Případ žhářů z Vítkova: Berme větší ohledy na oběti, vybízí politiky novinářka

Jdeme se bavit o žhářském útoku ve Vítkově. Vy jste se mu jako novinářka velmi podrobně věnovala. Překvapilo vás, že tento týden byli Václav Cojocaru a Ivo Müller propuštěni po třinácti letech z věznice na Mírově?
Nepřekvapilo a vlastně každého, kdo si spočítá, kolik jsou dvě třetiny 20letého trestu to nemohlo překvapit a čekali jsme to. Nepřekvapilo.

Mají podmínku na 7 let, odpykali si dvě třetiny trestu, mají splácet náhradu škody. Je pro vás, jako novinářku, která ten žhářský útok a dění kolem něj před těmi lety pokrývala, je to rozhodnutí pochopitelné?
Když se člověk podívá na to, jak je nastavený systém a co se u podmínečného propuštění posuzuje, tak by to nemělo nikoho překvapit. A na to upozorňoval i státní zástupce, u soudu si vlastně sám tak trošku postěžoval, že se nemůže dívat na to, za co byli odsouzeni, ale jenom na to, jak se chovali ve výkonu trestu, jestli splnili podmínky. A tihle dva podmínky plnili. Já ještě dodám, že nechci hodnotit, jestli je plnili kvůli tomu, že zmoudřeli, že si uvědomili, že udělali špatnou věc, že si to vyčítají, nebo prostě kvůli tomu, aby se dostali ven z vězení, to ví nejlépe oni sami dva. A ty podmínky plnili. Spláceli škodu, omluvili se, jeden z nich, Ivo Müller, napsal rodině dopis, měli kázeňské pochvaly, pracovali, chovali se prostě vzorně. A k tomu soud přihlížel, podle pravidel, podle toho, jak je to nastavené, a propustil je.

A je to běžné, že se takhle promine po dvou třetinách trest?
Dívala jsem se na čísla a stabilně je u nás v posledních letech asi 20 tisíc vězňů a přes 9 tisíc z nich ročně požádá o podmínečné propuštění. Soudy vyhoví kladně této žádosti asi v třetině případů, lehce přes třetinu případů. Takhle stojí fakta, takhle stojí čísla. Zajímavé je, a jsou na to i takové weby, a já nepochybuji o tom, že trestně stíhaní, obvinění, odsouzení je sledují, že jednotlivé soudy, jednotlivé věznice rozhodují různě. A Mírov, což je věznice, o níž je známo, že tam sedí v uvozovkách, lidově řečeno, ti nejzávažnější kriminálníci, je na druhém místě v počtu propuštěných, těch, co uspějí s žádostí. A zatímco průměr je třetina, tak u Mírova je to o něco více než dvě třetiny z těch, co požádají. Ti tedy uspějí a jdou na svobodu. Nad Mírovem na prvním místě už je jenom věznice Olomouc, tam je to 65 %, Mírov je prostě druhý.

Vybízí to k řadě otázek. Jedna z těch silně filozofických je, jak chápeme spravedlnost. Spousta lidí to může vnímat jako spravedlivé v tom ohledu, že to je podle zákona, podle práva, prostě tak je to nastavené, že po dvou třetinách je možné za určitých podmínek vězně podmínečně propustit. A druhá věc, do jaké míry to vnímají jako spravedlivé příbuzní těch, kteří byli obětmi před těmi X lety. Totiž třeba jak přijala toto rozhodnutí rodina Sivákových.
Na začátek chci říct, že my jsme se jako Český rozhlas shodli na tom, že se nezařadíme do té fronty novinářů, kteří začali bombardovat rodinu dotazy, jak se cítí, jak jsou v šoku a jestli jsou z toho smutní nebo nešťastní. A já jsem za to ráda, je to s ohledem na ty oběti. A právě ohledy na oběti je to, co tady ze systému a z nastavených pravidel vlastně vypadává. Vyjádřila to romská zmocněnkyně vlády Lucie Fuková, Klára Laurenčíková, zmocněnkyně pro lidská práva…

…vyjádřila to spousta hlasů a to bych ráda zopakovala. Nikoho nenapadlo, v rámci systému to zřejmě není zaneseno, ozvat se té rodině, připravit ji na to, nabídnout jí psychologickou pomoc, nějakou oporu v této situaci.

Oni to dopředu nevěděli.
Nevěděli to dopředu. Věděli, že probíhá řízení. Jsou účastníky probačního řízení, dostali ten dopis. Věděli, že to může nastat, ale kdy to bude, jak to bude, k jakému dni, to se opravdu dozvěděli bezprostředně až z médií. A tady to je věc, na kterou upozorňovali mnozí, jak jsem zmínila, a k tomu hlasu, že by z toho neměly oběti vypadávat, bych se celkem i přidala.

Určitě to ale vybízí k přemýšlení, zamýšlení se nad tím, zda by, když už je to v této zemi podle práva, tak zda by to nemohlo být citlivější. Tak to chápu i z vašich slov. Oznámit to té rodině předem. Rodině, která tím, co se stalo v roce 2009, trpí doteď.
Stejně si postěžoval i státní zástupce Tomáš Horák u soudu. Sám žalobce, který vlastně navrhoval propuštění, tak si to pro média takhle označil, že je to slabina systému.

A politici jsou ti, kteří ten systém nastavují, tak ať se na to podívají.

Mimochodem, jak chápete, jak rozumíte té situaci, že když ti odsouzení, už tedy podmínečně propuštění, vyšli z věznice, tak než nasedli do auta svého obhájce, nemohli být nijak konfrontováni novináři, protože byla před věznici, před vchod, postavena hasičská cisterna?
Dovolím si zase srovnání s rodinou obětí, protože ti jsou vystaveni veřejnému zájmu. Ten čin, za který teď byli ti dva podmínečně propuštění, ten čin je vystavil veřejnému zájmu, z obyčejné rodiny ze slezského maloměsta udělal veřejné osoby. Všichni vědí, jak se jmenují, všichni vědí, jak vypadají, všichni vědí, ve kterém maloměstě bydlí, a znají fotky, jak ten dům vypadá. Vrhají se na ně novináři a chtějí od nich reakce. No a pachatelům věznice přistaví hasičský vůz a vyklouznou, tak říkajíc, bez toho, aniž by byli konfrontováni s veřejností. Stavím tohle srovnání, ať si posluchači sami udělají obrázek.

Jak se to tehdy, když se vrátíme do roku 2009, všechno odehrálo?
To, co se tehdy stalo v noci z 19. na 20. dubna ve Vítkově, byla akce pečlivě naplánovaná celou širší skupinou lidí, nejenom těch čtyř, co se toho zúčastnili. Plánovalo se to dlouho dopředu, ti žháři nacvičovali házení zápalnými lahvemi, vybírali si pečlivě, kam zamíří, aby to nebylo ve městě, kde bydlí, aby se tak mohli trošku skrýt. Vybrali si dům na kraji města, u hlavní cesty, aby odtamtud mohli rychle zmizet.

No a v noci na 20. dubna přijeli autem čtyři mladí neonacisté, hodili zápalné lahve do oken domu, kde z předchozího pozorování věděli, že bydlí romská rodina, a těžce popálili zejména ani ne dvouletou dceru Natálku, která spala pod jedním z těch oken. No a rychle zmizeli, jak to měli naplánované. Je dobré podotknout, že to nebyl žádný čin z nějaké náhlé pohnutky, že by se někde vyhecovali v hospodě a řekli si, půjdeme někomu, koho nemáme rádi, něco provést. Tu rodinu ani neznali, jediné, co věděli, bylo, že jsou to Romové. Čili naplánovaný rasistický trestný čin spáchaný ve skupině a ne na základě nějaké momentální pohnutky, ale na základě dlouhodobé úvahy a plánování. A proto byli odsouzeni k výjimečným trestům.

Vy jste zmínila, že si dopředu vytipovali dům, o kterém věděli, že v něm bydlí romská rodina. Jak si vysvětlujete, že u soudu se pak jako obžalovaní hájili tím, že vůbec netušili, že je ten dům obydlený, že nejeli zabíjet, že si mysleli, že je tam snad sklad ukradených věcí nebo něco takového?
Každý má právo se hájit u soudu tak, jak uzná za vhodné. Nicméně u toho soudu proběhlo spoustu důkazů, včetně odposlechů, včetně dlouhodobého sledování chování těch slezských neonacistů v té době, ze kterého bylo jasné, že věděli, co dělají, a že se na to připravovali. Vítkov nepřišel jako rána z čistého nebe. Policejní vyšetřování a novinářská práce zmapovaly i předchozí útoky na několik dalších domů obývaných romskými rodinami. V různém složení se jich účastnili tito čtyři vítkovští žháři. To znamená, že si to vlastně nacvičovali a pokoušeli se o podobný čin už v předchozích měsících a v hodně velkých uvozovkách se jim to nepovedlo. Mluvila jsem i s obyvateli těch domů, kam letěly zápalné láhve před Vítkovem. Zaryl se mi v paměti rozhovor s tatínky od rodin z jednoho domu, který je na kraji Opavy, na periferii a je blízko fotbalového stadionu. To znamená, že minimálně jednou za čtrnáct dní hrají doma fotbal a chodí tam fotbaloví fanoušci a blízkost tady těch scén je známá. Každou noc, kdy se hraje fotbal, se střídají a drží celou noc hlídku, aby kdyby jim tam někdo hodil tu zápalnou lahev, aby se to nerozhořelo a neublížilo to jejich dětem, jim samotným, jejich rodinám. Ti lidé měli obrovský strach a museli přizpůsobit tady tomu dění svůj život, svůj životní styl, plánování svých aktivit.

Usvědčily je i odposlechy

To, že ten útok byl plánovaný, jak jste zmínila, to víme právě i z těch odposlechů? Ty jsou někde dostupné?
U soudu proběhly, byly přehrány odposlechy, já jsem je našla po těch letech.

Máte je u sebe?
Mám tady vypsané nějaké věty. Shrnu to takhle: policie celkem věděla, za kým má jít. Někteří z těch žhářů už byli u soudu i dřív za nějaké podobné činy. Proběhly tam ty předchozí pokusy hodit zápalnou láhev a zapálit tímto způsobem nějaký dům obývaný Romy. Ti žháři se znali s celou tehdejší slezskou neonacistickou scénou, která byla dost silná, pořádala pochody, měla kontakty se slovenskou neonacistickou scénou, měla kontakty s Německem. Tady to dění ve Slezsku zapadalo do nějakého evropského proudu, který se v těch letech odehrával. Krátce před tím útokem se sešli v Opavě v jedné restauraci a tuto schůzku, kde se domlouvali, kdo z té širší skupiny na ten útok pojede, policisté také zaznamenali. A to už měli vybraný cíl a domlouvali se, která čtveřice se toho zúčastní. Ta čtveřice byla sestavená tak, že jeden byl řidič, čekal v nastartovaném autě, tři vyběhli s těmi zápalnými lahvemi, rychle se vrátili a rychle odjeli pryč. A dokonce tam byl zaznamenán i takový stesk jednoho člena té skupiny neonacistů, že nebyl vybrán nebo že se nedostal do toho finálního výběru. Byl z toho takový zhrzený, protože pro ně to bylo hrdinství, vrchol kariéry, udělat takový úspěšný pokus.

No a policisté tím pádem věděli, na koho mají nasadit odposlechy, znali tu skupinu i potom. A tam zaznamenali, jak se tím ti žháři třeba i chlubili, jak na to byli pyšní. Mám tady před sebou citace, jak se bavili o tom, jak to asi dopadne. Že je asi dopadnou, že se jim nepovedlo se utajit a jak to asi dopadne. Od toho nejvíc zapáleného tady máme větu: „Kurva já mám lidi rád, kam jedeš p*čo.“

Na to téma, jak to asi dopadne, říká Ivo Müller, jeden z těch podmínečně propuštěných: „Ale je to tak mediálně profláklé, že z toho budou chtít udělat, tak jak Ježíše ukřižovali, výstraha p*čo.“

Potom ten David Vaculík, který ještě zůstává na Mírově, zpívá písničku, která obsahuje text v němčině „Opava zůstane bílá“ a něco o führerovi a SS.

Takže v těch písních, co zpívali, byla rasistická i nacistická symbolika.
A to bylo v době těsně před jejich zatčením, to bylo v červnu, útok se odehrál v dubnu. Pak si tady navzájem svěřují: „Nemůžem věřit nikomu, my si nemusíme věřit ani my mezi sebou.“

Uvažovali nad tím, jestli někdo z nich není udavač. A pak tady odhadují: „To nebude na pět roků, to bude precedenc, výstavní kus, to budeme sedět do konce života.“ Skoro se chce poznamenat, že do konce života to asi nebude.

Proměna neonacistické scény

Dva byli podmínečně propuštění, dva ve věznici zůstávají, David Vaculík a Jaromír Lukeš. Ten důvod je jaký?
Podívejme se na to, čím se liší. Ivo Müller a Václav Cojocaru se u soudu přiznávali, litovali, během výkonu trestu spláceli a chovali se tak, jak jsme se bavili, tak jak se má, aby byli propuštěni. David Vaculík a Jaromír Lukeš byli lídři skupiny, jak vyplývá z odposlechů a ze všech informací. Byli taky o něco starší. Ti ani u soudu nelitovali, neomluvili se, nevypovídali. Lukeš a Vaculík dokonce k soudu chodili v tričkách s nějakými těmi číslovkami a nápisy, které svědčily o tom, že si trvají na té ideologii, za kterou stojí a že ji chtějí dál propagovat. A co víme o tom, jak se chovají teď na Mírově, tak nesplácejí, respektive Jaromír Lukeš posílá stovku nebo dvě měsíčně, David Vaculík neposlal nikdy nic, a neprojevují lítost, nekomunikují s rodinou.

Dostali o dva roky navíc, tak jestli to nemůže dopadnout tak, že za dva roky půjdou ven také?
Nevím přesně, kdy to bude. ČTK spočítala, že by to mohlo být v polovině příštího roku, ale pokud budou nadále platit pravidla, která platí teď, tedy že se přihlíží k chování ve výkonu trestu, tak by podle mě neměli splňovat podmínky. Jak jsem říkala, nesplácejí trest, nelitují, neomlouvají se.

K podmínečnému propuštění obou žhářů se vyjádřil už například i ministr vnitra Vít Rakušan ze Starostů. Řekl, že rodina Sivákových sice nemá automaticky nárok na policejní ochranu, ale že se našel způsob, jak můžou, pokud se budou cítit nějakým způsobem ohroženi, o tu ochranu požádat. Mají důvod se teď bát i s ohledem nejen na to propuštění těch dvou žhářů jako takové, ale třeba i na to, jaké reakce to může vyvolat v té, jak jste poznamenala, v někdejších dobách silné neonacistické scéně na severu Moravy, ve Slezsku?
Několik věcí. Ta samotná neonacistická scéna se proměnila. Projevuje se jinak. Bude to i důsledek reakce na ten rozsudek a reakce společnosti na žhářský útok ve Vítkově. Ne že by naše společnost byla nějak proromsky nastavená, ale tady hodně zarezonovalo to, že obětí bylo malé dítě. Zkrátka nebyl to úspěch. A co můžu pozorovat, neonacistická scéna na to zareagovala zase celoevropsky. To není jenom nějaký trend tady u nás ve Slezsku nebo v České republice. Už nevídáme pochody jako krátce před žhářským útokem ve Vítkově, kdy i ti žháři a celá ta scéna kráčela nocí se zapálenými pochodněmi. Ta éra už je prostě pryč. Neonacisté se převlékají spíš do obleků a snaží se působit jako slušní politici, kteří apelují na pořádek, na nějaké národní hodnoty. Odborníci mluví o tom, že takoví ti neonacisté, co dřív chodili s vyholenou hlavou a bílými tkaničkami a různými těmi nápisy a číslovkami, se spíš zatáhli k sobě domů k internetu, kde na ně není tak dobře vidět. Zkrátka situace už je jiná. A jestli se má rodina důvod bát? Co já vím, tak se bojí. Strach a vyvolávání strachu je velké téma celého toho žhářského útoku. No a ten strach tady je, a já to chápu.

V podcastu byly dále využity zvuky z České televize a z policejních odposlechů z archivu Marty Pilařové.