Pře o nouzový stav v Česku: Veřejnost si odnese poučení, že se na stát nelze spoléhat, říká komentátor Hartman

K nedělní půlnoci přestal platit původní nouzový stav, na jehož prodloužení se ve čtvrtek nedohodla sněmovna. O vyhlášení dalšího nouzového stavu nebo jeho prodloužení ale od pondělí požádal i hejtmani všech krajů v České republice. Už od čtvrtka politici, právníci, analytici, všechna média diskutují o praktických i politických dopadech toho, co všechno se děje. Reakcí je nepřeberně, ale jako by měly jedno společné – trochu se zdá, že komentátoři, analytici, experti i samotní politici byli překvapeni, nebo dokonce zaskočeni tím, že se věci ve čtvrtek vyvinuly tímto směrem. Je to skutečně tak velké překvapení, že se vláda s opozicí nedohodla?
Překvapení to je a zároveň není. Musíme se na to dívat tak, že když se hovoří o opozici, je to příliš velké zjednodušení, protože opozice není zdaleka jednotná. Opozici tvoří představitelé stran, které se nazývají zjednodušeně řečeno „demokratickým blokem“. Opozici tvořili představitelé SPD a byli v ní i představitelé KSČM, i když právě komunisté dokázali podporovat menšinovou vládu. Musíme si uvědomit, že žijeme v situaci, kdy vláda má ve sněmovně menšinu a k získání důvěry potřebovala podporu od opozice, a získala ji od komunistů. Když pak potřebovala prosadit některé zásadní věci týkající se například státního rozpočtu a i později nouzového stavu, obracela se především na komunisty. Komunikace se zbytkem opozice, především s demokratickým blokem, nebyla nijak dobrá, a proto nebylo překvapením, že opakovaně – přestože demokratický blok navrhoval některá opatření, s nimiž by byl ochoten podpořit v minulosti prodloužení nouzového stavu – k dohodě nikdy nedošlo. Nedošlo k ní ani tentokrát, což by nebylo až takové překvapení. Překvapivé je to v tom smyslu, že tentokrát se vládě nepodařilo vyjednat si podporu od komunistů, a že tedy nakonec nouzový stav ve sněmovně prodloužen nebyl. Kdybych to ovšem měl shrnout, překvapením je, že se dá říci, že zklamala politická scéna na sněmovní úrovni. Nebyla schopna a ochotna nalézt kompromis, který by nezpůsobil zmatky, jež potom následovaly až do pondělka.

My se budeme podrobně věnovat politickým dopadům, nejprve se ale zastavme u těch praktických. Co se bude dít dál? Opozice neschválila pokračování nouzového stavu, premiér Babiš ale už od pátku mluvil o tom, že jediné řešení podle něj je, aby o vyhlášení nouzového stavu požádali hejtmani, což oni udělali. V neděli požádali vládu o prodloužení nouzového stavu. Je to tedy v tuto chvíli skutečně jediné řešení, aby mohla platit v zemi plošně ta protiepidemická opatření?
Názory na tuto otázku se různily, protože se hovořilo o tom, že některá opatření lze činit podle různých zákonů týkajících se například veřejného zdraví atd. Některá opatření může učinit dejme tomu ministerstvo zdravotnictví. Některá opatření by mohla být na bedrech krajských hygienických stanic. Hodně se mluvilo o tom, že to budou muset řešit především hejtmani. Ovšem realita, pohled na legislativu a na různá pravidla jsou taková, že by spíš museli být aktivní představitelé jednotlivých ministerstev a krajských hygienických stanic – samozřejmě v součinnosti s hejtmany.

Zatím jsme si nemohli ověřit, nakolik by to fungovalo nebo nefungovalo bez nouzového stavu. Jediné, co jsme si mohli opakovaně už přes 130 dnů ověřovat, je to, že když v Česku byl vyhlášen nouzový stav, tak sám o sobě nezajistil to, aby se ta koronavirová pandemie dostala pod kontrolu, aby si ta opatření získala důvěru většiny, nebo téměř všech obyvatel, aby byla dodržována, aby jejich nedodržování bylo kontrolováno a vymáháno. Zkrátka aby se ta epidemie dostala pod kontrolu. Není asi úplná náhoda, že Česká republika v posledních měsících opakovaně patří k premiantům v negativním slova smyslu, to znamená v různých žebříčcích, které srovnávají, jak se šíří počet nakažených, jak roste počet úmrtí atd. Česká republika v tomto srovnání zaujímala přední místa. Takže asi se něco se dělalo špatně a asi to nelze svádět pouze na to, že lidé jsou nedisciplinovaní a opatření nedodržují.

Hejtmani během víkendu poměrně hlasitě a velmi výmluvně dávali najevo, že z role těch, kdo mají pomoci vládě, nejsou tak úplně nadšeni. A kladli si podmínky. Jakou pomoc po vládě požadují?
Hovořili o tom, že vláda by tyto věci měla propříště skutečně vyřešit na celostátní úrovni – na úrovni Sněmovny – a dohodnout se s opozicí. Zároveň hejtmani kladli na srdce vládě, aby konečně ve zrychleném režimu prošel pandemický zákon, který by tu současnou situaci řešil daleko lépe.

Vracím se znovu k vyhlášení k nouzového stavu: opakovaně se hovořilo o tom, že to není zrovna zákon,který by byl šitý na boj proti pandemii, že to je spíše na živelní pohromy typu povodní atd. To byl také jeden z aspektů, na něž kladli důraz hejtmani. Hovořili o tom, že je potřeba přehodnotit nesmyslné nastavení úředních hodin na úřadech, které vedly spíše k přetěžování úřadu a ke kumulaci lidí, protože to bylo jen dvakrát za týden. Hovořili o tom, že by se za přísných hygienických podmínek měly postupně otevírat různé služby atd.

Mluvili o tom, že by se skutečně mělo daleko intenzivněji pracovat na návratu dětí do škol atd. Ale když pak sami vidí tu realitu – tzn. pár hodin před koncem původního nouzového stavu byla situace, jaká byla, tak jim bylo zřejmé, že většinu opatření se jen tak rychle nepodaří prosadit. Projevili tedy podle mne větší státotvornost nebo vstřícnost vůči situaci v zemi než jejich kolegové na sněmovní úrovni. A jakkoli jsou představitelé jednotlivých krajů z různých politických stran a hnutí – protože tam máme hejtmany nejen za hnutí ANO, za sociální demokracii, ale také za Starosty, Piráty a za ODS – takže se ukázalo, že hejtmani jsou zkrátka schopnější se shodnout než jejich kolegové na celostátní úrovni. Zajímavé na tom je, že možná to bylo dáno skutečně mimořádným tlakem, že i vláda v čele s premiérem nakonec byla ochotna takovýmto způsobem vyjednávat, takže tam byla nakonec ochota z obou stran se alespoň krátkodobě dohodnout. A možná, že podobný způsob mohla zvolit i Poslanecká sněmovna. Vždyť bylo ve hře, že Sněmovna by opět prodloužila nouzový stav o 14 dnů. Kdyby k tomu prodloužení přistoupil například Demokratický blok, mohlo k tomu dojít za nastínění jasných podmínek a bylo by to možné také formulovat tak, že pokud podmínky nebudou plněny a k jejich plnění nebude vůle, pak nemůže menšinová vláda počítat s touto podporou. Myslím si, že nebylo zrovna šťastné řešení, když to čtrnáctidenní prodloužení nouzového stavu bylo podmiňováno tím, že se na tom musí shodnout všichni – včetně například představitelů SPD, kteří byli proti.

To otevírá obrovské množství nejrůznějších otázek. Je tu jedna právní otázka – někteří právní experti totiž varují, že vyhlášení nouzového stavu na požádání krajů samotných by nemuselo být legální, nebo že by dokonce mohlo být v rozporu s ústavou. Panuje v této otázce shoda, víme, co to vlastně právně bude znamenat?
Shoda nepanuje, ale je zřejmé, že vláda takto postupuje, využila žádosti hejtmanů a prodloužila nouzový stav v zemi. Už před tímto krokem se objevily různé právní názory na to, zda je to v souladu s ústavou, nebo nikoli. Ta diskuze bude možná pokračovat i v následujících dnech.

Teoreticky nelze vyloučit ani případné žaloby. Když má někdo různý názor na to, jak je zákon vykládán a myslí si, že není v souladu s právním řádem této země, mají pochopitelně autoritativní výklad toho, zda je, nebo není v souladu s ústavním pořádkem této země, příslušné soudy. Z hlediska ústavy by to měl činit ústavní soud. I v minulosti jsme byli svědky různých sporů, i když jsme měli nouzový stav. Vzpomeňme si, že soudy řešily to, zda některá opatření byla učiněna v souladu s legislativou. A v minulosti daly za pravdu tomu, že to tak nebylo. A pochopitelně ta situace je příliš složitá na to, aby to veřejnost vnímala. Jsou jí nabízena zjednodušená vysvětlení a pak může vznikat mylný dojem – může tu být souvislost s tím, když někdo poukazuje na to, že pokud nebude nouzový stav, rozvolní se všechna opatření – už jednou de facto o některých z nich takto rozhodl příslušný soud, ale tak tomu nebylo. To bylo v momentu, kdy jsme měli nouzový stav, ale vláda si usnadňovala život tím, že se příliš nenamáhala ta různá opatření zdůvodňovat. Hlavně ale na ministerstvu zdravotnictví nechala, aby to vyhlašovalo podle zákona na ochranu veřejného zdraví: tam vznikl ten nesoulad. Když je ale nouzový stav a vláda vyhlašuje opatření podle příslušných krizových zákonů, pak už na tom soud neshledal nic špatného. Kdyby nouzový stav nebyl, tak si myslím, že by také neshledal nic špatného na tom, kdyby některá ta opatření – nebo většina z nich – byla vyhlašována na základě zákona o ochraně veřejného zdraví a byla důkladně zdůvodňována a vysvětlována.

Co politické dopady? Ta situace se dá nahlížet z mnoha stran, už jste na některé body narazil. Jedním z pohledů může být třeba i to, že kabinet uprostřed krize prohrál důležité hlasování. Pokud bychom na to nahlíželi z této perspektivy, jak zásadní je ta prohra pro Andreje Babiše? Je to vůbec prohra?
No samozřejmě je to prohra. A musíme si uvědomit, že v systému parlamentní demokracie, ve kterém žijeme, se vláda zodpovídá Poslanecké sněmovně. To znamená, že vláda po volbách – pokud je ustavena nebo vznikne vláda nová – musí požádat podle ústavy o důvěru Poslaneckou sněmovnu. Pokud tu důvěru nezíská, tak je de facto vládou v demisi a měla by být nahrazena vládou novou, která by tu důvěru získala. A znovu opakuji, vláda Andreje Babiše je sice koaliční, to znamená složená z představitelů hnutí ANO a sociální demokracie, ale ve Sněmovně nemá většinu, takže tu většinu musí hledat. Jestliže ji našla v podpoře komunistů, pak bylo s podivem, jak lehce se té podpory zbavila. To znamená, že se premiér nesnažil tu podporu dále udržet. Právě proto, když se hovoří o tom, že opozice nepodpořila vládu při hlasování o nouzovém stavu, tak je třeba skutečně rozlišovat, když se hovoří o tom, že opozice nepodpořila vládu při hlasování o nouzovém stavu. Největším překvapením bylo, že Andrej Babiš se nepokusil více přesvědčit představitele komunistické strany, aby vládu dále podporovali. Nebo případně, když se při některých hlasováních v Poslanecké sněmovně hlasovalo, že také dokázal nalézt shodu v některých věcech s představiteli SPD, že nezkusil hledat podporu tam. A když tedy měl jistotu, že tu podporu takto nezíská, pak je tu otázka, proč se nepokusil ještě intenzivněji dojednat za nějakých omezených podmínek případnou podporu s demokratickou opozicí. I když opakuji, že chcete-li učinit nějakou dohodu, musí ji chtít učinit dvě strany, jedna nestačí. Ať už by to bylo vstřícné gesto ze strany vlády, nebo ze strany té opozice. Musí dojít k vzájemným kompromisům a skutečně tu musí být chuť se shodnout. Ve Sněmovně se ukázalo, že ta chuť tam nebyla a Andrej Babiš jako premiér nebyl schopen tu chuť nějakým způsobem vyvolat a většinu si zajistit. Tam vznikl zásadní problém. Můžeme poukazovat na to, že opozice v takto složité situaci, kdy nákaza prostupuje republikou, objevují se nové mutace a očekává se, že situace se spíše zhorší, než zlepší, mohla také prokázat více vnímavosti a vstřícnosti. Ale to si samozřejmě musí vyřešit opozice. Fakt je ten, že pokud někdo vládne a vládne menšinově, má povinnost, pokud chce dále vládnout, pečovat o to, aby tu většinu ve sněmovně měl a neztratil ji. A případně, když ji ztratí, aby se ji pokusil znovu získat, obnovit.

Čím si vysvětlujete, že se premiér Babiš, který dosud při žádostech o prodloužení nouzového stavu měl podporu komunistů, nesnažil tuto stranu přesvědčit k podpoře i přesto, že komunisté dali podmínečný souhlas tzv. tolerance menšinové vlády?
Možná to lze vysvětlit tím, že byl z minulosti zvyklý, že komunisté sice různé požadavky vyhlašovali – některé z nich vláda splnila, některé nesplnila – ale realita byla nakonec taková, že i když třeba hovořili o tom, že to je nepřekročitelná hranice, tak nakonec ustoupili a vládu podpořili. Ostatně i v době, kdy se formovala vláda, jsme byli svědky toho, jak se vyvíjel postup sociální demokracie. Tehdy pro ni bylo nepřekročitelné, premiérem člověk, který má problémy s trestním stíháním, nakonec pak Sociální demokracie tu situaci přehodnotila. Příčinu lze nalézt v tom, že Andrej Babiš je zvyklý z byznysu, že tam se hraje na ostří nože, často se čeká, komu dříve povolí nervy, a že si myslel, že když se bude blížit doba hlasování a s ní ta alternativa, že země v současné situaci, kdy skutečně ta epidemie není zdaleka pod kontrolou a čísla se spíše zhoršují, tak že nakonec někdo z opozičních politiků ztratí nervy a vládu podpoří. Další vysvětlení může být také v tom, že si myslel, že i když některé sliby se vysloví a pak se nesplní, půjde to i tak dál a dál. Že se tak budou chovat opoziční strany, především komunisté, a že vládu budou podporovat. Neuvědomil si možná, že se blíží volby, podpora komunistů není valná, nechtějí být v roli otloukánka, který vládu podporuje, i když dostává políčky, když ty jejich požadavky nejsou plněny. Možná si dost neuvědomil ani to, že uvnitř komunistické strany existují spory, nespokojenost s vedením vyvrcholila v to, že se bude volit nové vedení a jen kvůli současné situaci se nemohl konat sjezd a převolení vedení. Že tedy zkrátka komunistická strana může procházet určitým vývojem, může přehodnocovat svůj postoj k vládě, což může vyústit v to, že nakonec vládu v některých klíčových věcech nepodpoří.

K tomu ostatně přispělo i to, že když komunisté pomohli vládě s prosazením státního rozpočtu na letošní rok, dali si tam pochopitelně z pohledu například členství České republiky v NATO velmi kontroverzní podmínku: sebrat armádě 10 miliard a přesunout je do vládní rezervy. Na to vláda přistoupila, rozpočet prošel. Ale vláda zároveň na veřejnosti sdělovala, že to není žádný problém, že ví, jak ty peníze armádě vrátit. Lze tedy říci, že otevřeně provokovala komunisty a ukazovala jim, že si můžou dávat podmínky, jaké chtějí, že jim tedy formálně mohou vyjít vstříc, ale realita může být jiná. Zdá se, že to postupně dospělo do situace, kdy si komunisté už si řekli dost, nechtějí už hrát roli užitečných idiotů, a pokud jejich podmínky nebudou plněny, tak zkrátka vládu v těch některých důležitých momentech nebudou podporovat.

Pokud se podíváme na argumentaci demokratických opozičních stran – TOP 09, ODS, KDU-ČSL, Pirátů – oni tvrdí, že z jejich pohledu byl neúnosný způsob, jakým vláda v krizi postupuje. Dokázaly tyto opoziční strany vysvětlit srozumitelně, proč v takto vážné chvíli vládní návrh nepodpořily?
Vysvětlit to nedokázaly a to načasování je skutečně nešťastné, ale svým způsobem je v tom ta demokratická opozice nevinně z hlediska toho načasování. Demokratická opozice totiž vládu opakovaně kritizovala při každém jednání o prodloužení nouzového stavu. Opakovaně dávala nějaké podmínky k tomu, za jakých okolností a na jak dlouho by byla ochotna podpořit prodloužení nouzového stavu. Tato, dá se říci, neochota nenarazila na tvrdou realitu v tom, že by si vláda neprosadila svou. Vždy totiž našla podporu u komunistů. Načasování tedy de facto nezáleželo na demokratické opozici, ale právě na postoji komunistů. Když k němu došlo, možná si ani i ta demokratická neuvědomila, že tentokrát nedojde k tomu, že komunisté si na poslední chvíli svůj postoj rozmyslí. V konfrontaci s tím, jak se zachovali hejtmani v této době, nejeví se to načasování zrovna šťastně. Demokratická opozice pochopitelně vysvětluje, co po vládě chtěla: ta nebyla ochotna jí to splnit, proto si myslím, že spousta lidí to takto nevnímala. I lidé, kteří třeba vládě nejsou příliš nakloněni a podporují některou ze stran, jež tvoří demokratickou opozici, tomu příliš nerozuměli a nebyli s tím spokojení. Tím spíš, že demokratická opozice v ten moment okamžitě nebyla schopna srozumitelnou formou vysvětlit veřejnosti, zda se řítíme do nějaké katastrofy, kdyby nebyl prodloužen nouzový stav, jak by země mohla fungovat bez nouzového stavu v této těžké době, co by se dalo udělat lépe, hůře apod. K tomu tak jednoduchou srozumitelnou formou nedošlo.

Vznikla tady spíše taková atmosféra, kdy se část veřejnosti děsila toho, co nastane, když nebude nouzový stav, a druhá část veřejnosti se naopak těšila z toho, že se bude moci, když to takto řeknu velmi zjednodušeně, vykašlat na různá omezení a bude moci žít normálně.

Když to teď trochu přeženu, dá se to zformulovat také tak, že demokratická opozice si nespočítala, že ji to z hlediska veřejného přijetí toho kroku může stát body, že se jí prostě nepodaří vysvětlit tu argumentaci, která zatím měla být?
Dá se říci, že úplně neodhadla dopady svého rozhodnutí. Zároveň asi nedomyslela, že tím pádem přenesla velkou část zodpovědnosti na hejtmany, především na ty, kteří reprezentují jejich strany a hnutí. Vezměte si, kdyby ta situace dospěla do stádia, že by velká část zodpovědnosti za boj proti epidemii ležela na krajích a jejich hejtmanech a nedařilo by se jim čelit problémům dostatečně dobře, mohlo by to pochopitelně také negativně dopadat na mínění lidí a na to, zda by opozice, která tolik kritizuje vládu, byla schopna spravovat tuto zemi. Myslím si, že to byl určitý risk i z toho úhlu pohledu, že přece jen jak z legislativního, tak i z lidského i finančního hlediska jsou zdroje krajů přece jen omezenější než například možnosti vlády a na celostátní úrovni. Netýká se to pouze omezení života v této zemi, ale také například toho, jak v této těžké době účinně pomáhat lidem, podnikatelům, živnostníkům, firmám atd.

Od čtvrtka se prakticky okamžitě rozpředla bitva o to, kdo ovládne narativ toho, jak budeme všechny ty události vnímat, kdo ovládne tu formulaci a vlastně čí výklad budeme používat pro pochopení situace tu situaci. Premiér Babiš mluvil o tom, že opozice selhala, dokonce ji obvinil z toho, že na ni padá zodpovědnost za životy lidí, kteří podlehnou COVIDu. Naopak opozice obviňuje premiéra, že právě on vede vládu a celé měsíce formuje vládní odpověď na pandemii. Když odhlédneme od tohoto typu obviňování a celé pře o to, kdo té diskuzi bude dominovat, jak velkou část odpovědnosti na sebe opozice tím rozhodnutím nepodpořit nouzový stav vzala? Dá se říct, že se tím de facto stala jedním z aktérů a přihlásila se tím částečně k tomu, že nese jistou spoluodpovědnost za řešení krize?
Ona by se jedním z aktérů nemusela stát v případě, že by si vláda nějak dokázala poradit bez podpory krajů, hejtmanů. Když přehrála rozhodování na nižší – krajskou – úroveň, tedy na hejtmany, dá se říci, že tu odpovědnost přehrála právě na opozici. Už z toho důvodu, že hejtmani jsou z různých politických stran a hnutí a velká část z nich je z demokratického bloku. Dá se znovu zopakovat to, že za to, jak země funguje země, zodpovídá vláda. Proto ji máme. Proto se konají volby do Poslanecké sněmovny, aby se rozložily síly a vytvořila vláda, která bude mít ve Sněmovně většinu, bude tuto zemi spravovat. Hlavní zodpovědnost tedy pochopitelně leží na vládě a premiérovi – vláda má postupovat tak, aby zemi spravovala ku prospěchu všech a aby se dařilo řešit různé kritické situace. Je pravda, že v těch velmi vypjatých momentech, kterých jsme právě svědky, by se očekávalo, že politická reprezentace na té celostátní úrovni je natolik příčetná a soudná, že spolu dokáže komunikovat tak, aby v těchto těžkých chvílích našla nějaký kompromis, což se nepodařilo. A když se nepodaří dohoda dvou, vždy je vina na obou stranách, i když jen na některé z nich je ten díl viny a odpovědnosti daleko větší a na jiné menší. Vracím se znovu k vládě a opozici. Je zřejmé, že větší díl odpovědnosti musí nutně ležet na vládě a jejích schopnostech a neschopnostech získávat většinu pro svůj program a řešení krizových situací.

Co si z toho mají odnést občané, kteří už rok žijí de facto v krizové situaci, jakou zprávu politici lidem tímto vším vyslali? Nabízí se tu to úplně nejcyničtější vysvětlení: že by se dalo říct, že tímto už definitivně začala politická kampaň před podzimními volbami. Dá se to tak formulovat? Nebo je to vysvětlení ještě někde jinde? Kde vidíte hlavní vzkaz, který si z toho lidé mohou odnést?
Chování politiků je pochopitelně ovlivněno volbami už dlouho a myslím si, že se negativně promítá i do řešení krize způsobené koronavirovou pandemií. Už jsme byli svědky sporných kroků – ať už se týkaly vyhlašování nebo nevyhlašování opatření, případně i toho načasování. Dá se říci, že čas v boji proti koronaviru hraje velmi důležitou roli. Když některé věci uděláte později, promítne se to do toho, že ta situace se výrazně zhoršuje. Stejné situace jsme byli svědky už na podzim před krajskými a senátními volbami a myslím si, že ta situace se v následujících dnech a týdnech dramaticky nezmění. Veřejnost si z toho může vzít poučení, že v tuto dobu nelze úplně spoléhat na stát v tom slova smyslu, že bude činit dopředu jasné, srozumitelné, předvídatelné kroky, že tuto zemi se snaží řídit lidé, kteří stavějí stranické zájmy nad zájmy celku, celého státu, že se nechovají příliš státnicky, nedokážou se dohodnout na kompromisech. A zároveň z toho může být i určité pozitivum. Ze skutečnosti, že se do hry dostali hejtmani a zachovali se velmi konstruktivně, může plynout naděje, že i v České republice existují volení zástupci lidu, kteří vnímají, co se v této zemi děje a snaží se hledat nějaké řešení, které by pomohlo řešit tu situaci, nebo ji alespoň usnadnit. I když to neznamená, že za 14 dní se nemůžeme dostat do podobné situace. Ale opakuji, že to už záleží na tom, jak na vstřícnost hejtmanů bude reagovat vláda, jak na to vše bude reagovat opozice – zda bude ochotna a schopna lépe komunikovat s vládou a bude se snažit vládu skutečně přimět k tomu, aby se dobrali k nějakému kompromisu, který konečně pomůže život v zemi pomalu směřovat k normální situaci. Nebo alespoň k tomu, aby Česká republika dlouhodobě a opakovaně nezaujímala nejhorší místa v žebříčcích úmrtnosti a nákazy koronavirem.