‚Lidé na Ukrajině nežijí, ale přežívají.‘ Přečtěte si příběhy rodin, které našly domov v Česku

Rodina Hončarenkových utekla v březnu z Ukrajiny do Česka. Matka s třemi dětmi našla útočiště v Sedlčanech, chtějí se ale vrátit domů. Julie na začátku léta odjela zpět do své vlasti, teď se znovu zabydluje v Ostravě. Nedokázala žít se sirénami, ve strachu o tříletou dceru. Oksana přijela z Ukrajiny do Chrudimi před dvěma týdny, opustila milovaný dům i zahradu. Český rozhlas přináší tři příběhy ukrajinských žen a dětí, které našly domov v Česku.

Reportáž Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Paní Julie se nejprve vrátila na Ukrajinu, nakonec se ale přece jen rozhodla žít v Ostravě

Paní Julie se nejprve vrátila na Ukrajinu, nakonec se ale přece jen rozhodla žít v Ostravě | Foto: Andrea Brtníková | Zdroj: Český rozhlas

Hončarenkovi z ukrajinského města Kupjanc žili až do letošního roku spokojeně se třemi dětmi v třípokojovém bytě. Ona lékárnice, on zlatník a hodinář. Z domova je ale vyhnala válka.

Přehrát

00:00 / 00:00

Rodina Hončarenkových našla bydlení a práci v Sedlčanech. Mluvila s nimi Věra Hájková

Julie přijela v březnu s dětmi do Česka. Ubytování i práci našla v Sedlčanech. Její první kroky vedly do místní knihovny, která uprchlíkům pomáhá a pořádá pro ně i kurzy českého jazyka. Přes léto nabídla brigádu i dcerám paní Julie. „Líza chodí na Akademii výtvarných umění. Ženě bylo minulý týden 16 let, od dubna chodí na gymnázium,“ představuje brigádnice ředitelka knihovny Blanka Tauberová.

„V rekonstrukci, která nás potkala, jsme si řekli, že potřebujeme dělat odbornou práci, srovnat si celý fond a na manuální práci si tentokrát vezmeme pomocnice, protože k nám od března chodí ukrajinské maminky s dětmi na výuku češtiny. Tři z nich jsme oslovili, jestli by nám chtěly pomoct,“ vysvětluje.

Šestnáctiletá Žeňa přebírá knížky, utírá poličky. „Mám ráda knížky a ráda čtu. Je to pro mě hezká práce. Už jsme tu čtyři měsíce, skoro pět. Doufám, že se budeme moct vrátit zpět, ale v Česku je to moc dobré. V létě chodím na kurzy češtiny.“

Slabá armáda, fašismus, korupce na každém rohu. Ukrajina za půl roku války vyvrátila řadu předsudků

Číst článek

A ředitelka Tauberová k tomu dodává: „S maminkou přišli 22. března tři děti - Žeňa, Líza a Stepan. Tatínek s babičkou a kočkou za nimi přijeli až v srpnu, když se dostali z okupované oblasti.“

Devatenáctiletá Líza chodí v Česku na univerzitu. „Studuji v Praze, do prosince, potom musím složit zkoušky, abych mohla studovat dál. Pokud budu moct, chtěla bych se vrátit na Ukrajinu, ale ráda tady studuji.“ Podle Tauberové studuje Líza ještě také online charkovskou univerzitu.

Také Líza si brigádu pochvaluje. „Ráda pracuji a mám ráda knihovny, takže je to hezká možnost.“

Za zvuku sirén

Daleko od své vlasti bude Den nezávislosti Ukrajiny, který připadá na středu, slavit i 34letá Julie Marčenková, která nyní žije v Ostravě. Patří k Ukrajincům, kteří na začátku léta odjeli domů, pak ale znovu sbalili kufry a vrátili se do Česka.

Přehrát

00:00 / 00:00

Julie se nejprve vrátila na Ukrajinu, nakonec se ale přece jen rozhodla žít v Ostravě. Natáčela Andrea Brtníková

Julie prožila s rodinou pár týdnů ve své obci Vasilkov a zjistila, že tam zatím s tříletou dcerkou žít nedokáže. Bomby zničily kousek od jejich domu učiliště, nízko nad zemí pořád létala letadla, ve městě od září neotevřou školku a hlavně nedokázala žít s všudypřítomným strachem o život své dcery.

S Julií a Mirou se procházíme malým parkem v centru ostravské části Stará Bělá. Je to hodně oblíbené místo této mladé ukrajinské maminky. Vzpomíná, jak se procházeli doma na Ukrajině. Hřiště bylo hodně zarostlé, byla tam vysoká tráva.

Bydlí teď v malém útulném obecním bytě ve Staré Bělé. Z Ukrajiny se vrátila proto, že v její mysli byl obraz země úplně jiný, než to, co tam prožila. První, co viděla, byla hora odpadků. „Lidé nežijí, ale přežívají,“ popisuje.

Ukrajina odrazila útoky u Bachmutu a Avdijivky. Rusové mají podle Britů bídnou morálku

Číst článek

Potkávala lidi, kteří byli spíše zachmuření. Lidé se podle ní starají o své živobytí, kde sehnat jídlo, teplé oblečení a otop na zimu. „Ukrajina není tak radostná, taková usměvavá, jak jsem na ni byla zvyklá,“ přibližuje.

Když slyšeli sirény, museli utíkat do krytu. Nechce, aby její usměvavá hnědovlasá dcerka žila v pocitu nebezpečí.

Do Ostravy se tak vrátila hlavně kvůli svému dítěti, tady se cítí bezpečněji, v Česku jsou pro ně lepší podmínky. A doufá, že pro malou dceru najde místo ve školce.

Julie vnímá Den nezávislosti Ukrajiny jako silný svátek. Je hrdá na svou zemi a věří, že Ukrajina zvítězí. Zároveň má ale obavy z vojenských provokací.

Budoucnost pro děti

Oksana přijela do Čech s manželem, dětmi a jejich dědečkem z malé vesnice teprve před 14 dny. Vesnice se nachází poblíž ukrajinského Melitopolu, a už od 26. února je obsazená ruskou armádou. Domů se v nejbližší době vracet nechtějí, naopak se v Chrudimi hodlají usadit.

Přehrát

00:00 / 00:00

Oksana přijela do Česka teprve před 14 dny, zpátky se vracet nechce. Natáčela Naďa Kubínková

„Na Ukrajině máme dům a malé hospodářství, králíky, slepice a taky zahradu. Pořád je všechno na svém místě, na rozdíl od domu mé kamarádky, který zasáhla na začátku války raketa, my jsme měli v tomto případě štěstí,“ říká Oksana a zároveň v mobilu ukazuje fotky své zahrady.

Rodina Oksany se tak rozhodla odejít hlavně proto, že ztratila možnost obživy. Oksana pracovala jako účetní, její manžel je stavař, o práci ale přišli hned po okupaci. Zaměstnání jim nabízeli v Melitopolu, pro Rusy ale dělat nechtěli, tak chvíli vedli malé hospodářství.

Nějakou dobu to šlo, ale pak už nebyla poptávka, protože lidé tam neměli peníze ani práci, a rodina už neměla z čeho žít.

Konflikt na Ukrajině trvá staletí, není čistě Putinovou válkou. Kdyby zemřel, nic se nezmění, říká historik

Číst článek

„Všechno jsem tam nechala, já miluju svůj dům, zahradu, chtěla bych se tam samozřejmě vrátit, ale v tuhle chvíli mám nějaký pud sebezáchovy a taky se bojím o své děti, tam se opravdu nedá žít,“ vysvětluje Oksana. Obává se, že i kdyby se Rusové nakonec stáhli a odešli, tak by to za nějaký čas zkusili znovu.

„A není nic horšího, když něco pořád budujete a někdo vám to pořád ničí,“ dodává.

Hned po příjezdu do Chrudimi si všichni dospělí našli práci, děti budou od září chodit do školy. Oksana taky plánuje najít pro všechny lepší bydlení.

„Naše děti tady mají aspoň nějakou budoucnost, můžou tady chodit do školy, což u nás nešlo, protože škola je zavřená. Uvidíme, co bude, jsme hlavně zdraví, můžeme pracovat a budeme se prostě jen snažit žít dál,“ říká se slzami v očích Oksana.

Věra Hájková, Andrea Brtníková, Naďa Kubínková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme