Hon na bin Ládina (díl I.): Na stopě teroristy

Washington 15. ledna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Hon na Bin Ládina, díl I.
Článek vydaný v časopisu The New Yorker. Napsal Nicholas Schmidle.

Té noci v Abbottábádu

Krátce po jedenácté v noci na 1. května 2011 vzlétly z letecké základny v Džalálábádu na východě Afghánistánu dva vrtulníky typu Black Hawk. Zamířily na tajnou misi do Pákistánu. Zabít Usámu bin Ládina. Na palubě obou vrtulníků bylo celkem třiadvacet členů speciálních operačních sil amerického námořnictva, takzvaných Navy SEALs. Šlo o chlapy z Týmu šest, dnes oficiálně známého jako Naval Special Warfare Development Group, zkráceně DEVGRU. Letěl s nimi také pákistánsko-americký překladatel, kterému budeme říkat Ahmed, a belgický ovčák jménem Cairo. Nesvítil měsíc a piloti museli mít nasazené noktovizory, aby zvládli bez použití světlometů bezpečně přeletět přes pohoří, které se táhne podél hranice Pákistánu. Radiokomunikační zařízení utlumila posádka na minimum. Na palubě panoval děsivý klid.

Po patnácti minutách začali vrtulníky klesat do horského údolí a nepozorovaně vklouzly do vzdušného prostoru Pákistánu. Tamní armáda už více než 60 let upíná pozornost zejména ke svému východnímu sousedovi - Indii. Hlavní systémy protivzdušné obrany Pákistánu byly kvůli posedlosti Indií směřovány na východ, jak upozorňuje expert na pákistánské ozbrojené síly Shuja Nawaz a autor knihy Zkřížené meče:Pákistán, jeho armáda a vnitřní války. S tvrzením Nawaze souhlasí i někteří státní úředníci a představitelé obranných složek. Ne však vysoce postavený muž z pákistánské armády, kterého jsem zastihl v jeho kanceláři v Rávalpindí. Podle něj nikdo nenechá své hranice bez dozoru. Umístění a zaměření radarů mi ale prozradit odmítl. Prý nejde o to, kde radary jsou nebo nejsou. Tvrdí, že nepozorované vniknutí amerických vojenských sil pramenilo z technologické zaostalosti pákistánského obranného systému oproti možnostem USA. Každý z Black Hawků obsluhovali celkem tři muži ze 160. leteckého pluku speciálních operací, kterým se přezdívá Night Stalkers, tedy „Noční slídilové“. Dva z této trojice byli přímo piloti. Jejich stroje upravili tak, aby nevyzařovaly teplo, nedělaly hluk a maskovaly vlastní pohyb. Kvůli tomu využívala konstrukce letounů ostré a tupé úhly a měla protiradarovou ochranu.

Cílem amerických vojáků byl dům v pákistánském Abbottábádu, vzdáleném bezmála 200 kilometrů od hranic s Afghánistánem. Toto na místní poměry menší město leží severně od metropole Islámábádu, v podhůří Pír Pandžálu a je oblíbeným letoviskem pro rodiny toužící po úlevě od úmorných veder na jihu. Abbottábád založil v roce 1853 jeden britský generál a v roce 1947 se stalo sídlem prestižní vojenské akademie nového státu Pákistán. Podle informací shromážděných americkou CIA se sotva kilometr a půl od vstupu do této místní akademie měl ukrývat Usáma bin Ládin. A to přesně ve třetím patře domu nedaleko hlavní třídy Kakul Road ve středostavovském sousedství Bilal Town. Bin Ládinův dům byl součástí komplexu budov stojících na pozemku o rozloze ani ne půl hektaru. Pokud půjde všechno podle plánu, mariňáci seskočí přímo do areálu, překonají bin Ládinovu ochranku, zblízka ho zastřelí a tělo převezou do Afghánistánu.

Vrtulníky proletěly nad Mohmandem, jedním ze sedmi kmenových území Pákistánu severně od Péšávaru, a pokračovaly východním směrem. Na podlaze seděl velitel Červené eskadry, jedné z mnoha v rámci útvaru DEVGRU, kterému budeme říkat James. Mačkal se tu s dalšími deseti americkými vojáky, tlumočníkem Ahmedem a psem Cairem. Jamesovi už táhlo v té době na čtyřicet, měl široká ramena a tělesnou stavbou připomínal spíš diskaře než plavce, jak bychom u mariňáka čekali. Na sobě měl tričko a kalhoty s maskování pro pohyb v poušti. Zatímco ostatní v rukách třímali automatické zbraně, James byl vyzbrojen pistolí SIG Sauer P226 s tlumičem a zásobou nábojů a také karabinou M4, rovněž opatřenou tlumičem. Na zádech měl batoh s pitným vakem, gelovými shoty pro doplnění energie a také lékárničkou, takzvaným blowout kitem pro ošetření raněných. Do jedné kapsy si nacpal zalaminovanou mapu areálu budov v Abbottabádu a do druhé brožuru s fotografiemi a popisy lidí, kteří by se na místě měli nacházet. Protihluková sluchátka, která měl James na uších, tlumila veškerý ruch okolí, až na tlukot jeho vlastního srdce.

Během devadesátiminutového letu si James a jeho kolegové v duchu procházeli nacvičenou operaci. Od podzimu 2001 se v drsném tempu střídali na misích v Afghánistánu, Iráku, Jemenu a v oblasti takzvaného Afrického rohu. Nejméně tři z nich se v dubnu 2009 zúčastnili akce u somálského pobřeží, při níž byl osvobozen Richard Phillips, kapitán nákladní lodi Maersk Alabama, a zabiti tři z pirátů, kteří Phillipse unesli. V říjnu 2010 se američtí vojáci pokusili zachránit Lindu Norgroveovou, skotskou humanitární pracovnici, kterou na jihu Afghánistánu unesl Tálibán. Při útoku na úkryt radikálů jeden z operativců hodil granát po Tálibánci, aniž by tušil, že je Norgroveová poblíž. V důsledku výbuchu zemřela. Tato chyba všechny zapojené vojáky hluboce zasáhla a tři z nich byli následně ze speciálního útvaru DEVGRU vyřazeni.

Zásah v Abbottábádu nicméně nebyl první výpravou týmu do Pákistánu. Podle mého zdroje, který byl s plánem na zabití bin Ládina důvěrně seznámen, už jednotka do země v utajení pronikla dříve. a to nejméně desetkrát až dvanáctkrát. Většina z těchto cest vedla na sever a na jih Vazíristánu, kde se měl podle mnoha vojenských a zpravodajských analytiků bin Ládin a další vůdci Al-Káidy skrývat. Jen o jedné z těch operací se více psalo. Šlo o zásah ve vesnici Angoor Ada v září 2008. Tentokrát zamířil tým DEVGRU mnohem hlouběji do Pákistánu. Od roku 2001 šlo navíc o vůbec první vážný pokus o likvidaci cíle s krycím jménem Crankshaft, tedy „kliková hřídel“. Tak Spojené velitelství zvláštních operací USA (JSOC) bin Ládina označovalo. V zimě roku 2001 Usáma bin Ládin unikl během bitvy u jeskynního komplexu Tóra Bóra na východě Afghánistánu a od té doby se mu dařilo před Američany skrývat. Jak se dostal do Abbottábádu, nebylo úplně jasné.

Tři čtvrtě hodiny poté, co odletěly Black Hawky, vzlétly ze stejné ranveje v afghánském Džalálábádu čtyři transportní vrtulníky typu Chinook. Dva zamířily k hranici a zůstaly na afghánské straně; zbylé dva pokračovaly do Pákistánu. O nasazení Chinooků bylo rozhodnuto na poslední chvíli. Americký prezident Barack Obama totiž chtěl mít jistotu, že američtí vojáci budou mít zajištěnou cestu zpátky. Na palubě Chinooků čekajících při hranici s Pákistánem sedělo dvacet dalších vojáků z DEVGRU, kteří byli staženi z afghánské letky. Povoláni budou jen v případě, že mise nebude vyvíjet podle plánu. Třetí a čtvrtý Chinook byly každý vybaveny dvěma šestihlavými rotačními kulomety M134 Minigun a nesly zásoby paliva. Kopírovaly první úsek dráhy Black Hawků, ale přistály na předem určeném místě ve vyschlém korytě řeky v širokém, neobydleném údolí v severozápadním Pákistánu. Nejbližší dům byl odtud skoro kilometr. Piloti Chinooků nechali po přistání běžet rotory, zatímco operativci kontrolovali, zda se přes kopce neblíží pákistánské vrtulníky nebo stíhačky.

Mezitím se Black Hawky, kryté pohořím při severním okraji města, rychle přiblížily k Abbottábádu. Piloti stočili stroje doprava a zamířili na jih podél horského hřebene ohraničujícího město z východu. Když vrcholky kopců za okny pomalu začaly klesat, piloti znovu zatočili doprava přímo k centru města, a zahájili tak poslední fázi letu.

Příští čtyři minuty se uvnitř Black Hawků rozléhal kovový zvuk cvakání nabíjených zbraní. Vedoucí poddůstojník celé operace, Mark, se přikrčil u otevřených dveří. On a jedenáct dalších vojáků ve vrtulníku číslo jedna byli připraveni seskočit k bin Ládinovi na dvůr. Měli nasazené rukavice a brýle pro noční vidění. Čekali, dokud velitel posádky nedá signál ke spuštění lana. Když ale pilot při průletu nad areálem zastavil vrtulník na místě s úmyslem klesnout dolů, zdálo se mu, že nad strojem ztrácí kontrolu. Že půjdou k zemi.

                                                            ***

V roce 2008, měsíc před americkými prezidentskými volbami, se někdejší senátor z Illinois Barack Obama střetl v debatě na Belmontské univerzitě v Nashvillu s Johnem McCainem. Žena z publika se tehdy Obamy zeptala, zda by byl ochoten stíhat v Pákistánu vůdce Al-Káidy i v případě, že by to vyžadovalo invazi na území spojeneckého státu. Barack odpověděl následovně: „Pokud bychom měli na mušce Usámu bin Ládina a vláda Pákistánu by nebyla schopná nebo ochotná ho zneškodnit, pak myslím, že bychom museli jednat a zlikvidovat ho sami. Bin Ládina zabijeme. Al-Káidu rozdrtíme. To bude největší priorita naší národní bezpečnosti.“ McCain, který svého soka často kritizoval pro naivitu ve věcech zahraniční politiky, označil takový slib za pošetilost. Prohlásil, že své plány předem odkrývat nebude. 

Čtyři měsíce poté, co usedl do Oválné pracovny Bílého domu, byl Obama informován šéfem CIA Leonem Panettou o nejnovějších pokrocích tajné služby při pátrání po bin Ládinovi. Prezident nebyl spokojený. Hned v červnu 2009 proto vydal memorandum, kterým Panettovi nařídil vytvořit detailní plán operace s cílem nalézt vůdce Al-Káidy. Žádal, aby tomu Panettovi lidé věnovali maximum svého úsilí. Obama posílil zejména utajovaný program bezpilotních letounů. Za první rok jeho vlády bylo v Pákistánu provedeno více raketových úderů než za celých osm let úřadování George W. Bushe.Teroristé tuhle změnu pocítili rychle: v červenci 2009 televize CBS informovala o prohlášení Al-Káidy, v němž se mluvilo o „statečných bojovnících“, kteří byli „odvlečeni“, a o „mnoha úkrytech, které byly srovnány se zemí“. Al-Káida z toho všeho vinila špióny, kteří se prý „po celé zemi rozšířili jako kobylky“. Po bin Ládinovi však nebylo ani stopy.

V srpnu 2010 se Panetta znovu dostavil do Bílého domu, tentokrát už s lepšími zprávami. Analytici CIA byli přesvědčeni, že se jim podařilo zaměřit bin Ládinova kurýra, třicátníka vystupujícího pod jménem Abu Ahmed Kuwaiti. Řídil bílé SUV s bílým nosorožcem na krytu rezervního kola. CIA začala toto auto sledovat. Jednoho dne se na satelitních snímcích podařilo zachytit, jak SUV vjíždí do velkého betonového komplexu v Abbottabádu. Areál tvořila trojpodlažní hlavní budova, dům pro hosty a několik hospodářských objektů. Agenti, v domnění, že tady Kuwaiti bydlí, nechali místo dál sledovat. Zjistili, že obyvatelé nevynáší odpadky, ale všechno pálí, a že sem pravděpodobně není zavedena telefonní linka ani internet. Kuwaiti a jeho bratr areál pravidelně opouštěli a vraceli se do něj. Další muž, žijící ve třetím patře, z domu také tu a tam vycházel, vždy ale zůstával za zdmi komplexu. Někteří analytikové proto začali spekulovat, že by to mohl být bin Ládin. Muže označili slovem „Pacer“ (v tomto smyslu je možné označení přeložit jako pravidelný chodec, pozn. překladatelky).

Obama byl ze zpráv od CIA nadšený, ale ještě si netroufal poslat vojáky do akce. John Brennan, poradce hlavy státu pro boj proti terorismu, mi řekl, že Obamovi konzultanti podrobili získaná data mnoha otázkám, které měly zpochybnit, že se na místě bin Ládin skutečně nachází. CIA proto zintenzivnila úsilí získat další důkazy. Britský deník The Guardian například přinesl zprávu o tom, že jeden z lékařů pracujících pro tajnou službu projížděl Abbottábádem a nabízel očkování. Byla naděje, že se tak podaří získat vzorky DNA bin Ladinových dětí. Nikdo z komplexu ale nakonec vakcinaci nepodstoupil.

Koncem roku 2010 dal Obama šéfovi CIA Panettovi za úkol zjistit, jak by se dalo na areál v Abbottábádu zaútočit. Ten proto zkontaktoval Billa McRavena, který šéfoval Spojenému velitelství zvláštních operací USA (JSOC). Podobné akce měla většinou na starosti přímo armáda, ale američtí mariňáci se do nich v posledních letech zapojovali čím dál častěji. Mimochodem McRavenovým nadřízeným v té době byl Eric Olson, šéf Velitelství speciálních sil (SOCOM), který svého času vedl útvar DEVGRU. V lednu 2011 McRaven nařídil důstojníkovi Spojeného velitelství zvláštních operací a bývalému zástupci velitele DEVGRU, aby vytvořil plán akce. Tomuto muži říkejme třeba Brian. Měsíc na to se tento voják, který vypadal jako nějaký středoškolský rozehrávač v americkém fotbalu, přesunul do jedné neoznačené kanceláře v 1. patře tiskárny v Langley, sídle CIA ve státě Virginia, a stěny své nové úřadovny pokryl topografickými mapami a satelitními snímky Abbottábádského komplexu. On a půl tuctu příslušníků Spojeného velitelství bylo oficiálně přiděleno k oddělení CIA pro boj s terorismem na území Pákistánu a Afghánistánu. V praxi tým nicméně fungoval jako samostatná jednotka. Jeden vysoký důstojník protiteroristického centra, který štáb Spojeného velitelství navštívil, ho označil za místo mimořádného tajnůstkářství a diskrétnosti. Popsal, že všechno, na čem tam pracovali, bylo přísně střeženo.

Vztahy mezi jednotkami pro speciální operace a CIA sahají až do dob války ve Vietnamu. Hranice mezi oběma se ale postupně setřela tím, jak se důstojníci tajné služby a členové armády potkávali na mnoha misích v Iráku a Afghánistánu. Vysoce postavený úředník z ministerstva obrany mi vysvětlil, že tito lidé spolu prostě vyrostli. Jejich struktury byly propojené a vůbec, měli toho dost společného. Ostatně generál David H. Petraeus, bývalý velitel amerických sil v Afghánistánu a Iráku, později převzal vedení CIA, a naopak Leon Panetta byl jmenován ministrem obrany. Nicméně mise bin Ládin posunula spolupráci mezi agenturou a Pentagonem na další úroveň. Byla povolená CIA, narýsovaná šéfy zpravodajské služby a realizovaná operativci z útvaru DEVGRU. Asistent šéfa právního oddělení CIA John Radsan prohlásil, že zásah v Abbottábádu znamenal plné začlenění Spojeného velitelství zvláštních operací do akce CIA.

                                                            ***

Bylo 14. března 2011, když Obama povolal do Situační místnosti Bílého domu poradce pro národní bezpečnost, aby probrali možné scénáře operace v Abbottábádském komplexu. Většina pracovala buď se zásahem jednotek Spojeného velitelství zvláštních operací, nebo s leteckým útokem. Některé návrhy zahrnovaly spolupráci s armádou Pákistánu, jiné ne. Obama se rozhodl, že Pákistán obejde. Podle jednoho z jeho poradců, s nímž jsem mluvil, totiž existovala reálná hrozba, že Pákistánci takovou operaci neudrží v utajení ani vteřinu. Na konci setkání pak Obama zaúkoloval McRavena dalším plánováním akce.

Jeho podřízený Brian přizval velitele Červené eskadry útvaru DEVGRU Jamese a vedoucího poddůstojníka Marka, aby se k němu připojili v centrále CIA. Další dva a půl týdne pak strávili přemýšlením nad tím, kudy vniknout do bin Ládinova domu. Jeden z možných scénářů počítal s tím, že vrtulník vysadí členy týmu mimo Abbottábád a ti pak do města dojdou po svých. Riziko vyzrazení bylo ale vysoké a vojáci by se navíc dlouhou cestou ke komplexu příliš unavili. Uvažovalo se také o variantě se do komplexu prokopat a koneckonců tu byla i možnost, že bin Ládin sám může mít připravený nějaký únikový tunel. Snímky, které poskytla Národní agentura pro geografické zpravodajství, nicméně naznačovaly, že v blízkém okolí se nachází stojaté vody, a komplex tak zřejmě stojí v záplavové oblasti. Hladina podzemních vod se pravděpodobně nachází přímo pod povrchem, a tak byla možnost hloubení tunelů vyhodnocena jako krajně nepravděpodobná. Nakonec plánovači akce souhlasili, že největší smysl dává doletět přímo do areálu. Můj zdroj z oddělení pro zvláštní operace mi to shrnul takhle:„Speciální operace jsou založené na tom, že uděláte něco nečekaného. A tou nejméně pravděpodobnou možností bylo přiletět vrtulníkem přímo na místo, vysadit pár chlapů na střechu a přistát přímo na zahradě.“