Soud před pár týdny už podruhé rozhodl, že za postižení jeho dcery nemůže olomoucká fakultní nemocnice. Otec nyní desetileté Lucie Vlastimil Blaťák přesto věří, že lékaři při porodu pochybili. Kromě sporu ale rodina řeší hlavně finanční problémy. Náklady na péči o takto těžce postižené dítě se měsíčně vyšplhají do desetitisíců, stát ale pravidelně přispívá zhruba pětinu. „Ústav by na ni dostal 70 tisíc, já mám 13,“ řekl otec serveru iROZHLAS.cz.

Olomouc 11:15 3. srpna 2019 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Vaše dcera se narodila s vážným poškozením. Můžete popsat, jak je na tom Lucie teď?
Když si vzpomenete na všechny choroby, které existují, tak ona je má všechny. Pokud to mám říct laicky, tak je to způsobené tím, že pokud utrpíte úraz při autonehodě - třeba přestanete chodit -, tak se někdy stane, že tu funkci převezme jiné mozkové centrum a znovu se to naučíte. Ale v momentě, kdy jsou vinou nedostatku kyslíku při porodu poškozeny ty nejhlubší mozkové struktury, tak s tím si medicína neví rady.

Holčička tedy má epilepsii, má vymazané základní neurologické reflexy, to znamená, že nesaje, nepolyká nebo nekašle, což je to nejhorší. A také je téměř hluchá a slepá.

Vnímá tedy dcera dění kolem sebe?
Ano, ale pouze velmi silné impulzy. Světlo jako takové tedy nevnímá, pouze když je velmi silné. Dotek jako takový v podstatě vůbec, ale silnější dotyk zase ano.

Co péče o ni obnáší?
Péče není až tak náročná kromě toho, že je časově vyčerpávající. Krmit sondou a odsávat hleny se naučíte, ale je to náročné především finančně. A samozřejmě v souvislosti s tím přichází i sociální stigma. Zároveň se člověk už deset let nevyspal.

Co tedy vaše dcera potřebuje na každodenní bázi?
Stará se o ni manželka. Já jsem asi dvacet pět hodin denně a osm dní v týdnu v práci a snažím se to ufinancovat.

Ale potřebuje například dvě odsávačky hlenů. Pojišťovna hradí pevnou, která je doma, ale my potřebujeme i mobilní, kterou vozíme v kočárku, když jdeme do nemocnice. Tu nikdo nehradí. Moc dlouho nevydrží. Navíc nám jednu ukradl bezdomovec, protože si myslel, že v té tašce je něco cenného. Potom inhalátor a nosy na tracheu. Samozřejmě taky cvičení a rehabilitaci, protože je ztuhlá.

Je šance, že se její stav zlepší?
Ne. Nikdo neví, co s ní bude v budoucnu. Samozřejmě spousta lidí vidí hrozící tragédii v tom, že takové dítě zemře ve dvanácti letech, což se pravděpodobně stane. Nicméně v důsledku je i hroznější varianta, a to ta, že při současné medicíně může žít i padesát let. A já nevím, jak se o ni budu v 85 letech starat.

Neuvažovali jste někdy o tom, že byste ji dali do ústavu?
Ne, prozatím ne. Je to ale velmi filozofická otázka. Je to stejné, jako když se vás zeptám, jestli byste dali do ústavu nemohoucího otce, až mu bude osmdesát. Nějak odpovíte, ale stejně nevíte, jak se v té situaci zachováte.

Co jste museli doma změnit, abyste se o dceru mohli postarat?
Změn bylo mnoho. Jednu dobu jsem dokonce měl čtyři zaměstnání a stejně jsem to nezvládal. Člověka to ale někam nasměruje. Já osobně jsem přišel o jakékoli ambice a snažím se být lepším člověkem.

Manželka už je skoro deset let doma s dítětem a pečuje o něj, takže pro ni je to hlavně ztráta sociálního kontaktu. Může si sice občas odpočinout díky stacionáři, který je v Olomouci, ale tam dcera může, jen pokud je zdravá, což často nebývá.

K postižení tedy často dostává i pro nás běžné choroby?
Ano, často. Má velmi sníženou imunitu, takže jakákoli chřipka, se kterou my normálně chodíme do práce, je pro ni ohrožení života a znamená čtyřicítky horečky.

Máte i druhé dítě. Jak zvládá situaci, která nastala v rodině?
To je starší kluk a zatím to nese velmi statečně. Co ale bude v dalších letech, nevím. Drobně pomáhá i s péčí, ale má spoustu svých povinností, hlavně školu a hokej. Pro mě je ale důležité, že ji přijal, že tam není odmítnutí.

‚Před porodem byla zdravá'

Kdy vzniklo podezření, že s Luckou nebude něco v pořádku?
Lucka byla naprosto zdravá holčička „pokažená“ až při porodu. Začalo to tím, že žena měla těhotenskou cukrovku, což je dnes poměrně běžná diagnóza. Neznamená to nic jiného, než že se má drobně kompenzovat a že se pravděpodobně bude vyvolávat porod dopředu. Hrozí totiž, že bude dítě moc velké.

Nás ale nechali donosit až do termínu, protože spletli ultrazvuk. A jestliže je povolená odchylka 300 až 500 gramů, tak se zmýlili téměř o kilo a půl. Pro to snad není omluvy. Já chápu lékařku, která těch ultrazvuků dělá denně pět set, je to lidská chyba. Na druhou stranu praktik, který to dostal, se měl na ty papíry podívat zavčasu, ale to se nestalo, takže porod byl veden standardní cestou.

Způsobilo pochybení lékařů u porodu postižení dítěte? Olomoucký soud podruhé zamítl žalobu na nemocnici

Číst článek

Jak tedy porod probíhal?
Tam nastalo další řetězení událostí, při kterém šlo dlouho zabránit tomu, co se stalo. U porodu jsem byl celou dobu s výjimkou dvou hodin, kdy jsem šel nakoupit. Porod nepostupoval správně. Nikoho tedy nenapadlo nic lepšího než ženu mírně předávkovat prostaglandiny. Děloha začala půl hodiny po porodu šílet a v tu chvíli někdo vypnul měření kontrakcí na tři hodiny. Kdyby to bylo zapnuté, nejspíš by přišli na to, že tam už žádné nejsou.

Vrcholem všeho byl tlak na břicho, který jsem natočil na video. Souhrou těchto věcí se stalo, že praskla děloha, odloučila se placenta a dítě zůstalo bez kyslíku. Nikdo neví, jak dlouho.

Vy jste tedy celý porod natočil?
Nenatáčel jsem celý porod, pouze pár snímků. Kontinuálně sedmnáct hodin, to opravdu natočené nemám, ale podařilo se mi zachytit jeden z těch tlaků, který přišel shora loktem na dělohu. Měl jsem za to, že lepší důkaz už nemohu mít. To je totiž přísně zakázáno.

Podle vás lékaři použili lékaři tlak na břicho, tedy tzv. Kristellerovu expresi. Soud ale vaše tvrzení nepotvrdil. Proč?
Česká gynekologická společnost v čele s panem Čepickým totiž vymyslela, že v České republice existuje zákrok, který se jmenuje přidržení děložního fundu. To je unikum, které nikde jinde neznají, a tady to používají jako berličku, aby se vylhali z těchto případů.

Všichni na záznamu vidí dvoumetrového chlapa, který se prohne o šedesát centimetrů, ale znalci přišli na to, že z videa se nedají vypočíst hektopascaly tlaku, a tudíž to bylo žádoucí.

Jak probíhaly další dny a měsíce po porodu?
Že se něco stalo, jsem věděl hned. Když ženu odvezli na císařský řez, tak tam začaly pobíhat sestry a ztrácet pantofle na schodech. Bylo mi jasné, že je zle. Malou dali do inkubátoru. Okamžitě byla podchlazená, tak ji hibernovali. Vysvětlovali mi, že je to jediná metoda, která je schopná zregenerovat mozek. Nebyla žádná prognóza.

V prvních dnech jsme chápali, že tam nějaké postižení bude. Nedokázali jsme si představit, co se stane, protože to dítě vypadá jako kterékoli jiné. Já jsem si v tu chvíli představoval, že bude mít berličky nebo že bude osvobozená z tělocviku a nedocházel mi dosah té katastrofy. Lékaři nám ho neřekli.

Postupně jsme se dozvídali, o co jde, a oni nám řekli, že jsme přece věděli, že tam bude postižení. Zlomový okamžik nastal, když za mnou přišel doktor a řekl mi, že budu muset souhlasit s tím, že malé udělají slavíka. V tu chvíli jsem dostal nervový záchvat a šel jsem domů, kde se mi to rozleželo, ale pochopil jsem, že je to opravdu vážné. To bylo asi po půl nebo tři čtvrtě roce.

Rozsah postižení jste tedy pochopili až po měsících?
Ano. Oni nám dokonce řekli, ať nahrajeme na CD pohádky a že jí je budeme pouštět. Tak jsem si myslel, že bude rozumět lidskému hlasu. Jenže ona to vůbec nevnímala.

Jak dlouho tedy byla manželka a dcera v nemocnici?
Žena byla na JIPce a ARU po operaci, protože téměř vykrvácela, a v říjnu 2010 šla domů. Lucka zůstala v nemocnici, kam jsme za ní docházeli, a dali nám ji až v dubnu dalšího roku.

Čím proti vám u soudu argumentovaly znalecké posudky?
My se u soudu v zásadě bavíme o příčinné souvislosti. Na jedné straně o následku, což je zdravotní stav dítěte a ženy. Na druhé straně také ale o něčem, co není napsáno v dokumentaci z porodu. Oni moc dobře vědí, proč to tam nepíšou. Znalci tedy přišli na to, že se mezi tím nedá prokázat souvislost.

A my v České republice bohužel nemáme institut vyšetřujícího soudce. U nás musí soudce rozhodnout podle toho, co je v posudku, což dává moc znalcům, kteří ať tam napíšou cokoli, tak podle toho bude vypadat rozsudek.

To je ve skutečnosti podle mě kámen úrazu. Já se totiž ptám, co je v kauze důkaz? My máme v medicíně doporučené postupy a ti znalci interpretují. A pro nás je důkaz ta interpretace, ne samotný postup.

Nic jsem s ním nedělala, řekla matka zemřelého novorozence u soudu. Porod ji prý překvapil

Číst článek

Proč jste tedy podle vás prohrál jednání u Okresního soudu v Olomouci?
Znalci mají tisíc důvodů to přikrýt. Každý dělal u někoho docenturu, ale já si myslím, že to už po těch sedmi letech není ani medicínský proces. Jestli je tam navrženo odškodné, tak stejně půjde z pojistky. Podle mě je to politický proces, ve kterém jde o to, aby nevznikl precedens, podle kterého se u nás nemůže skákat na břicho, protože oni jsou u nás zvyklí to dělat.

Rozsudek je nepravomocný. Plánujete se odvolat?
Jistě. Nicméně předpokládám, že už není možné do případu vnášet nové důkazy. Bude se pracovat jen s těmi, které jsou v obrovském spise. Jsem ale přesvědčen, že to stačí. Podle mě jde totiž o způsob, jakým se s těmi důkazy zachází.

Po posledním soudu jste uvedl, že se v nejhorším případě obrátíte i na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Trváte na tom?
Ano, ale tam bych se museli propracovat, je to poslední instance. Respektive potom je ještě jedna, boží soud, ale na něj nespoléhám. Věřím ale tomu, že když se na to podívá nečeský znalec, tak to bude jasné.

Invalidní kočár za 100 tisíc

Péče o dceru je i velkou finanční zátěží. Stát poskytuje příspěvek. Jakou část o léčbu pokryje?
Já bych to ještě řekl jinak. Základ je totiž v tom, že medicína za posledních dvacet třicet let vývoje udělala obrovský skok dopředu. Zachránila tak lidi, kteří by dříve nepřežili. V mé generaci by Lucka nežila. A dokonce v takové míře, že jsou lidé schopní být v domácí péči. Současně ale sociální systém nesekundoval tomuto rozvoji a nepočítá s tím, že máte doma takto závažný případ, a nedokáže to kompenzovat.

Manželka je tedy na pečovatelském příspěvku, což je pár tisíc a rozhodně nekompenzuje plat. A ty náklady neúměrně stoupnou do neúnosné míry.

Pokusil bych se popsat dva příklady. To totiž není pár stovek. Invalidní kočár, který kupujete v nějakých periodách podle toho, jak dítě roste, stojí sto tisíc korun. Nechápu, co na něm stojí tolik, je to pár duralových trubek a čtyři kola. Pojišťovna ale dává dvacet.

Druhý příklad jsou odsávací cévky. Lucka má slavíka, odsávají se jí hleny z krku. A já se vždycky lidí ptám: „Jak často polykáte sliny?” Neustále, takže i my jí to odsáváme pořád. A správně bych měl na každé odsátí použít sterilní cévku, protože je to kus plastu, který se strká do dýchací trubice. Jedna ale stojí pět korun. A pokud se nepletu, předpisy se mění, od pojišťovny jich dostanu dvě stě na čtvrt roku. Takže je vyvařujeme a používáme, dokud se to dá, protože je to neudržitelné. Pokud bych ale skutečně použil pokaždé novou, tak za ně měsíčně dám čtyřicet tisíc korun.

Teď nám pojišťovna škrtla nosy na tracheu, což je umělý filtr, který se dá na slavíka, což je měsíčně sedm tisíc.

Dá se tedy sečíst, jaké jsou měsíční náklady na péči o dceru?
Nedá, záleží to na sezoně. Závisí to na tom, jestli má třeba infekci a odsává se častěji, nebo jestli je třeba týden ve stacionáři. A samozřejmě bych měl i započíst nějakou amortizaci za věci, jako jsou kočáry, otočné sedačky do auta a tak dále. Toho se nedopočítám, ale jsou to desetitisíce měsíčně.

Je možné mimo něj získat od státu i jinou finanční pomoc?
Podle mě ne. Na to jsem se jako první ptal na sociálním úřadě a dozvěděl jsem se, že mohu dostat příspěvky na bydlení a na živobytí, ale mám příliš vysoké daňové přiznání, takže nedostanu nic. Je to paradoxní, asi bych měl přestat pracovat, abych něco dostal.

Přijde mi, že systém je přeregulovaný, že se v něm politici tak často snažili látat různé díry nekoncepčně, až dospěli do paradoxního stavu. Pokud bych se totiž dítěte zřekl a poslal bych ho do sociálního zařízení, tak by za něj dostalo měsíční dotaci z různých zdrojů – z kraje, obce, pojišťovny – až 70 000 korun měsíčně na sociální péči, tedy na to, co děláme my.

A manželka za totéž dostane na sociálním příspěvku 13 000 korun, a to ho máme mimořádně vysoký. A ještě je tam jeden paradox. Pokud bych se dítěte zřekl a našel někoho, kdo se stane jeho pěstounem, tak ten dostane 35 000 korun. Vlastní rodina je ale odbytá pečovatelským příspěvkem, který většina rodin ani nemá tak vysoký jako my.

Podle čeho se jeho výše příspěvku posuzuje?
Já nevím. Žádal jsem i o to, aby můj obývací pokoj dostal status sociálního zařízení. Taky bych chtěl dostat 70 000 korun, ale to není možné.

Utváří se tedy dluhová past. Je možné se z ní dostat?
Moje dluhy jsou teď asi milion. Nemyslím si, že to je moc, jsou i lidé, kteří dluží na hypotéce sedm. To není nesplatitelná částka, ale jde o měsíční náklady, se kterými já to nikdy nedám dohromady. Ale naštěstí mám poslední dva roky dojem, že exekutoři to pochopili a nechodí.

Co by nejen vaši finanční situaci, ale i jiných rodin, mohlo pomoct řešit?
Poslední tři roky jsem bojoval za daňové asignace. Jel jsem kvůli tomu dokonce na pozvání papeže Františka do Říma. A loni jsem to řešil tady na ministerstvu práce a sociálních věcí. Žádné vyústění to ale nemá, od té doby totiž máme už třetího ministra a to bych tam musel jezdit každý druhý měsíc.

Daňová asignace je tedy něco, co funguje ve všech zemích okolo nás. Na Slovensku, kde mají takzvaný tříprocentní zákon, v Německu to financují církve. Tříprocentní zákon v principu říká, že pokud odvádíte nějaké sociální pojistné, tak můžete tři procenta z této částky vzít a dát je konkrétnímu člověku nebo instituci, který je součástí katalogu potřebných. Systém funguje skvěle. Na Slovensku, když potřebují třeba kočár pro postižené dítě, tak ho zafinancují. Společnost je tak mnohem solidárnější.

Za papežem na kole

Zmínil jste, že jste jel kvůli dceři za papežem do Říma. To bylo v roce 2016. Jak takový nápad vůbec vznikl?
Poprvé jsem jel na kole do Říma v roce 2002 a skončil jsem v Klagenfurtu se silnou střevní chřipkou, takže jsem nasedl na vlak a jel jsem domů. Řekl jsem si, že to odšlapu za rok, ale to se nikdy nenastalo. A najednou mi bylo čtyřicet, měl jsem břicho a už jsem nevyrazil.

Současně jsem se tedy kvůli dceři dostal do situace, ze které nebylo východiska a nikdo mi neuměl pomoc, takže jsem se rozhodl, že napíšu do Vatikánu. A svatý otec projevil snahu se nás zastat.

Bylo to v den, kdy mě vyrazili z pojišťovny, a přišel jsem domů a ve schránce dopis. V něm mě papež František zval, že se mnou prodiskutuje tuhle záležitost, což bylo neuvěřitelné.

Nepraktické bylo, že jsem na přípravu cesty měl tři měsíce, to je šibeniční termín. Kdyby mi kdokoli jiný řekl, že mám uspořádat tour evropského formátu za tři měsíce, tak ho zbiju deštníkem a řeknu, že jedu příští rok. Ale teď jsem se musel dát do práce, takže jsme 21. července 2016 vyrazili a 10. srpna jsme měli ve Vatikánu audienci.

Sestra nepřivolala umírající ženě pomoc. ‚Mrtvici nic nenasvědčovalo,‘ hájí její postup ředitelka domova

Číst článek

Jak cesta probíhala?
No, měla zajímavou konsekvenci, kterou jsem předtím nechtěl pouštět do médií, ale byla zásadní a možná mohla i za to, že to nemělo tak velký dosah.

Vyhlásil jsem otevřený peloton, aby s námi mohl kdokoli. Nedocenil jsem, co se stane, když se do pelotonu přidá obecní blázen, který je bojovníkem za legalizaci konopí. A momentálně zakládá konopnou církev a prohlásil se jejím veleknězem. Až po cestě jsem zjistil, že se přidal proto, aby papeže přesvědčil na konopnou víru. Na konec ale v Římě zmizel, ale my jsme odvolali všechny novináře, kteří na nás měli čekat v každé etapě. Většinu Rakouska jsem tedy jel jen s ním, peloton byl větší hlavně v Čechách a potom u Říma.

Na cestu s vámi mohl vyrazit i Lance Armstrong. Proč se to nakonec nestalo?
Když jsem dostal to pozvání, tak jsem z toho chtěl dostat co nejvíc. Uvažoval jsem tedy o nějaké celebritě, která by se k nám připojila a dodala té cestě mediální zájem i v zahraničí. Samozřejmě mě napadla celebrita největší. Kdo totiž víc může potřebovat odpuštění od papeže než Armstrong? Pořád jsem to považoval za nesmysl. Nicméně přes Lubora Tesaře jsme se dostali na dalšího českého cyklistu, který se s ním zná. A najednou to bylo na dosah. Nakonec to ale nevyšlo, protože tou dobou řešil v Americe u soudu svůj dopingový případ.

Jak schůzka s papežem probíhala?
Bylo to krátké společenské setkání, které spočívalo v požehnání. To důležité se odehrálo následně na papežském grémiu pro rodinu, což je obdoba ministerstva, kde si nás vyslechl podrobně a dal předběžný příslib, že dotážou Českou republiku, proč to neřeší. Jak to dopadlo a jestli to pokračovalo, o tom nemám zprávy.

O rok později následovala podobná cesta do Krakova, poté do Prahy. Změnily něco?
Tam jsme jeli nejen proto, že je to poutní místo, ale protože po cestě jsme měli několik setkání s rodinami postižených dětí. Tam finálně vznikla myšlenka asignací. O rok později jsme to dotáhli na ministerstvo s tím, že tohle by pomohlo. A tím jsem projekt tour ukončil.

Dominika Kubištová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít