Expertka na obchodování s lidmi: Unesené Češky nejčastěji končí v Británii. Jsme ale spíš ‚importní‘ země

Matka prodala svou dceru do Irska. Když se jí podařilo uprchnout a vrátit – prodala ji podruhé. Expertka na téma obchodování s lidmi a sexuálního vykořisťování mluví o příbězích obětí.

Zmapovala jste téma sexuálního vykořisťování v Česku. Proč se mu věnujete?
Místo sexuální vykořisťování se i u nás stále používá širší anglický termín sex trafficking, protože pro něj nemáme přesný český překlad. Samotné sexuální vykořisťování totiž není všeříkající, je to pouze jedna část. Druhá, stejně podstatná, je obchodování s lidmi, obvykle přeshraniční. Někdy se proto mluví o sexuálním převaděčství. Každopádně, ať už tomu budeme říkat jakkoliv, je v Česku tohle téma stejné tabu jako prostituce. Přitom těch případů není zrovna málo.

Podle dat, která jste posbírala, odhalili čeští kriminalisté nejvíc obětí obchodování s lidmi – téměř 120 – v roce 2008. Dá se odhadnout jejich celkový počet?
To je zlomek. Aby se žena objevila ve statistice obětí obchodování s lidmi, musí se obrátit na policii, souhlasit s trestním stíháním pachatele a být ochotna proti němu svědčit. Vedle oficiálních čísel existují také data neziskových organizací, které se o oběti sex traffickingu starají nehledě na trestní řízení, a ta naznačují vyšší čísla.

Nárůst odhalených případů v roce 2008 se myslím dá vysvětlit tím, že jsme na přelomu roku vstoupili do Schengenu a pohyb přes hranice tak byl mnohem snazší. Taky je možné, že ženy byly obchodované už dřív, ale v tomhle roce byly případy odhaleny, třeba proto, že se jim policie začala víc věnovat.

Víme aspoň, jestli případů přibývá, nebo ubývá?
Podle výročních zpráv ministerstva vnitra a neziskových organizací víme, že přibývá prostitutek. To jsou schopni v některých oblastech monitorovat. U sex traffickingu, jak jsem říkala, spolehlivá čísla nemáme. Už proto, že ve statistikách se část takových případů může schovat pod trestný čin kuplířství.

Když se vrátím k odhaleným případům převaděčství, jsou to ženy převáděné do Česka, nebo odsud do zahraničí?
Je to obojí, přesněji, jsou to odhalené trestné činy: za prvé sem spadají případy, kdy se podaří odhalit ženu vykořisťovanou v Česku nebo celou organizovanou skupinu, která sem ty ženy přiváží. Za druhé jsou to případy, kdy Policii ČR nebo Národní centrálu proti organizovanému zločinu – která se mimo jiné zabývá i sex traffickingem – osloví některá z neziskových organizací s tím, že mají Češku, která kontaktovala partnerskou neziskovku v zahraničí. Nejčastěji tyto „návraty“ probíhají právě přes zahraniční síť kontaktů Charity.

V devadesátých letech převažovaly Češky, unesené do zahraničí, „tradičně“ hlavně na západ. To se postupně změnilo a dnes jsme spíš „importní“ země pro ženy z východu. Zároveň nelze opominout ani roli České republiky jako tranzitní země.

Pro které země je převaděčství typické?
Pokud jde o typické země v globálním měřítku, specifickou roli hrají Nepál, Pákistán a Indie. Jsou to kolébky sex traffickingu, funguje tam v té nejsurovější podobě. Narazila jsem na případy, kdy zdrogují dívku a unesou ji. V jednom případě byla holčička donucená přejít z Nepálu do Indie pěšky, jenom proto, aby se tam mohla stát součástí nevěstince. V poslední době nepálské a indické ženy pronikají i k nám. Objevují se dokonce Filipínky, i když u těch jde častěji o nucenou práci než prostituci. U nás jsou v největší míře ale stále zastoupeny ženy z východní Evropy, typicky Ukrajinky.

Když se mluví o Češkách, které jsou obchodované pryč, tak si všichni představí jako první destinaci Německo. To platilo pro devadesátá léta, ale dnes je to spíš Velká Británie a Irsko. Tam jsou pak Češky často donuceny uzavřít sňatek s Pákistáncem nebo Afgháncem, tyhle dvě národnosti tam mezi převaděči působí nejčastěji.

To zní jako ze středověku.
Pokaždé mě fascinuje, jak tohle téma nikdo není schopen pobrat. Je hodně těžké a mně samotné dlouho trvalo, než jsem si dokázala uvědomit, že to je realita. Většina těch příběhů je naprosto absurdních. Já si to uvědomila až v okamžiku, kdy jsem seděla u konkrétních dokumentů. Jedna žena byla nedoslýchavá a výpověď pro policii napsala vlastní rukou. Teprve když jsem tam seděla a viděla její ručně psaný text, tak mi došlo, že to je skutečnost.

Je nějaká komunita v Česku, která by fungovala podobně jako Afghánci nebo Pákistánci v Británii?
Podle policisty, který se věnuje odhalování organizovaného zločinu, můžou u nás podobnou roli hrát Vietnamci. Do vietnamské komunity podle něj nejde proniknout. Je všude po světě extrémně soudržná, ať už doma ve Vietnamu, v Británii, Spojených státech nebo u nás. Už z toho titulu, že jsou Vietnamci, si věří, což pomáhá právě u organizovaného zločinu. Vietnamská komunita má obvykle několik lidí, kteří mají jasně dané role: jeden člověk komunikuje s policií, druhý chodí na úřady vyřizovat věci za všechny ostatní. Navíc Vietnamci často neumí česky, takže i kdyby případná oběť chtěla něco říct, tak neřekne. Proniknout do téhle komunity je těžší už proto, že jinak vypadáme a nějaká infiltrace pak nepřipadá v úvahu.

Takže existuje podezření, že ve vietnamské komunitě je sexuální převaděčství časté.
Je vysoká pravděpodobnost. V nevěstincích je po asijských typech poptávka, takže existuje podezření, že je i adekvátní nabídka.

Rodinné vazby

Existuje nějaký typický profil oběti? Jde o ženy z chudých rodin?
Je několik způsobů, jak se žena může stát obětí. Únosci se často po barech snaží okouzlit mladé slečny. Obětí se může stát kdokoliv. Je to stejné jako domácí násilí, které se týká docentek, právniček, vědkyň, stejně jako žen ze sociálně slabších vrstev.

Na druhou stranu je pravda, že ženy z chudších rodin jsou náchylnější podlehnout. Objeví se muž, začne vás přesvědčovat, že vás čeká lepší život, nejčastěji v zahraničí, nabídne třeba možnost živit se jako tanečnice někde v baru. Žena pak přijede a než se stačí rozkoukat, seberou jí doklady, k tančení přibude nucená prostituce a nedostává žádnou odměnu. Typickou obětí jsou třeba dívky z dětských domovů. Vyrůstají skoro v izolaci, takže ve chvíli, kdy z dětského domova vyjdou, mají silnou potřebu se realizovat. Takže jsou náchylnější spadnout do takové léčky.

Co se děje dál?
Konkrétní osudy dokumentuje projekt Magdala, který spadá pod Arcidiecézní charitu Česká republika. Ta je součástí mezinárodní sítě Charity, takže se jí daří dohledat české oběti v zahraničí. Ve chvíli, kdy je nějaká Češka kontaktuje třeba ve Velké Británii, tak ta přesně ví, komu se ozvat.

Proč kontaktují neziskovku, a ne policii?
Nezisková organizace většinou funguje jako první kontakt ženy, když se snaží nebo když se jí podaří utéct. Pokud má na výběr, tak se obvykle bojí oficiální cesty, nemá odvahu jít na policii. Navíc se často stydí za to, co provedla. Neziskovky mají nejlépe vyškolené pracovníky, jak s nimi komunikovat.

Jak často se integrace povede?
To je vždycky individuální. Záleží na tom, jak se k tomu dostala, samozřejmě na její povaze, na tom, jestli byla zdrogovaná a jestli se stala závislou, jestli třeba otěhotněla s některým ze svých vykořisťovatelů, což taky může být velmi silný impulz. Ať už impulz žít normální život a zkusit utéct, nebo naopak vidí prostituci jako jediný způsob obživy a často si pak po zbytek života vyčítá, co udělala.

Proti vykořisťovaným ženám navíc často stojí určitý typ organizované skupiny. I když to nemusí být klasický organizovaný zločin ve stylu sicilských mafií, které si většina lidí představí.

V čem jsou jiné?
Do jisté míry se podobají mafii v tom, že jde často o příbuzné. V jednom z příběhů, ke kterým jsem se dostala, figurovali dva bratři a pomáhala jim jejich matka. Takže skupiny sice vznikají na základě příbuzenství, chybí jim ale obvykle nějaké teritoriální ukotvení nebo ambice ovládat více než pouze toho člověka.

Jaká je tam trestní sazba?
Podle mě dost úsměvná. Například jeden z pachatelů dostal za způsobenou psychickou újmu padesátitisícovou pokutu. A k tomu osm let. Ona to podstupovala tři až pět let. On dostal osm.

Ne vždycky to dopadne dobře. Často dochází k tomu, že policie situaci neodhadne správně. Ne vždycky té ženě věří. Ve chvíli, kdy je třeba drogově závislá, se těžko hledá hranice, co si vymýšlí a co ne, není pro ně důvěryhodná. Starostí policie je to každopádně jen tehdy, pokud je žena ochotná zahájit trestní stíhání.

Takže se může stát, že oběti se podaří utéct, přijde na policii a ta řekne: jasně, chápeme vás, ale pokud nám nepodepíšete výpověď, my s tím nemůžeme nic dělat, běžte domů?
Přesně tak. Navíc často není jednoznačné, že jde o obchodování s lidmi. V jednom případě šlo třeba o ženu, která v minulosti byla prostitutkou, což snižuje její důvěryhodnost. A hlavně je obtížné říct, kdy už jde o obchodování s lidmi a kdy ještě ne. Může být prostitutka dobrovolně, oběť se z ní stane až ve chvíli, kdy dělá něco proti své vůli: odvezou ji pryč, nedostává adekvátní odměnu, v horším případě vůbec žádnou, stává se z ní otrok. Tady ty případy na pomezí jsou horší v tom, že česká legislativa prostituci neřeší, přesněji není nelegální. Tím pádem ani na policii nemusí být jasno, jak s takovým případem nakládat – ve které chvíli se z dobrovolné prostituce stane obchodování s lidmi.

Prostituce není téma do voleb

Takže by pomohlo, kdyby taková legislativa existovala.
Určitě. Je to důležité i pro neziskovky, se kterými jsem se dostala do kontaktu. Je celkem jedno, jestli bude legalizována nebo postavena mimo zákon, nejhorší je právní vakuum. Kdyby byly jasně dané podmínky, jasná pravidla, mnohem lépe by se s oběťmi pracovalo. Prolomilo by se tabu, že se o tom nemluví. Každopádně by se vůči tomu měl stát nějak vymezit, ať už z jedné, nebo druhé strany.

Proč tady to legislativní vakuum je?
Je to nepříjemné téma. Není to nic, s čím by člověk šel do voleb. Když už politik řeší sociální oblast, tak raději naslibuje vyšší sociální dávky nebo důchody. O prostituci se nikomu nechce mluvit, na tomhle panuje shoda napříč politickým spektrem. Méně už ale na tom, jak prostituci případně řešit.

A pokud tahle shoda potrvá, může stát pomoci jinak?
Důležité je rozvíjet spolupráci mezi ministerstvem vnitra, kde má obchodování s lidmi na starosti odbor prevence kriminality, a neziskovým sektorem, stejně jako v důsledku s Národní centrálou proti organizovanému zločinu. Mezi nimi musí dobře fungovat komunikace.

Nejdůležitější je ale vůbec uvědomit si, že se to děje. Je potřeba o tom mluvit a hlavně působit v sociálně vyloučených lokalitách, jako třeba v dětských domovech, edukovat, obeznámit ohrožené skupiny – neříkám děsit – aby věděly, že se jim může něco stát. Sex trafficking neznamená jen to, že jsou do Česka přiváženy cizí ženy, ale taky naopak. Obětí se může stát kterákoliv vaše známá nebo známý, i vy sami – a netýká se to jenom některých společenských vrstev.

Jan Boček

Související témata: Datová žurnalistika, prostituce, obchod s lidmi