Proč v Česku chybí političky? Veřejné působení je pro ně náročnější, čelí útokům i sexismu, říká Šárka Homfray

Lenka Kabrhelová mluví s právničkou a publicistkou Šárkou Homfray.

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

24. 5. 2021 | Praha

Česko jen s obtížemi dohání západoevropské země v početnějším zastoupení žen v politice. Na dlouhodobý problém minulý týden poukázal snímek z představení volebního programu koalice Pirátů a STAN, kde mezi 15 stranickými lídry stojí jediná žena. Proč se poměr nedaří měnit? Jde o systémový problém nebo se ženám do politiky nechce? A mohou pomoci na cestě k reprezentativnějšímu zastoupení pevně stanovené kvóty?

Hudba: Martin Hůla
Editace, rešerše, sound design: Barbora Sochorová, Miroslav Tomek, David Kaiser

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

V posledních dnech se do médií a na sociální sítě vrátilo téma ženy v politice. Asi lze říct, že spouštěčem byla fotografie ze zahájení kampaně koalice Pirátů a STAN. Můžeme na úvod popsat, co na té fotce bylo?
Na té fotce bylo představení lídrů kandidátek v jednotlivých krajích. Schválně používám generické maskulinum lídrů, protože z těch asi 18 osob tam byla pouze jedna žena.

A to bylo zdrojem překvapení.
Přesně tak, protože takto jednobarevnou sestavu, myslím si, od tohoto subjektu na úvod předvolební kampaně čekal málokdo.

Je tedy překvapivé, že se toto všechno děje v roce 2021? A teď možná odhlédnu i od toho, o jaké uskupení se jednalo?
Na jednu stranu to překvapení je, protože ten nepoměr je skutečně obrovský. I když si nikdo z nás nedělá iluze o tom, že by zastoupení žen ve vysoké politice bylo nějak výrazné. O tom, že se pohybuje s bídou okolo 25 %, asi všichni víme. Ale tady to už bylo skutečně až extrémní. Vzhledem k tomu, jak byli i všichni účastníci té akce barevně sladěni, tak i ta jedna jediná žena tam ještě více zapadla a vypadalo to, jako kdyby tam nebyla vůbec žádná. Na něco takového už, myslím, opravdu nejsme úplně zvyklí.

Část české veřejnosti ovšem namítá, jak je vidět z debat, které se okamžitě rozpředly, že v jejích očích to tak velký problém není. Kdybyste měla jako člověk, který se dlouhodobě zabývá genderovou rovností, vysvětlit, proč je problém, že ženy v politice nejsou, jak byste na takový argument odpověděla?
To bych tady mohla hovořit velmi dlouho. Kdybych to zkusila vzít nejstručněji, tak bych řekla, že ženy u nás, jako všude jinde, tvoří polovinu společnosti, jež je ekonomicky aktivní, a to téměř stejně jako muži. Je do jisté míry vzdělanější. Ženy u nás v posledních letech dosahují vyššího vzdělání. Je to polovina společnosti, která platí daně a má nárok na to být součástí veřejného života, a to i v té podobě, že bude součástí politické reprezentace. Pokud ženy z politiky nějak vytlačujeme, připravujeme vlastně tuto polovinu reprezentace o jakousi přímou linku k ventilaci svých problémů, hájení priorit a zájmů. Ne že by ženy a muži byly odlišné živočišné druhy nebo že by se muži principiálně nedokázali vcítit do „ženských“ starostí. Ale naše společnost, a na to existuje celá řada dlouhodobých výzkumů, je svým způsobem genderově rozdělena v tom smyslu, že životní dráhy žen a mužů se u nás stále ještě do značné míry odlišují – ať už v tom, jaké povolání si volíme, jak na nás doléhá třeba péče, založení rodiny a další podobné starosti. Ženy a muži u nás typicky mají opravdu odlišné životní zkušenosti a do jisté míry odlišné problémy.

A z toho tedy vyplývá, v jakých rolích se mohou angažovat? Rozumím tomu správně, že se jedná o nějakou systémovou potíž?
Nízké zastoupení žen v politice je rozhodně systémovým problémem, ale to jak na vstupu, tak na výstupu. Ženy mají stále do značné míry spoustu překážek tomu, aby se v politice více zapojily, což znamená, že jejich pohled na věc nebo životní zkušenosti jsou tím pádem méně reprezentovány. To, co nám politika generuje jako témata a způsob jejich řešení, je do jisté míry ochuzeno o perspektivu poloviny společnosti.

Existuje nějaké vysvětlení, proč je v Česku situace taková a nedaří se ji měnit?
Není to jen české specifikum. Kdybychom se podívali třeba na evropský index genderové rovnosti, který je dělen do několika tematických kapitol, zjistíme, že v kapitole „moc“, která se zabývá i politickou reprezentací, je celkově to skóre napříč Evropou nejnižší. To je opravdu problematická součást společnosti a jejího nastavení, ženy ve veřejných, v politických funkcích. Problém je to do jisté míry všude, což ale neznamená, že je všude stejný. V některých státech je úroveň vyrovnaného zastoupení úplně někde jinde než u nás. Česká republika spolu s některými dalšími státy, jako je Slovensko, Maďarsko, Polsko, je oproti evropskému průměru hodně pozadu. Jestli se nepletu, tak zrovna v kategorii moci jsme v EU asi třetí nebo čtvrtí od konce. Takže i když je to tedy do jisté míry celosvětový problém, tak v České republice a některých dalších státech je skutečně výrazný. Překážky, které ženám brání v efektivnějším zapojení v politice, ale i třeba v jiných veřejných funkcích, jsou společenské, ale můžeme identifikovat celou řadu problémů i uvnitř jednotlivých politických stran a hnutí.

„Ženy jsou na tom v řadě ohledů v Česku hůř než muži. Dokonce jsme v indexu rovnosti obou pohlaví klesli v rámci států EU o čtyři příčky. Práce, peníze, vzdělávání, podíl na moci a trávení volného času – v každém z těchto parametrů je Česko pod Evropským průměrem. (Radiožurnál – Publicistika, 15. 10. 2019) “

„Česko je šestou zemí v EU v diskriminaci žen. Vyplývá to z indexu rovnosti pro letošní rok. České ženy mají například v průměru o 20 % nižší plat než muži. Spravedlivý přístup k oběma pohlavím se podle Radana Šafaříka z Úřadu vlády nepodařilo zajistit ani vládní strategií pro rovnost mezi lety 2014–2020. (Zprávy ČRo Plus, 30. 10. 2020) “

„Ženy jsou na tom u nás v mnoha ohledech hůř, než na tom jsou muži. Hlásá to zpráva Světového ekonomického fóra. Tak třeba politika: v míře zastoupení obou pohlaví v politice je Česko na 79. Místě žebříčku. (Hyde Park – ČT 1, 10. 3. 2014) “

„Více než dvě třetiny lidí si myslí, že ženy v Česku nemají dostatečné zastoupení v politice a ve veřejných funkcích. Přitom 85 % Čechů a Češek považuje jejich působení v těchto pozicích za užitečné. (Zprávy ČRo 6, 5. 9. 2006) “

Zaznívá i protiargument, jestli ta situace nemůže být dána tím, že ženy nemají o účast v politice zájem, je to relevantní z hlediska toho, co jste právě řekla o systémovosti některých věcí?
Do jisté míry ten argument relevantní je, protože řada žen opravdu nemá o účast v politice zájem. Ale to by neměla být konečná. Měli bychom se zajímat, proč ženy nemají zájem o to být v politice. Při ani ne příliš podrobném zkoumání, ale při nějakém druhém, třetím dotazu můžeme zjistit, že ženy zájem často nemají právě proto, že politika je vůči nim hostilní. Celkově veřejné působení je pro ženy náročnější než pro muže, protože se setkávají s jinou řadou útoků nebo urážek – například s různými odsudky a sexistickým chováním. Je úplně jinak posuzován jejich vzhled. Na rozdíl od toho, že by třeba kritika směřovala k jejich názorům, postojům, tak často směřuje právě k tomu, jak vypadají, jak se oblékají nebo třeba směřuje k jejich dětem a rodině.

Jestli jsou dobré matky nebo jestli se starají?
Ano, kdo jim hlídá děti, jak se o ně starají. Mužů – politiků se na to jak média, tak veřejnost ptají mnohem méně často. Dají se spojit dva efekty: pro ženy může být nepříjemné působit ve veřejné sféře, protože například v politických stranách narážejí na různé vnitrostranické problémy – ať už podobného charakteru, co se týče kritiky, postojů nebo toho, jak se vede diskuze, po třeba nevhodné nebo ne úplně přístupné způsoby konání vnitropolitických aktivit, schůzí a apod. – a spoustu žen to odradí už jen proto, že by musely vynaložit mnohem více námahy než muži, aby se někam dostaly. Každý aktivnější člověk má spoustu činností, které už tak nestíhá – ať už je to práce, rodina a péče o ni, koníčky atd. Je tedy samozřejmě nižší vůle vynaložit spoustu času v podstatě zbytečně na překonávání překážek v politice, které třeba muži nemají.

Jaká řešení se nabízejí? V té debatě od minulého týdne zaznívá jedno slovo, které se zdá být velkým strašákem, přinejmenším pro část publika, a to jsou kvóty. Když se na ně díváme ně jako na potenciální řešení, možný mechanismus, který by mohl přinejmenším část těch problémů odstranit, co se ukazuje? Fungují kvóty, jsou efektivní?
Kvóty fungovat mohou a nemusí. Je to nástroj, který není samospasitelný, zpravidla nefunguje sám od sebe. Ukazuje se ale, že je to účinný nástroj k tomu, aby relevantní hráči politického systému byli donuceni skutečně ty bariéry vstupu žen do politiky identifikovat a odstraňovat. Druhá věc je, že kvóty slouží k normalizaci výskytu žen v politice. U nás na ně nejsme v nějakém větším množství ještě zvyklí. Jsou státy, kde se kvóty zavedly už před nějakou dobou, podařilo se tam zvýšit zastoupení žen v politice a následně se od nich dalo upustit, protože pohled na političku ve vysoké funkci už nebyl nějakou výjimkou. Zároveň se jejich výskytem podařilo i odstranit některé systémové překážky, jako je otázka nerovnoměrného zatížení žen péčí a starostí o domov a rodinu – čím více těch žen bylo aktivních, tím větší tlak byl na to, aby tyto povinnosti byly v rodinách rozděleny férověji. Aby společnost nějak přispěla k možnostem právě slaďování soukromého a veřejného života. Následně už nebylo potřeba ty kvóty uplatňovat. Existují společnosti, kde ty kvóty jsou stále a mají důvod, proč si je ponechat i v době, kdy se zastoupení žen v politice zvýšilo. Zároveň z údajů Rady Evropy vyplývá, že spousta evropských států v relativně nedávné době, řekněme posledních deseti, patnácti letech k zavedení kvót přistoupila, což je vlastně relativně krátká doba na to, aby bylo možné dostatečně vyhodnotit jejich účinky. Je ale vidět, že kvóty jsou jako nástroj ke zvýšení přítomnosti žen v politice už rozšířeny a využívány.

Máte nějaký konkrétní příklad, jak funguje mechanismus kvót? Znamená to, že nějakou hranici vstupu žen do politiky si nastaví i samotné politické strany, nebo se to týká třeba demokratických institucí, které si například stanoví počet poslankyň?
Kvót je několik druhů a můžeme je dělit i tak, jak jste teď předestřela. To znamená, jestli se jedná třeba o vnitrostranické kvóty, které si ty strany ve svém vlastním zájmu nastaví samy. U nás známe vnitrostranické kvóty aktuálně pouze u Zelených. Ty se ukazují jako poměrně dobrý nástroj pro ty strany samotné. Pokud si ty kvóty dobře nastaví, je to opravdu odrazem jejich úmyslu tu vnitřní situaci zlepšit – skutečně myslí vážně, že provedou sebereflexi a odstraní si vnitrostranické bariéry, pak se jim to do značné míry i díky těm kvótám daří. Ale už to třeba nemusí mít takový dopad na zastoupení celého zákonodárného sboru, protože ta konkrétní politická strana v něm určitě tvoří jen nějakou část. Můžeme mít nastavené kvóty celorepublikové nebo napříč politickým spektrem. A tam bychom se mohli bavit o tom, jestli si dáme kvóty na výsledek: stanovíme, jaký musí být podíl žen kupříkladu v Poslanecké sněmovně, což není v praxi až tak obvyklé. Nebo jestli zůstaneme u kvót na vstup a budeme se bavit o tom, jaké by mělo být složení třeba kandidátních listin.

Kritici argumentují tak, že kvóty samy o sobě podrývají pozici žen nebo jejich status, protože už od počátku počítají s tím, že je to část společnosti, která potřebuje pomoc, a tím pádem to jejich status ve společnosti může znehodnocovat. Je to relevantní a férový argument?
Status žen ve společnosti podrývá především současné společenské nastavení a všechny překážky, které jim brání. Tvrdit, že kvóty nejsou potřeba, protože ženy nemají žádné překážky, je zkrátka nepochopení reálného stavu. V současné době existuje celá řada výzkumů, které nám říkají o tom, jak je stále kriticky nahlíženo na ženy ve vyšších pozicích, na veřejně viditelné ženy, jak jsou jejich kompetence a talent diskvalifikovány a podhodnocovány ve srovnání s jejich mužskými kolegy. Jaké tu máme efekty různých předsudků, ztotožňování konkrétních žen s celou skupinou, kterou reprezentují atd. To jsou už existující překážky, které podle mého názoru pozici žen ve společnosti nabourávají mnohem efektivněji a mnohem účinněji, než jak by ji mohly nabourat kvóty. Samozřejmě, kvóty nemohou stát samy o sobě, musí to být vždy jen nástroj k tomu, abychom opravdu identifikovali a odstranili bariéry, které ve společnosti i v těch jednotlivých politických stranách existují.

Podařilo se v některé ze zemí změnit tu situaci bez kvót – čistě jen nějakou společenskou změnou, která se odehrála sama o sobě? I když věci se samy o sobě většinou nedějí.
Věci se samy o sobě skutečně nedějí. A ve státech – pokud zůstaneme v tom evropském kontextu – kde se podařilo opravdu zvýšit podíl žen ve veřejné sféře, to trvalo dlouhá desetiletí. To jsou země, které začaly v té debatě třeba o půl století dříve než my, například některé skandinávské země. Případně tam skutečně mají nějakou formu kvót. Lze to zobecnit, byť to samozřejmě neplatí neprůstřelně na 100 %, že pokud se někde odehrál nějaký dramatický posun k lepšímu, bylo to přijetím řady opatření, včetně určitého typu kvót.

„Its time for her – the need for more women at the political table. (TEDx Trinity College Dublin, 27. 3. 2019) “

Martina Fitzgerald ( irská novinářka)

„Finská ministryně dopravy a komunikací Sanna Marinová, kterou v neděli vládní Sociálně-demokratická strana Finska zvolila kandidátkou na premiéra, by se v případě potvrzení ve funkci mohla stát současnou premiérkou ve světě, nejmladší osobou předsedající finské vládě a také třetí ženou v tomto úřadě. Finskou vládní koalici teď pravděpodobně povede pět převážně mladých žen na čele koaličních stran. (ČRo Plus – Den podle... s Lucií Vopálenskou, 9. 12. 2019)“

„ Sanna Marin is the world’s youngest female prime minister and heads a coalition of five parties all lead by women. (BBC News, 24. 11. 2020) “

„We are of course one of the nordic countries and nordic countries have been considered very strong in equal rights. (Inspired by Iceland – Equality in Iceland with Vigdis Finnbogadóttir and Nanna Bryndís Hilmarsdóttir 24. 10. 2016)“

„Sweden follows what we call a feminist foreign policy which is unique to the world. (WION, 17. 4. 2018) “

V souvislosti s přítomností žen v české politice se zmiňuje i paradox toho, že ženy chybí v celostátní politice, ale jsou docela zastoupené v komunální politice. Je pro to nějaké vysvětlení?
Je to pravda a vysvětlení, důvodů může být celá řada. Jeden z nich, koneckonců to jako velký celospolečenský problém zmínila i Olga Richterová, je skutečnost, že celostátní nebo ta nejvyšší politika se odehrává především v Praze a velká část žen, které jsou v politice aktivní, má zároveň děti nebo rodinu a je vázána pečovatelskými povinnostmi ke svému domovu. U nás je to projevem společenského aspektu toho, že domácí sféra je stále přisuzována spíše ženám. Věřím, že i poslancům–mužům, kteří mají malé děti, že se jim po nich stýská, že to není ženské specifikum, ale je to u nich asi společensky akceptovatelnější – anebo se to méně řeší. To je, myslím, škoda. A zároveň je tu i aspekt toho, že společnost ženám ještě dostatečně neumožňuje sladit soukromý a profesní, respektive veřejný život. Tomu odpovídá například i organizace práce, a to nejen tedy v Poslanecké sněmovně, založená na dlouhých hodinách intenzivní přítomnosti na nějakém pracovišti, které není blízko domova. To je třeba jeden z důvodů, proč ženy z regionů vzdálenějších od Prahy mohou snáze fungovat na komunální úrovni – nevyžaduje to totiž dlouhé pobyty v Praze. Dalším důvodem pak může být, že míra politické moci, se kterou se pracuje na té komunální úrovni nebo vůbec na těch jednotlivých úrovních, samozřejmě stoupá, je hierarchizována. S tím stoupá i společenská prestiž a i nějaké ekonomické hodnocení politických funkcí. To není jen specifikum politiky. Když se podíváme do jakékoliv hierarchické organizace, ať už to je státní správa, justice nebo věda, tak vždy uvidíme, že pokud je v základně té pyramidy nějaký podíl žen a mužů, tak čím více to jde nahoru, tím méně je tam žen a více mužů až do těch nejvyšších příček. To opravdu souvisí s nějakou úrovní moci a skutečnosti, že o ty nejvyšší pozice se bojuje – legitimními, nebo nelegitimní prostředky – intenzivněji než o ty pozice blíže k základně.

Zmiňovala jste, s jakými stereotypy se ženy setkávají ve chvíli, kdy se dostanou do rolí, které jsou více vepředu nebo jsou více vůdčí. Máme jako společnost vůbec jasno o tom, jakou roli by ženy měly hrát v politice? Nejsou ta očekávání stále zatížena stereotypy – např. že ženy budou jemnější, konstruktivnější, konsenzuálnější, že nebudou prosazovat nějaký agresivní styl vedení tak jako muži?
No, nepochybně jsou. Je to poměrně zajímavý paradox. Na jednu stranu ženám říkáme, že politika je nějaká tvrdá hra, která má pravidla. A pokud v ní chtějí uspět, tak se jim mají přizpůsobit – zároveň ženám, které se dostanou na ty nejviditelnější pozice, potom vyčítáme, pokud se těm tvrdým pravidlům opravdu přizpůsobily. Očekáváme od nich, že na jednu stranu to budou opravdu ty kultivující jemné květinky, ale zároveň sdělujeme, že bez ostrých loktů se prosadit nemohou. Takže už jen u těch očekávání směrem k ženám vysílám dost protichůdná sdělení. A zároveň tím, že žen na nejvyšších pozicích máme tak málo, a aktuálně teď v té debatě je to velmi vidět, když si pročteme diskuzní vlákna na sociálních sítích, tak tomu odpovídá každý, třeba třetí příspěvek, že ženy ve vedoucích pozicích potom kritizujeme způsobem, kterému se říká tokenismus. Vezmeme si jednu političku, konkrétní jméno, kterou nemáme rádi, a řekneme: „Chcete více žen v politice, ale podívejte se tady na paní XY. Než takové, tak to raději žádné!“ My vlastně kritiku konkrétní osoby vztahujeme na ženy jako celek, což je věc, která se mužům neděje. Když kritizujeme politika–muže, buď kritizujeme jeho čistě individuálně, anebo maximálně tu kritiku vztáhneme třeba k politické straně, kterou reprezentuje. Ale už neříkáme: „Podívejte se na pana XY, on je jasný signál toho, že muži v politice nemají co dělat“.

„Rozumím všem, kteří počítají ženy na fotkách politiků, a samozřejmě chápu ten princip. Ale mám trik, jak zůstat v klidu. Vždycky si představím fotku, na které stojí vedle sebe Maláčová, Schillerová a Benešová, a nikdo jinej, a v moji duši se par rozhosti genderové usmíření. Tak zrovna ženy v této vládě zastoupeny – nějakým způsobem – jsou a neřekla bych, že je to úplná výhra… To je krásný brekot o něčem, co funguje dobře, a to systém, kde žena má stejné možnosti jako muž a diskriminace na základě pohlaví je trestná. Tak musite prestat pindat a kritizovat a misto toho zacit o nejaky ten post bojovat. Proc by vam mel nekdo davat nejakou funkci, kdyz jste si o to samy nikdy nerekly? Chcete rovnopravnost, ale pritom chcete zaroven protekci? To se nejak kope, ne? A je opravdu jisté, že by ženy chtěly? Asi se to nebude líbit, ale podle mého, nejsem-li obětí své bubliny, se ženy tolik o politiku nezajímají. O politice se můžu vášnivě pobavit s mnoha přáteli (muži), z žen jen se svou úžasnou manželkou a s jednou kolegyní. Jinak docela bída. Tuhle jsem byl v kadeřnictví. Stříhalo tam 6 ženskejch a žádnej chlap. Je to chyba toho kadeřnictví? Spíš by mě zajímalo, kdy se bude kvótovat počet mužů v pěveckých sborech a taky by se měly kvótovat ženský v bigbítových kapelách, je jich tam strašně málo a přitom tu máme hafo dobrých muzikantek. Žen je na politiku škoda. Měly by dělat něco smysluplnějšího a užitečnějšího. Mají na to. To je samá emancipace, rovnoprávnost, kvóty, ale jak dojde na prachy nebo počty hornic v uhelných dolech… Margaret Thatcher, Hillary Clinton, Madeleine Albright ... kvoty nepotrebovaly… Udělejte si vlastní stranu a běžte kandidovat. Je to moc práce, nebo se bojíte střetu s realitou, že o vaše kecy nebude zájem? Hlavně už opusťte ten mindset, že máte nějaký nárok tlačit na jiné, kolik, koho a kde mají mít!!“

názory ze sociálních sítí

V souvislosti s tím, co zmiňujete, se objevuje ještě jedna věc. Některé ženy, které se dostanou do vůdčích pozic, jsou v konečném efektu také proponentkami nějakého sexistického chování – jsou tvrdé vůči ostatním ženám. Jedná se o zaregistrovaný a zdokumentovaný fakt, nebo je to jen mýtus a předsudek?
I v politice se můžeme setkat s tzv. včelími královnami, což je jev, který je v sociologii, byť tedy z pracovišť, ale zhruba na stejném principu popsán, někdy od 70. let minulého století. Určitě to není jen mýtus. Včelí královny, ženy, které nepodporují ostatní ženy, které se v tom tvrdém boji dostaly nahoru a velmi hlasitě se vyslovují proti jakýmkoliv podpůrným opatřením, která by mohla pomoct jejich následovnicím. Takové ženy skutečně existují nejen u nás, ale všude na světě. Souvisí to právě s celou řadou důvodů. Vysvětlení příčin toho, že včelí královny existují a fungují tak, jsou různá a nepanuje ani shoda na tom, které převažuje. Můžeme to opravdu připsat tvrdé hře, v níž musí nějakým způsobem obstát. Můžeme to připsat skutečnosti, že ty ženy často stále jsou v politických stranách, kde potřebují podporu svých primárně mužských spolustraníků, a nechtějí je rozčílit tím, že by vystupovaly výrazně „prožensky“. Samozřejmě můžeme tady u řady žen najít jejich osobní charakterové vlastnosti, které způsobují, že jim není úplně vlastní solidarita nebo nějaký pocit sounáležitosti. Vlivů je tady celá řada. Skutečně tyto ženy existují a podobně jako u zmiňovaného tokenismu. Jejich výskyt se snižuje se zvyšující se mírou toho zastoupení. V této souvislosti se někdy mluví o tzv. kritické mase, která se pohybuje někde okolo 30 %. A znamená to, že ve chvíli, kdy je v celku obsažena alespoň třetina té méně reprezentované skupiny, začínají se projevovat ty dopady a projevy toho, že to zastoupení se zvyšuje. Takže ve chvíli, kdy bychom měli někde 30 až 40 % žen, tak by i výskyt těchto negativních jevů mohl být nižší.

Protože ta situace se narovná a začne být prostě přirozenější?
Přesně tak.

Čím si vysvětlujete pomalé tempo, jakým se tyto změny v tom českém prostoru dějí?
Vysvětlení je celá řada. A neexistuje stoprocentní shoda na tom, které z nich by mohlo převládat. Z mého pohledu – a tady bych se podívala třeba zase na to evropské srovnání – tady hraje roli specifická postsocialistická zkušenost „bývalého východního bloku“. Myslím si, že i tím, jak se vedla debata o feminismu v 90. letech. Jaký diskurs sem přivezli třeba známí emigranti a jak se vlastně veřejnost vymezila vůči tomu, co třeba Hana Havelková nazývá „státním feminismem“ minulého období. Do značné míry sem přinesli nějaký odpor vůči všem opatřením směřujícím k vyrovnání postavení žen a mužů, kterého jsme se dodnes nezbavili. Zároveň už ale od revoluce uplynula poměrně dlouhá doba a není možné argumentovat jen diskurzem 90. let. Vnímáme ve společnosti, a to i celosvětově, nějaký trend možná přicházejícího tzv. konzervativního backlashe – to můžeme vidět ve větší míře třeba v Polsku nebo v Maďarsku – který i u nás může mít nějaké odezvy. Celkově se zatím tu potřebu genderové rovnosti nepodařilo ve společnosti komunikovat tak, aby ji ta společnost přijala za svou. Na druhou stranu ale zase výzkumy veřejného mínění – pokud se provádějí opravdu na reprezentativních vzorcích, nikoliv jen u nejvyšších politicky exponovaných mluvčích nebo na sociálních sítích – ukazují vyšší míru porozumění právě pro potřebu třeba vyrovnaného zastoupení. Dokonce je tu i vyšší míra akceptace toho, že by se v tom měl stát nějak v tom angažovat, že není možné spoléhat na ten přirozený vývoj. Ale nepromítá se to hlavně do toho politického diskursu. A pokud řekneme, že „stát by měl něco dělat“, znamená to, že něco musí dělat politici. A tam ten zájem v těch nejvyšších příčkách politické reprezentace dosud není.

Jako když společnost tlačí na nějakou změnu, je na ni přichystána, ale touha po změně ještě nepronikla k politikům, kteří na ni tím pádem nereagují?
Je to tak. Můžeme si třeba teď z ohlasů vlastně na fotografii zmiňovanou v úvodu, dělat nějaké naděje, že třeba volání veřejnosti už bude silnější a skutečně někam třeba i dolehne. Ale pořád si nemyslím, že by to už stačilo na nějakou revoluci v genderové rovnosti, která by skutečně dotlačila politiky k tomu, aby přijali v nejbližší době opatření, která se nám v blízkých letech nějak radikálně do těch výsledků promítne.

Lenka Kabrhelová, Barbora Sochorová a Ondřej Franta

Související témata: podcast, Vinohradská 12, politička, ženy v politice, gender, kvóty, genderová rovnost