co bylo v 90. letech. Dnes už máme nějaké zkušenosti s psychologií pachatele, s psychologií oběti, takže už kolem roku 2000 bylo snazší vědět, kdo je třeba pachatelem, protože se to s ním vleklo několik let. Byly lepší podmínky k tomu, jak pachatele objevit, doložit to, dokázat jim, že to činili, přestože oni to samozřejmě vždy popírali.
A na základě těchto zkušeností vy dnes lépe dokážete definovat pachatele, všímáte si jich víc?
Myslím, že tady nejde jen o naši zkušenost, jde o zkušenost celé společnosti. Dnes jsou lidé jako premonstrátský kněz Marek Drábek, který je v této oblasti kompetentní a který je schopen říct, jaká je psychologie pachatele, jaká je psychologie oběti, proč to třeba často vede k tomu, že se oběti nevěří, proč si pachatelé vybírají oběti, které jsou zranitelné atd.
Nejde jenom o nás, jde o celou společnost a v rámci ní i církev, která má teď větší zkušenosti a může ty pachatele rychleji odhalit. To samozřejmě neznamená, že se už vyvarujeme těchto zločinů, ale že je tady celkové nastavení, jak v takových případech reagovat.
Rozumím. Ale přesto – z vašeho osobního pohledu – je to pozastavení kněžské činnosti podle vás dostatečný trest, i když oběť nepožaduje trestněprávní potrestání pachatele?
Samozřejmě, pozastavení kněžské činnosti je jedna věc, druhá věc je, že se ten kněz izoluje od těch obětí, ale na té rovině církevněprávní dnes není možné dělat nějaké uvěznění, nebo něco dalšího…
Tomu rozumím, na církevněprávní rozhodně ne, ale z vašeho pohledu, neměl by skutečně takový pachatel jít k civilnímu soudu a být odsouzen?
To je v první řadě dáno tím, jestli ten jeho čin byl trestněprávně postižitelný. Tady jde o to, že se často bavíme o činech, které ve skutečnosti byly ve většině případů spáchány na lidech nad 18 let, což neznamená vůbec jejich zlehčování, ale je otázka, do jaké míry by vůbec byly trestněprávně postižitelné.
Nabídli jste jim už tehdy, jako dominikáni, nějaké odškodnění? Finanční, omluvy…
To nejsem schopen zhodnotit, i naše informace o všech těch činech – jak o pachatelích, tak o obětech – jsou poměrně kusé. My to nejsme schopni nějakým způsobem v celém rozsahu zrekonstruovat. Určitě nějaké snahy nabídnout pomoct zde byly. Byly oběti, za kterými jsme byli a jsme dále v kontaktu. To, co ony často žádají, není v první řadě nějaké finanční odškodnění, není to nějaké trestněprávní řízení, ale vůbec to, aby byly vyslyšeny. A jak se dnes znovu ukazuje, právě samy oběti o tom začnou hovořit až po několika letech.
‚Využil mého strachu a donutil mě k potratu.‘ Sexuální násilí na dětech se nevyhýbá ani českým církvím
Číst článek
Řada lidí současnou situaci označuje za „kampaň médií“, která je namířena proti katolické církvi a třeba kardinálu Dukovi. Vy to taky tak vnímáte?
Neřekl bych, že to je v první řadě nějaká kampaň proti církvi. Samozřejmě, kardinál Duka se s tím veze jakožto hlavní představitel katolické církve. Jsou zde nějaké případy, do kterých on byl nějak zapojen, když byl provinciálem dominikánů.
Samozřejmě že média nebudou církev v této oblasti šetřit, ale já si myslím, že tou nejlepší odpovědí je transparence a říct jasně pravdu, do jaké míry je vhodné ji sdělit, a také jasně ukázat médiím, co je dobré jim sdělovat a co třeba není dobré jim sdělovat.
Já bych tady ještě dodal, že média určitě sehrávají pozitivní roli v tom, že přiměla církev a celou společnost tyto věci více řešit, ale můžou sehrávat také negativní roli, když dělají nějaký tlak na oběti, které nechtějí, aby se o nich hovořilo v médiích, nebo nechtějí, aby byla sdělena jejich jména. Takže tady je podle mě důležité správně rozlišit úlohu médií a taky se k ní správně postavit.
Kauza zneužívání nezletilých ve společnosti rezonuje. Jak moc to církvi škodí?
Škodí jí to jako jakékoliv jiné organizaci a škodí jí to možná ještě tím víc, protože jejím úkolem je hlásat evangelium. Klade na sebe ještě větší morální nároky než jakákoliv jiná organizace, jakákoliv instituce ve společnosti.
Čím vy přispějete k tomu, aby se něco takového už neopakovalo třeba u dominikánů?
Já bych se tady ohradil v tom smyslu, že se nechci vůbec zaručovat, že se nic takového nestane, protože to by bylo zase přetažené na druhou stranu. Já myslím, že jasná znamení nejen u dominikánů, ale i u celé církve, kde v této oblasti spolupracuji, jsou v první řadě ta, že už se vydala směrnice v rámci České biskupské konference řeholních řádů, že počínaje papežem Benediktem XVI. v celé církvi jsou všechny ty procedury daleko jinak nastaveny, než byly dříve.
A v druhé řadě tím, že se právě stavíme otevřeně i k obětem, že se přiznává, že nejen ty, o kterých se ví, ale i ty, které přicházejí po letech, mají legitimní právo být vyslyšeny. To je naše přispění. A samozřejmě prevence do budoucna, znalost problematiky, ale znovu dodám, že to neznamená, že se nic takového nestane, protože lidé jsou hříšní všude.
