Záhada MH370: Proč se letadlo nikdy nenašlo? Pozůstalí chtějí obnovu vyšetřování

Co se doopravdy stalo se zmizelým letounem malajsijských aerolinek, díl I.
Článek vydaný v magazínu The Atlantic. Napsal William Langewiesche.

Kapitola I. Zmizení

Bylo 42 minut po půlnoci, na obloze klid, zářil měsíc. Psal se 8. březen roku 2014. Boeing 777-200ER provozovaný leteckou společností Malaysia Airlines vzlétl z letiště v Kuala Lumpuru. Měl namířeno do Pekingu. Stroj zrovna stoupal do předepsané letové hladiny třiceti pěti tisíc stop, to je přes 10 a půl kilometru. Nesl označení Malajsijských aerolinií: MH. Číslo letu - 370.

Letadlo pilotoval 27letý první důstojník Fariq Hamid. Byl to jeho poslední výcvikový let, brzy měl získat plné osvědčení. Hamidovým školitelem byl velící pilot 53letý Zaharie Ahmad Shah, jeden z nejdéle sloužících kapitánů malajsijských aerolinek. A jak je v Malajsii zvykem, všichni ho znali pod jeho prvním jménem – Zaharie.

Zaharie byl ženatý, měl tři dospělé děti a v rezidenčním komplexu, kde bydlel, vlastnil dva domy. Do jednoho z nich si nechal nainstalovat propracovaný letecký simulátor od Microsoftu. Létal na něm často a o svém koníčku běžně psal na různá internetová fóra. Zaharie neměl v povaze být nijak arogantní. A Fariq se k němu choval s úctou.

V kabině Boeingu 777 bylo celkem deset členů palubního personálu, všichni Malajsijci. Na starosti měli 227 pasažérů. Pět z nich byly děti. Většinu cestujících tvořili Číňané, 38 pasažérů pocházelo z Malajsie, a v sestupném pořadí byli na palubě taky cestující původem z Indonésie, Austrálie, Indie, Francie, Spojených států, Íránu, Ukrajiny, Kanady, Nového Zélandu, Nizozemí, Ruska a Tchaj-wanu.

V kokpitu pilotoval první důstojník Fariq, kapitán Zaharie měl na starosti komunikační zařízení. Jeho hlášení se té noci ale zdají trochu neobvyklá. V 1 hodinu a 1 minutu ráno vysílačkou ohlašuje, že letadlo vystoupalo do 35 tisíc stop. A to je celkem zbytečné hlášení. Ve vzdušném prostoru řízeném radarem se totiž běžně ohlašuje opuštění letové výšky, ne její dosažení.

V 1 hodinu a 8 minut letoun míjí pobřeží Malajsie, pak zamíří nad Jihočínské moře ve směru na Vietnam. Zaharie znovu vysílá informaci o tom, že stroj se pohybuje v letové hladině 35 tisíc stop. 

O sedm minut později, kdy se letadlo přiblíží k orientačnímu bodu nedaleko hranice vietnamského vzdušného prostoru, oznamuje dispečer letového provozu z řídící věže v Kuala Lumpuru následující: „Malajsijskému letu tři-sedm-nula, spojte se s letištěm v Ho Chi Minově městě na jedna-dvě-nula-čárka-devět set. Dobrou noc.“ Zaharie odpovídá: „Dobrou noc, malajsijský let tři-sedm-nula.“ Zaharie nezopakoval požadavek dispečera, jak měl, ale hlášení jinak znělo normálně. Bylo to každopádně to poslední, co od letu MH370 zaznělo. Pilot už se letišti nedaleko Ho Či Minova města neohlásil, ani nereagoval na žádnou z následných výzev.

Zatímco primární radar se orientuje podle prostých odrazů od objektů na obloze, systémy řízení letového provozu používají radary sekundární. Ty pracují se signálem takzvaného odpovídače – transpondéru, který má každé letadlo. Sekundární radar poskytuje podrobnější informace než primární – umožňuje identifikaci letounu i určení nadmořské výšky. Pět sekund poté, co MH370 vletěl do vietnamského vzdušného prostoru, symbol označující jeho „odpovídač” zmizel z obrazovek malajsijského střediska řízení letového provozu.

O dalších 37 vteřin později se letadlo ztratilo ze sekundárního radaru úplně. Byla 1 hodina a 21 minut – přesně 39 minut od startu. Dispečer v Kuala Lumpuru se zabýval dalšími letadly v jiné části obrazovky a tohle jednoduše přehlédl. Když si zmizení letadla z radaru konečně všiml, předpokládal, že stroj už má pod kontrolou vietnamské letiště a je zkrátka mimo jeho dosah.

Vietnamští dispečeři mezitím sice uviděli MH370 vlétnout do jejich vzdušného prostoru, následně však let z radaru zmizel. Řídící letového provozu si v tu chvíli zřejmě špatně vyložili dohodu, podle které by mělo letiště okamžitě informovat dispečery v Kuala Lumpuru, pokud se už převzatý let déle než pět minut nehlásí. Místo toho se jen opakovaně pokoušeli letoun kontaktovat. Bezvýsledně.

Než se konečně odhodlali zvednout telefon a zavolat do Kuala Lumpuru, uběhlo 18 minut. To, co následovalo, byla přehlídka chaosu a nekompetentnosti. Záchranné koordinační centrum v Kuala Lumpuru mělo být zalarmováno do hodiny. Ještě v půl třetí se jim ale nikdo neozval. Než byl vyhlášen stav pohotovosti, trvalo to další čtyři hodiny – záchranná akce byla spuštěna až dvě minuty po půl sedmé ráno. Tou dobou už měl let přistávat v Pekingu.

Pátrání bylo zpočátku soustředěno na Jihočínské moře mezi Malajsií a Vietnamem. Do mezinárodní akce se zapojilo 34 lodí a 28 letadel z celkem sedmi států. Po letu MH370 ale nebylo ani stopy.

Záznamy z primárního radaru získané z počítačů řízení letového provozu ale během příštích dní odhalily, že jakmile let MH370 zmizel ze sekundárního radaru, prudce se stočil na jihozápad. Tyto informace byly částečně podpořené tajnými zprávami malajsijských vzdušných sil. Letoun měl zamířit zpět přes Malajský poloostrov a kolem ostrova Penang. Odtud pak letěl severozápadně přes Malacký průliv a Andamanské moře, kde zmizel z dosahu radarů neznámo kam.

Tahle část letu trvala déle než hodinu. Očividně nešlo o obvyklý případ únosu letadla. Nevypadalo to ale ani jako nehoda ani jako sebevražedná akce pilota, s jakou by se dřív kdokoliv setkal. Případ letu MH370 vedl vyšetřovatele od samého počátku do neprobádaných vod.

Záhadné zmizení letu MH370 se stalo předmětem dalšího vyšetřování a někdy až horečnatých spekulací veřejnosti. Znamenalo ale také zdrcující ztrátu pro rodiny ze čtyř světadílů. Že by vyspělý stroj s moderním vybavením a záložními komunikátory mohl jednoduše zmizet, se zdálo být prostě nemožné.

Jenom nenávratně smazat e-mail je obtížné. Zmizet a pokusit se žít z dosahu infrastruktury je prakticky nemožné. Boeing 777, s tím přece musíte být neustále ve spojení.  Zmizení letadla tedy vybízí k celé řadě teorií. Mnoho z nich je ale přeci jen zcela absurdních a živí je jen to, že stroje na komerčních letech v téhle době prostě jen tak nemizí.

Tohle letadlo ale zmizelo. Přesná poloha letu MH370 zůstává neznámá. Spousta věcí, které se té osudové noci odehrály, se přesto podařila vyjasnit. Palubní záznamník a letový zapisovač se možná nikdy nenajdou. To, co potřebujeme vědět, ale zřejmě nevyčteme z černých skříněk. Tyhle informace zůstávají přímo v Malajsii.

Kapitola II. Plážový tulák

Té noci, kdy Boeing 777 malajsijských aerolinií zmizel, seděl Blaine Gibson v domě své matky ve městě Carmel v Kalifornii a třídil její pozůstalost. Chtěl totiž nemovitost připravit k prodeji. Zprávu o letu MH370 zaslechl tenhle Američan středního věku v relaci stanice CNN.

Gibsona jsem potkal v Kuala Lumpuru. Je to vystudovaný právník, trvalé bydliště má přes 35 let v Seattlu, ale skoro tam nežije. Jeho otec už dávno zemřel, byl to veterán z první světové války. V zákopu přežil útok yperitem, byl vyznamenán Stříbrnou hvězdou za statečnost a více než čtyřiadvacet let působil v Kalifornii jako předseda soudu. Gibsonova matka vystudovala právnickou fakultu při Stanfordově univerzitě a byla zapálenou ochránkyní životního prostředí.

Gibson byl jedináček. Jeho maminka ráda cestovala a brávala ho s sebou. V sedmi letech si tak stanovil cíl – chtěl za život aspoň jednou navštívit každou zemi světa. Gibson se svého cíle drží, vzdal se kariéry a žije jen z mála, co mu po rodičích zůstalo.

Na svých cestách se prý už zapletl do řešení několika slavných záhad – tak třeba v džungli mezi Guatemalou a Belize se pokoušel vyřešit konec Mayské civilizace, na jihu Sibiře pak velký výbuch údajně způsobený dopadem takzvaného tunguského meteoritu a v etiopských horách zase hledal bájnou Archu úmluvy. Vytiskl si dokonce vlastní vizitky, kde sám sebe označuje za „dobrodruha“, „objevitele“ a „hledače pravdy“. Nosí stejný klobouk jako Indiana Jones. Jakmile se k němu zpráva o letu MH370 donesla, bylo jasné, že si získá jeho pozornost.

Záhada podivné trasy letu Boeingu 777 se mezitím začala vyjasňovat. A to navzdory zapírání malajsijských úředníků a mlžení tamních vzdušných sil. Ukázalo se, že letadlo opakovaně pokračovalo v navazování spojení přes geostacionární družici nad Indickým oceánem. Tu provozuje společnost Inmarsat se sídlem v Londýně. Dělo se to ještě dalších šest hodin poté, co dispečerům letového provozu letadlo zmizelo se sekundárního radaru. To znamená, že ho nepotkala žádná náhlá katastrofa.

Dá se předpokládat, že během těchto šesti hodin MH370 udržoval letovou rychlost i výšku. Při komunikace s Inmarsatem šlo v několika případech o takzvané „handshakes“, tedy v překladu pozdravy, potřásání rukou. Byly to elektronické signální záchyty, pouhá pípnutí. Šlo o rutinní spojení na úrovni pouhého komunikačního špitání mezi přístroji. Obvyklý obsah – ten pro zabavení cestujících, zprávy v kokpitu nebo automatické záznamy o údržbě – byl odstíněn nebo vypnut.

Mezi Inmarsatem a letadlem došlo k celkem sedmi záchytům: dvě automaticky inicioval sám letoun, pět zbylých pak pozemní stanice Inmarsatu. Ta letadlu taky dvakrát volala na satelitní telefon. Hovor nikdo nepřijal. S většinou těchto komunikačních kontaktů byla spojena data, která společnost Inmarsat tou dobou zaznamenávala teprve krátce.

První, přesnější sadě dat říkejme pro zjednodušení „hodnota vzdálenosti“. Tento údaj určuje trvání přenosu signálu od satelitu k letadlu a zpátky. Tím pádem je možné vypočítat, jak je letoun od satelitu daleko. „Hodnota vzdálenosti” nicméně neurčí jedno konkrétní místo, kde se letadlo nachází. Vytvoří kolem satelitu nad Indickým oceánem prstence stejně vzdálených bodů, kde letadlo může být. Vzhledem k poslední zaznamenané poloze letounu se jeho pozice dá zúžit z prstenců na pouhé oblouky.

Nás zajímá úplně poslední vypočítaný oblouk. Ten je zcela klíčový a byl určený na základě závěrečného, sedmého spojení letadla s Inmarsatem. Ukazuje možná místa, kde mělo letounu dojít palivo a selhat motory. Tenhle sedmý oblouk se táhne od Střední Asie na severu až do blízkosti Antarktidy na jihu. Jeho hranici letoun překročil v 8 hodin a 19 minut ráno kualalumpurského času. Pokud stroj zatočil v Andamanském moři na sever, pak výpočty určily jeho pravděpodobný konec v Kazachstánu. Jestli odbočil stroj na jih, tak letadlo doletělo do jižní části Indického oceánu.

Technické analýzy skoro s jistotou určily, že se letoun z oblasti Andamanského moře vydal na jih. Vyplývá to ze druhého zaznamenaného údaje satelitem Inmarsatu. Pro zjednodušení mu říkejme „Dopplerovská hodnota“. Takzvaný Dopplerův jev počítá se změnou frekvence vlnění signálu, který putuje mezi rychle se pohybujícím letadlem a satelitem.

Jde o přirozenou součást satelitní komunikace s letadlem. Systémy s ní musejí počítat a odchylky kompenzovat, aby fungovaly bez chyby. Kompenzace ale není úplně dokonalá, protože stárnoucí satelity prostě nevysílají signál tak přesně, jak letadla předpokládají. Dráha satelitu na orbitě má mírné odchylky a data jsou ovlivňována třeba i okolní teplotou. Tyto nedokonalosti zanechávají zřetelné stopy.

Dopplerovskou hodnotu ještě nikdo nikdy při hledání letadla nepoužil. Londýnští technici z Inmarsatu nicméně dokázali v datech rozpoznat, že letadlo se ve 2 hodiny a 40 minut ráno stočilo na jih. K manévru došlo severozápadně od Sumatry, nejseverněji položeného ostrova Indonésie. S ohledem na určitou míru chybovosti můžeme předpokládat, že stroj pak letěl velmi dlouho v přímém směru k Antarktidě. Ta už ale nebyla v jeho doletové vzdálenosti.

Po šesti hodinách data ukázala strmé klesání letounu – pětkrát prudší, než je běžné. Minutu nebo dvě po průletu sedmým obloukem se letadlo zřítilo do oceánu. Soudě podle dostupných údajů nešlo o kontrolované přistání na hladině. Letadlo se muselo roztříštit na miliony kousků. Nikdo ale netušil, kde přesně k pádu došlo, natož pak proč. Navíc nikdo neměl v ruce sebemenší fyzický důkaz, který by data ze satelitu potvrdil.

Ani ne týden po zmizení letounu, americký deník The Wall Street Journal publikoval první zprávu o průběhu satelitní komunikace. Ta odhalila, že letoun zůstal ve vzduchu ještě několik hodin poté, co se odmlčel. Malajsijci nakonec označili publikované údaje za pravdivé.

Malajsijský režim byl v té době považovaný za jeden z nejvíce zkorumpovaných široko daleko. Mimo to se ukázalo, že v případu zmizení letu MH370 jednal zbrkle, ustrašeně a nespolehlivě. Vyšetřovatelé vyslaní z Evropy, Austrálie a Spojených států byli z malajsijského chaosu v šoku.

Protože Malajsijci některé informace přímo zatajili, začalo se po letadlu pátrat na špatném místě – v Jihočínském moři. Nikdo tam žádné trosky z boeingu nenašel. Pokud by úřady netajily, co vědí, možná by se části letadla stihly najít. Pak by bylo možné i určit jeho přibližnou polohu a třeba i vyzvednout černé skříňky.

Pátrání po zbytcích letu MH370 se nakonec přesunulo tisíce kilometrů na jih od původní lokality. Jenže i pouhý úzký pruh oceánu je ve skutečnosti obrovským prostorem. Vzpomeňte si na hledání černých skříněk z letu Air France 447, které se zřítilo v roce 2009 do Atlantiku na cestě z Ria de Janeira do Francie – zabralo dva roky. A to pátrači přesně věděli, kde začít.

Hledání trosek Boeingu 777 na hladině oceánu skončilo po bezmála dvou měsících marného úsilí v dubnu 2014. A přesunulo se do hlubin oceánu.

Blaine Gibson tuhle frustrující sisyfovskou práci sledoval nejprve jen zpovzdálí. Prodal dům své matky a přesunul se do oblasti Zlatého trojúhelníku, na sever Laosu. Tam se s obchodním partnerem pustil do stavby restaurace na řece Mekong.

Tehdy se ale také připojil k facebookové diskuzní skupině, která se zmizení letu věnovala. Byla plná různých spekulací, ale i nových informací a zajímavých úvah o tom, co se s letadlem mohlo stát. A kde se může nacházet největší část trosek.

Ačkoli formálně měli odpovědnost za celé vyšetřování Malajsijci, nedisponovali prostředky ani odbornými znalostmi k provedení pátracích a záchranných prací pod hladinou oceánu. Vedení se tak ujali Australané. Satelitní data ukázala na oblast Indického oceánu vzdálenou skoro dva tisíce kilometrů západně od města Perth. To místo je neprobádané a je tam tak velká hloubka, že vůbec prvním úkolem bylo zmapovat dno, aby bylo možné do hloubky o několika kilometrech bezpečně spustit speciální sonary. Jsou tam totiž různé temné příkopy, kam nikdy nedopadl paprsek světla.

Gibson začal o celém tom namáhavém pátrání pod vodou přemýšlet. Vždyť trosky letadla možná prostě jednou vyplaví oceán někam na pláž. Když byl na návštěvě u svých přátel na kambodžském pobřeží, zeptal se jich, jestli třeba na nějaký takový kousek nenarazili. Prý ne. Nebylo totiž asi možné, aby trosky dopluly z jižní části Indického oceánu až do Kambodži. Ale dokud části letadla nikdo neobjevil a neví se, kde přesně pasažéři našli své poslední místo odpočinku, rozhodl se Gibson nevzdávat.

Na březen roku 2015 byla v Kuala Lumpuru naplánovaná vzpomínková akce příbuzných těch, kteří zmizeli spolu s Boeingem 777. Gibson se jí rozhodl zúčastnit. A to přesto, že nedostal pozvánku a skoro nikdo ho tam neznal. Blízcí pohřešovaných se nad tím pozastavovali. Nevěděli, co si o někom takovém vlastně mají myslet.

Vzpomínka se uskutečnila na prostranství před jedním z obchodních domů. Pro Kuala Lumpur výběr takového místa není ničím zvláštním. Ti, kdo přišli, chtěli nejenom vzpomenout na pohřešované a společně truchlit, ale také vyvinout tlak na malajsijskou vládu, aby konečně podala aspoň nějaké vysvětlení. Připojily se stovky lidí, hlavně z Číny. Na pódiu hrála hudba a v pozadí visel plakát se siluetou ztraceného letadla a heslovitými nápisy - „kde“, „kdo“, „proč“, „kdy“, „komu“, „jak“, ale taky „nemožné“, „bezprecedentní“, „zmizel“ a „beze stopy“.

Hlavní vystupující byla Grace Subathirai Nathanová. Mladá Malajsijka, dcera jedné z cestujících. Nathanová je advokátka, věnuje se trestnímu právu, speciálně případům rozsudků smrti, které padají v Malajsii kvůli drakonickým zákonům dost často. Právě tato žena se stala tou nejaktivnější zástupkyní blízkých.

Na pódium Grace vystoupila ve velkém tričku s potiskem v podobě letounu B777. Vyzvala k pátracím akcím. Pak začala mluvit o své matce, hluboké lásce k ní a bolesti z toho, že s ní teď není. Občas se tiše rozplakala, stejně jako někteří její posluchači. Včetně Gibsona. Ten Nathanovou později oslovil s otázkou, zda ji může – jako tehdy naprostý cizinec – obejmout. Dovolila mu to. Později se stali přáteli.

Gibson odešel z pietní akce s odhodláním pomoci tam, kde viděl nedostatky. Chtěl hledat trosky letadla vyplavené na pobřeží. To by mohla být jeho parketa. Stal by se profesionálním plážovým tulákem soukromě pátrajícím po letu MH370. Oficiální vyšetřovatelé, hlavně z Austrálie a Malajsie, byli plně zaměstnáni hledáním v hlubinách. Gibsonovým ambicím by se vysmáli. Stejně jako jeho představě, že na plážích vzdálených stovky kilometrů může snad nějaké kusy letadla najít.

Pokračování příště.

V podcastu byly použity zvuky z komunikace mezi dispečery a kokpitem MH370, na Youtube záznam zveřejnila CNN. Pochází od malajsijských úřadů. Text z časopisu The Atlantic byl přeložený a zeditovaný pro potřeby podcastu.