Karel byl na vyučení v Československu vybrán na základě svých výborných školních výsledků a ukázněných mravů. „Vybrali mě, protože jsem byl vzorným členem Svazu socialistické mládeže. Tam nás učili, jak bránit komunistický Vietnam do poslední kapky krve. Byl jsem nejlepší,“ vzpomíná s úsměvem.

Do totalitního Československa se jako sedmnáctiletý chlapec dostal vlakem přes Čínu a Sovětský svaz.

Podle dat poskytnutých serveru iROZHLAS.cz českým velvyslanectvím v Hanoji byl Karel jedním ze zhruba 300 tisíc vietnamských studentů, kteří v letech 1949–1989 odjeli studovat či pracovat do bývalého Československa. Většina z nich přišla díky mezivládní dohodě československé a severovietnamské vlády.

‚Pivo, křišťál a favority‘

Cílem výměny byla odborná příprava vietnamských dělníků a techniků především kvůli obnově a rozvoji ekonomiky v komunistickém Vietnamu po vleklých válkách.

„O Československu jsem věděl jen to, že máte dobré pivo, krásný křišťál a kola značky Favorit. Na těch se tehdy v Hanoji jezdilo,“ vysvětluje Karel, který v osmnácti letech nastoupil na střední průmyslovou školu v Brně.

„V Brně jsem si udělal první opravdové kamarády mezi spolužáky. Začali mi říkat Karel. Chodili jsme spolu do jedné třídy, mluvili stejným jazykem,“ říká a dodává, že ačkoliv po roce v Československu uměl časovat, znal rozdíl mezi přídavným a podstatným jménem, češtinu ještě plně neovládal. „Musel jsem tehdy využít osmého pádu jazyka, a to jsou vlastní ruce a nohy,“ říká s nadsázkou.

Poznamenán válkou

Studiu v Brně předcházel šestiměsíční pobyt v ostravském jazykovém centru pro Vietnamce. „Bydleli jsme tam na pokojích po šesti. Všechno bylo moderní, všeho jsme měli přebytek,“ vzpomíná Karel a podotýká, že do Československa přijel v době, kdy byl Vietnam silně poznamenán válkou. „Vzpomínám si na čisté trávníky a velké fotbalové stadiony. To ve Vietnamu nebylo. Veškeré veřejné finance byly tehdy věnovány válce,“ říká.

Kromě fotbalových stadionů s láskou vzpomíná na české jídlo, na které si zvykl stejně rychle jako na používání vidličky a nože místo hůlek. „Miluji guláš a český chleba. Holky byly vybíravé, ale my kluci jsme snědli všechno,“ líčí.

Vedle stravy a bydlení dostával od československého státu také 300 korun měsíčně jako kapesné. „Za tři sta korun se daly koupit například dvě žehličky nebo čtyři svetry. Koruny byly v té době cenné. Sparty, nejlepší cigarety, stály jen sedm korun. Pivko stálo korunu sedmdesát haléřů, tak jsme ho pili hodně,“ směje se.

Že československý komunistický režim svoje obyvatele utlačoval, pronásledoval a zavíral do vězení a totalitní hospodářství se projevovalo velkým množstvím nedostatků, mu na mysl nepřišlo. 

‚Štěstí‘ za 300

Na rozdíl od spolužáků měl Karel kladný vztah k socialismu. „Spolužáci na socialistický režim nadávali a vzhlíželi k Západu. Já je respektoval, ale nesouhlasil jsem. Nemohl jsem si stěžovat na režim a o socialismu jsem nemohl mluvit špatně. Dostával jsem 300 korun kapesného. Díky socialismu jsem mohl bydlet a studovat v Česku. Co víc bych si měl přát?“ ptá se alibisticky Karel. Morální hodnoty a nesvobodu neřešil a nechce řešit ani dnes.

Po dostudování brněnské průmyslové školy zůstal Karel v Brně, kde sloužil jako učeň u obraceče kovu. V Brně v té době potkal svou budoucí manželku, Vietnamku, které pomáhal s češtinou. Tu se postupem času naučil ovládat téměř bez chyb. „A pak byla svatba, největší, kterou Brno zažilo. Bylo tam 200 lidí: Vietnamci, Češi i Kubánci,“ popisuje s tím, že Kuba měla obdobnou studijní dohodu s Československem jako Vietnam.

Jen jedna návštěva

Do Hanoje se během svého pobytu v Československu vrátil pouze jednou. „Stýskalo se nám, a tak jsme psali dopisy. Trvalo to tři měsíce, někdy i šest, než se k rodičům dostaly. Po čtyřech letech jsem se vrátil do Hanoje na návštěvu. Ve Vietnamu se mezitím nic nezměnilo. Země byla stále zničená válkou,“ líčí Karel.

Spolu se svou ženou se vrátil do Vietnamu v roce 1979. „Vietnam byl v té době poznamenán třemi válkami: s Francouzi, Amerikou i Čínou,“ vzpomíná Karel. Čína i Spojené státy tehdy uvalily na Vietnam embargo. „Byli jsme plně závislí na Sovětském svazu. Sice jsme měli zbraně, ale máslo nebylo, maso nebylo,“ popisuje.

Od doby, kdy Karel opustil Československo, uplynulo 45 let. Se zemí však dodnes udržuje blízký kontakt. V Hanoji připravuje vietnamské studenty na jazykové zkoušky z češtiny, je předsedou česko-vietnamského klubu přátel a jednou týdně dobrovolně vyučuje český jazyk na českém velvyslanectví v Hanoji.

„Do Česka se vracím moc rád, ukazuji to tam svým studentům. Beru je na orloj, na pivo a pak do Sapy, aby viděli malý Hanoj,“ uzavírá Karel.