Rok po havárii jaderné elektrárny Fukušima se do oblasti vracejí lidé
Před rokem zabilo ničivé zemětřesení a následná vlna cunami na severovýchodě Japonska přes dvacet tisíc lidí. Z povrchu země tehdy řádění živlů smetlo řadu vesnic a měst v prefekturách Fukušima, Iwate a Mijagi. Poničilo také jadernou elektrárnu Fukušima Dai-iči, následkem čehož došlo k nejhorší katastrofě od dob Černobylu. Po roce se ale do zdevastované oblasti pomalu vracejí lidé.
„Bydlím v oblasti, která je sice za dvacetikilometrovou bezpečnostní zónou, přesto je ale stále uzavřená a oficiálně by tady neměl nikdo žít. Radioaktivní spád z Fukušimy se totiž šířil tímto směrem,“ říká Juko Sugimoto.
Žena je jednou z mála, která v oblasti Namija zůstala. Radiací je tam totiž zamořena půda, rostliny i voda. Úřady ji ale o žádných opatřeních, jak se chovat a co jíst, neinformovaly. Ona je přesto opatrná.
„I přesto, že jsme nedostali žádné upozornění od místních úřadů, nejím tady žádné lesní plody. Vodu piji ze svého zdroje a filtrovanou. Jídlo nakupuji ve 30 kilometrů vzdáleném městě, a jsou to především západní potraviny. Omezila jsem ovoce a zeleninu i přesto, že ho mám ráda. Všechny zemědělské produkty vypěstované tady v oblasti se pak nesmí nikde prodávat,“ vysvětluje paní Sugimoto.
Asijská zpravodajka Kateřina Procházková se vydala do oblasti kolem jaderné elektrárny Fukušima
S neviditelnou radioaktivitou bojuje denně, větším problémem je pro ni ale samota. „Žijí tady v okolí ještě asi dva lidé, ale nevídáme se. Je to těžké být sama. Nefunguje tady žádný servis – pošta je uzavřená, pošťáci nejezdí. Také o práci jsem přišla. Předtím jsem vedla kemp, teď už sem ale samozřejmě nikdo stanovat nejezdí,“ dodává.
V nedalekém údolí lze naměřit radiaci 0,76 mikrosievertů za hodinu. Hranicí je přitom hodnota 0,2 mikrosievertů. Právě kvůli vyšší radiaci se lidé bojí do oblasti vrátit. Přes 300 tisíc jich stále zůstává v záchranných centrech nebo u přátel.
Stejně tak paní Cunašima. Pobřežní vesnice Hirono, kde žila, byla z velké části zničená vlnou cunami. Od elektrárny Fukušima Dai-iči navíc leží nedaleko.
Od počátku tragického zemětřesení v Japonsku uplynul rok
Číst článek
„V listopadu jsem se přestěhovala do evakuačního centra od přátel, u kterých jsem od března po Fukušimě žila. Ráda bych se vrátila zpátky domů. Tam ale nic nefunguje, poškozená je infrastruktura, chybí obchody, spousta domů je zničených. Prostě to nejde,“ myslí si.
Kromě zřejmých komplikací a viditelných hrozeb ale existují také ty neviditelné, které mohou i pomalu zabíjet. O nich ale lidé většinou nemluví.
„Musím přiznat, že žít tady je nebezpečné. Ohrožuje nás pořád jaderná elektrárna Fukušima. Jeden z jejích reaktorů, obsahující nevyhořelé palivo, totiž může ještě klidně explodovat. Pak je tu samozřejmě radiace. I přesto, že už není vysoká, nikdo pořádně neví, jaký může mít každodenní vystavení vliv na lidský organismus,“ upozorňuje doktor Itakura a dodává, že se do stále vysoce kontaminované oblasti Minamisoma vrátil kvůli svým pacientům.
„Je to tady jako z hororu. Opuštěné domy, z kterých jako by majitelé odešli před chvílí, zarostlá a neobdělávaná pole a ticho,“ svěřuje se asijská zpravodajka Českého rozhlasu Kateřina Procházková, když při návratu do Tokia projíždí třicetikilometrovou vysídlenou oblastí.
