Deziluze zubožené Kuby: není elektřina ani benzín. Ostrov teď koketuje s Čínou

V amerických médiích se před nedávném objevila poměrně zajímavá informace, aspoň z mého laického pohledu, zeptám se tě na ní. Ta informace byla o tom, že by Čína chtěla postavit na Kubě armádní výcvikové středisko. Říkám to dobře a je už ruka v rukávě? 
Je to znepokojující informace. První ji přinesl deník Wall Street Journal, potom New York Times a citují vysoké americké představitele, kteří mají přístup k zpravodajským informacím. Jde o to, že Čína údajně chce na Kubě vybudovat takové spíš zpravodajské centrum a odposlouchávat to, co se děje v Americe. Přece jenom Kuba je od Floridy, od toho nejjižnějšího cípu, vzdálená zhruba sto čtyřicet pět kilometrů, takže kdyby se jim podařilo toto vybudovat, slyšeli by konverzace na celém jihovýchodě Spojených států. A tam je spousta vojenských základen, Fort Bragg v Severní Karolině je dokonce největší vojenskou základnou ve Spojených státech a je tam až padesát šest tisíc vojáků. 

Také je tam Cape Canaveral, odkud startují rakety do vesmíru...
Přesně tak, takže jim jde o to, že by odposlouchávali telefony, sledovali datovou komunikaci, radary, to, co se děje na internetu. Jak tvrdí jmenované deníky, tak Kuba není jedinou zemí, kde Čína chce toto vybudovat. 

Tradičně špatné kubánsko-americké vztahy 

Dobře, ale to přece trošku hází vidle do vztahů Kuby a Spojených států, ne? 
Jejich vztahy nikdy nebyly moc dobré, byly dokonce příšerné, zvlášť po vítězství revoluce Fidela Castra v 60. letech. Můžu jmenovat boj v Zátoce sviní, nukleární krizi, kdy tam Sověti ještě za Nikity Chruščova chtěli převézt jaderné zbraně, a dokonce to vypadalo, že Fidel Castro byl ochoten jimi na Ameriku zaútočit. V té době, bylo to v roce 1962, Amerika uvalila to známé obchodní a finanční embargo, které platí dodnes. Je to nejdelší embargo, které kdy Amerika na někoho uvalila. Na ostrově se mu říká „el bloqueo“, tedy blokáda, což je nepřesný výraz, protože žádná námořní blokáda kolem ostrova není a dál tam jezdí venezuelské, ruské, iránské tankery a lodě. Takže vztahy nikdy nebyly dobré, vyjma období Baracka Obamy.

Když teď přichází zpráva, že by tam mělo existovat jakési cvičiště špiónů nebo špionážně odposlouchávací středisko, tak to Amerika řeší? Brání se vůči tomu Spojené státy? 
Zatím nevíme, co se děje v zákulisí, protože to jsou všechno nepotvrzené informace, ale ty dva deníky, které jsem jmenoval, by určitě nic takového neotiskly, kdyby to neměly ověřeno. Kuba tvrdí, že to je jenom sprostá lež, že se nic takového se neděje, Čína to klasicky vůbec nekomentovala, takže opravdu nevíme, co se může dít. Ale myslím, že to Američany určitě znepokojuje, nemusím připomínat ten pátrací balón, který přelétával přes Spojené státy. Evidentně sbíral citlivé informace, přelétával nad vojenskými základnami a takto citlivými objekty.

Takže Kuba to můžeme myslet i tak trochu naschvál vůči Spojeným státům? 
Čína je pro Kubu vitální, protože je to jeden z posledních spojenců. Kuba byla v podstatě vždycky závislá na nějakém větším státu, dlouhá léta to byl Sovětský svaz, po jeho rozpadu se Fidel Castro pořád rozhlížel, kde by zase získal nějakou ekonomickou pomoc. Našel ji ve Venezuele Huga Cháveze, svého ideologického souputníka. Rusko se znovu vrátilo, s Íránem teď podepsali nějaké dohody, takže je to o tom věčně nacházet nějakého spojence. Co mohou Číně kromě cukru poskytnout, je třeba to, že jim umožní nějaké vojenské základny.

Život v ráji

Kuba potřebuje pomoct? Potřebuje si najít nějakého partnera, který jí dá nějaké ekonomické výhody?
Kuba to teď určitě potřebuje. Mluvil jsem teď o cukru a jenom bych chtěl říct, že Kuba teď produkuje nějakých půl milionu tuny cukru ročně, přitom už asi v roce 1894 to byl milion. Takže oni ho nedokážou moc produkovat, protože všechny rafinérie zkrachovaly nebo jsou v rozkladu. Jde také o to, že když říkám půl milionu, tak čtyři sta tisíc od nich kupuje Čína. Tak si představte, kolik cukru zbývá pro obyvatele. Ostrov se nachází v tak tíživé situaci, že nemají ani pohonné hmoty, a když pominu covidovou pandemii, tak poprvé zrušili 1. máj, což je nejdůležitější svátek po 26. červenci, kdy kubánská revoluce začala útokem na vojenská kasárna Moncada v Santiago de Cuba v roce 1953, a po prvním lednovém týdnu, kdy kubánští partyzáni vjeli do Havany a oficiálně prohlásili, že kubánská revoluce zvítězila. 1. máj je většinou o tom, že kubánské úřady doslova svezou lidi z celého ostrova autobusy na Náměstí revoluce do centra Havany, takže tam máte milion lidí, kteří pochodují, a režim může říct, podívejte se, máme absolutní podporu lidu. Ale tentokrát neměli benzín, tak nikoho přivézt nemohli. 

Takže komunistický režim kvůli palivové krizi zrušil i oslavy 1. máje?
Přesně tak. Samozřejmě jde o to, jestli zatím není něco jiného. Někteří experti tvrdí, že současný prezident Kuby Miguel Díaz-Canel se obával toho, že by tam mohlo dojít k nějakým protestům. Připomenu, že v červenci roku 2021 tisíce lidí protestovaly v ulicích Kuby, nejen Havany, ale i v dalších městech. To byly bezprecedentní protesty, největší od roku 1994, kdy Kuba zažila krizi, které se říká Balseros, kdy lidé v zoufalé snaze z ostrova utéct vyráželi na moře na vorech a duších od kol a snažili se přeplout Floridskou úžinu, která je mimochodem velmi nebezpečná, jsou tam nebezpečné proudy a je tam údajně také největší výskyt žraloků na tomto úseku. Tak si možná kubánské vedení řeklo, radši to letos zrušíme, abychom si neudělali tu ostudu, že nám tam najednou davy začnou protestovat proti revoluci a celému našemu režimu. 

Proč na tom Kuba je tak špatně? 
Prakticky má problémy každou dekádu. Teď se říká, že se přibližuje k tomu takzvanému „zvláštnímu období“. To je výraz Fidela Castra, který tak označil 90. léta, kdy po rozpadu Sovětského svazu Kuba najednou přišla o mecenáše, sponzora veškerého života a revolučního života, jak to na Kubě říkají. Země se dokonce, tvrdí se, tehdy ocitla na hraně hladomoru. Byla na tom tak špatně, že nebylo jídlo, zažívala obrovské výpadky elektřiny, znovu nebyly pohonné hmoty, život se tam úplně zastavil. A teď si představte, že jste v nějakém domě, kde nemáte ani možnosti zapnout si ventilaci, přece jenom je to tropická země, je většině tma, máte hlad. Mluvil jsem teď s Kateřinou Březinovou z Metropolitní univerzity, která tam teď na podzim byla. Ostrov navíc zasáhly hurikány, což samozřejmě ekonomice taky nepomáhá.

Řekla mi takovou zajímavou větu, že spoustě Kubánců jde o to zachránit svoje lednice a mrazáky. Takže si vezmou ty lednice a jdou někam, kde je elektřina, aby se jim nezkazilo jídlo, protože ho mají tak málo, že kdyby se jim zkazilo, tak by okamžitě hladověli. Po sedmdesáti letech revoluce jsou v takovéto situaci.

Důvodů je samozřejmě hodně. Nedaří se ani Venezuele, která je sponzorovala po Sovětském svazu a prakticky se také nachází v ekonomické krizi, takže jejích ropných tankerů přijíždí do Havany daleko méně, i když se venezuelský prezident Nicolas Maduro stále snaží Kubě zlevněnou ropu nebo ropu zadarmo posílat v rámci pomoci. Je známý fakt, že Kuba posílá Venezuele síť agentů, velitelů a vojenských plánovačů, aby náhodou „chavizmo“ nezkolabovalo nebo aby nečelilo nějaké interní rebelii. Kubánští agenti se starají, aby zahasili jakoukoliv krizi nebo jakékoliv povstání třeba uvnitř venezuelské armády. Pak je to samozřejmě americké embargo, které určitě má nějaký dopad, protože Kuba nemůže být součástí finanční a obchodní sítě v rámci globalizace. Pak je to také covid, protože i Kuba uvalila na své obyvatele dost přísnou karanténu. Jak už jsme mluvili o cukru, ten už teď Kuba skoro nevyváží kromě Číny. Můžeme možná říct, že je tam ještě trochu tabákový průmysl, který může být nějak konkurenceschopný, ale Kuba vsadila všechno na jednu kartu, a to na turismus. Během dvou let pandemie na ostrov nikdo nepřijížděl, protože nejenže byli Kubánci v karanténě, ale byli jsme v ní i my, a najednou jim nepřitékaly peníze turistů. Země se znovu propadla a zažívá to, co zažívala v 90., 80., 70., 60. letech. Prakticky v každé dekádě si procházela nějakou velkou ekonomickou krizí.

Castrismus žije dál

Bude tedy teď, sedmdesát let od vzniku revoluce, slavit toto velké výročí? Už jsi tady zmínil rok 1953, taky jsi řekl, že se neslavil 1. máj, tak bude se slavit toto jubileum? Má to být teď v červenci.
Těžko říct, protože třeba oslavy šedesáti let revoluce byly takové komorní a prakticky si je oslavili jenom staří známí revoluce, starší partyzáni, kteří se sešli, Raúl Castro, který stále ještě žije, to je bratr Fidela Castra, teď 3. června oslavil devadesáté druhé narozeniny. On už sice oficiálně není prezidentem země, ale pořád tahá za nitky. Miguela Díaze-Canela si  jak Fidel, tak Raúl trochu připravili na to, aby mohli předat vládu jemu a jemu se ten castrizmus stále daří držet při životě, což je pro mě úplně šokující, protože jsem měl pocit, že se smrtí Fidela Castra režim jasně padne. Protože Fidel Castro byl všechno. On byl instituce, nejvyšší politický činitel, nejvyšší voják, nejvyšší soudce, hlavní meteorolog, vždycky přišel do nějakého televizního studia a hodiny mluvil o nějakém problému. Když se mě někdo ptá, co je pro mě castrizmus... 

Umíš to definovat? 
Je to systém založený Fidelem Castrem s antiamerickými tendencemi, který tvrdí, že chce vybudovat rovnostářskou společnost, solidární, že se všichni budou mít dobře a že to bude beztřídní společnost. Je to totálně spojené s osobou Fidela Castra. Je nebo bylo na něm zvláštní, že jsem ho snad nikdy neviděl usmát se. Snad nikdy neřekl žádný fór, vždycky to všechno bylo hrozně vážné, skoro na hranici smrti. Na ostrově, když jste ho projížděli, tak jste tam dlouho viděli slogany „socialismo o muerte“, socialismus nebo smrt. Teď je to spíš „jednota a národ“ a musíme být spolu proti všem krizím a útokům, kterým čelíme. Co se ještě týká Castra, tak bylo zajímavé, že dlouho existoval politický pořad, který se jmenoval kulatý stůl, a Fidela si tam často zvali, ale kolem toho kulatého stolu nikdo neseděl. Jenom Fidel a nějaký jeho přitakávači, on nikdy s nikým neměl debatu. Vždycky to byl monolog, dlouhý monolog. Nikdy s nikým nedebatoval, protože co řekl Fidel, to byl zákon. 

Je castrismus je nějaký kult osobnosti, který komunistický režim nadále živí a přetrvává na Kubě i sedmdesát let po revoluci?
Je zajímavé, že když jedete po ostrově, tak Fidela skoro nevidíte. On tvrdil, že o slávu mu nejde.

Takže zůstává v hlavách lidí, ne? 
Nepochybně. Ostatně nikdo, když třeba kritizuje režim, neřekne: „ten Fidel Castro...“, hlavně za jeho života, jenom vždycky naznačí plnovous. Takže vidíte hlavně Che Guevaru, argentinského revolucionáře, který s Fidelem bojoval proti Fulgenciu Batistovi, což byl diktátor, kterého v roce 1959 nakonec svrhli. Camilo Cienfuegos, který za dosud nevyjasněných okolností zemřel, když s ním spadlo letadlo, tak o něm kubánský exil v Miami tvrdí, že ho Fidel nechal zabít, protože byl příliš populární, měl charisma a třeba by mohl jednou Fidela konfrontovat. Takže Camilo a Che jsou po Kubě prakticky všude. Určitě nemusím připomínat portrét Che Guevary v baretu, jak hledí někam do dáli, vlají mu vlasy. Vizuálně jsou to hlavně tito dva a je to zvláštní, ale Fidel se tam nikde neobjevuje. Miguel Díaz-Canel, který není voják, ale takový politruk, který celý život strávil na ostrově a učil se od Castrů, samozřejmě Fidela připomíná, ale castrizmus je teď už systém postavený na tom, že generálové, plukovníci ovládají všechny lukrativní posty nejen politické, ale i ekonomické. To znamená, že když jedete do slavného letoviska Varadera, tak to patří generálovi, který z toho vydělává peníze. Takže je to už taková vojenská chunta. Díaz-Canel je oficiálně prezident, ale za ním je spousta těchto vysokých vojenských představitelů, kteří ubírají práva obyčejných Kubánců na nějaký zisk, protože oni si z toho koláče berou 99 procent, takže si žijí, podobně jako ve Venezule chavisté, jako páni, zatímco drtivá většina obyvatel strádá. 

Pro mě je fascinující, že Díaz-Canel dokáže režim dál udržovat při životě v momentě, kdy drtivá většina kubánské společnosti strádá.
Musíme si uvědomit několik věcí. Kromě jiného jsem se bavil nedávno i s Josefem Opatrným, slavným českým hispanistou, který mi říkal, že jedním z důvodů, proč režim nadále trvá, je to, že Fidel Castro, Raul Castro i Díaz-Canel rytmicky umožňují Kubáncům odcházet. Těm nejhlasitějším odpůrcům nebo kritikům umožňují odchod do zahraničí. 

Za poslední rok a půl podle kvalifikovaných odhadů Kubu opustilo 250 tisíc lidí, a je to jedenáctimilionová země, takže se to přirovnává k poslednímu velkému exodu z roku 1980, který bych rád připomněl. Jmenuje se „vodní výtah Mariel“ a nechci zabíhat úplně do detailů, ale několik Kubánců tehdy vrazilo na peruánskou ambasádu, aby vyhledalo azyl. Fidel Castro je chtěl potrestat, ale Peruánci mu řekli, že ne, oni tu zůstanou, protože mají právo na azyl. On řekl, dobře, je mi to jedno, uvidíme, kolik Kubánců ještě přijde, protože si myslel, že už nikdo nepřijde, ale během jednoho dne tam bylo 10 tisíc lidí. Fidel Castro nakonec rozhodl, že ten, kdo nemá revoluční geny, je červ a nepatří sem a klidně může jít. To byl signál pro kubánský exil v Miami a jeho členové nasedli na lodě a začali přijíždět pro Kubánce do Havany nebo do přístavu Mariel, což je pár kilometrů od Havany. Byl to vyloženě takový vodní taxík, takže jezdili mezi Miami a Havanu a odváželi.

Kolik je to tak hodin?
Je to 150 kilometrů, teď nevím, kolik to tak může být, ale nějakých 125 tisíc lidí podle odhadů se z Kuby tehdy dostalo. Rád bych připomněl příběh Mirty Ojito. To je moje kamarádka, která vyučovala na Kolumbijské univerzitě, pracovala pro New York Times a Miami Herald, teď, myslím, pracuje v mexické televizi Telemundo v Miami. Bylo jí tehdy třináct a řekla mi, že v těch 70. letech byl ostrov úplně izolovaný. Žádný turista nemohl přijet, neobjevovalo se žádné západní zboží ani žádný magazín, takže lidé vnímali svět jen skrze kubánskou propagandu neboli skrze projevy Fidela Castra, který jim všechno vysvětlil a řekl, jak se věci mají. Třináctiletá Mirta čekala na svoji loď, která se mimochodem jmenovala Mañana, to znamená zítra, a když přijeli první Kubánci, tak nemohla uvěřit vlastním očím. Řekla mi, že na ně koukala jako na ufony, protože přijeli a evidentně byli dobře oblečeni, nevypadali jako nějací chatrní chudáci, kteří trpí v kapitalismu. Říkala mi, že u jedné holčičky viděla nádherné růžové tenisky a že je strašně chtěla mít a myslela si, že to nikdy nedostane. Takže ta třináctiletá holka se dostala do Ameriky. Ale potom po letech, v roce 2009, kdy jsem ji poprvé zpovídal na Kolumbijské univerzitě, mi řekla, že je to zvláštní, že tyto pocity měla v roce 1980, a teď je rok 2009. To bylo v době, kdy Barack Obama uvolnil všechny restrikce a američtí Kubánci mohli víc jezdit na ostrov, posílat tam víc peněz, Barack Obama dokonce sám na ostrov jel a byl prvním americkým prezidentem po osmdesáti osmi letech, který navštívil Kubu. Tak vidíte, kde jsou vztahy mezi Amerikou a Kubou. Ji zaráželo, že už tehdy jsme viděli, jak Castro lže, a teď, o nějakých třicet let později spousta Kubánců říká, že nemůžou uvěřit, jak se ti lidé mají dobře. Na ostrov hned jezdilo víc amerických Kubánců i Američanů, protože jedním z dalších nových Obamových zákonů bylo, že i obyčejný Američan mohl na ostrov jít, dokonce i jednotlivci. To už teď není, protože přišel Donald Trump, který všechno zválcoval, jeho agendou ze začátku bylo zničit odkaz Baracka Obamy. Takže Mirta Ojito nemohla uvěřit tomu, že spousta Kubánců měla stejné pocity v roce 2009, jako ona v roce 1980. Člověk si říká, že ta propaganda je asi tak silná a drtivá, že spousta Kubánců, zvlášť v odlehlých venkovských oblastech, si doteď myslí, že žijí v ráji na zemi. 

Takže se ani nebouří proti režimu třeba v ulicích, jsou protesty úplně vyloučené? 
To se vracíme k červenci 2021, kdy tisíce lidí vyšly do ulic. 

Pravda. 
A nejenom v Havaně. Když vyjdete v Havaně, přece jenom je to velké město a můžete být v davu trochu anonymní, ale když vyjdete v nějakém městečku, které má třicet, čtyřicet tisíc obyvatel, tam vás znají hned. Ale co se stalo? Jestli si Díaz-Canel vzal nějakou lekci od Fidela a Raula, tak je to persekuce a represe. 

Silná represe.
Podle odhadu má teď nejmíň tisíc lidí nějakou zkušenost s vazbou. Teď jsme se dozvěděli, že skupina zhruba dvaceti Kubánců z východní provincie Oriente kolem města Holguín dostala dvacetileté tresty za to, že údajně organizovali protesty a zúčastnili se jich. Režim to nazývá rebelií a snahou o nějaké svržení režimu. Ale dostali dvacet let jenom za to, že vyšli do ulic protestovat. Ty protesty nebyly hned namířeny proti castrizmu, ale proti tomu, že lidé nemají peníze, že výpadky elektrického proudu trvají dny, že se jim kazí třeba to cenné maso v lednicích, že nemají ani možnost pořádně někam vycestovat, něco vidět. Byla to spousta problémů, proti kterým protestovali, ale zvrhlo se to, že protestovali proti socialismu a proti samotnému Fidelu Castrovi. 

Takže teď je plán kamarádíčkovat se s Čínou, aby se zlepšila ekonomická situace třeba v zemi? Jsou to dva komunistické režimy, tak by si mohly rozumět, ale Spojeným státům se to nebude líbit. 
Určitě. Znovu bych připomněl Venezulu, protože se tvrdí, že během nedávné obrovské krize tam šlo o to, aby nezkrachoval nejen chavismu, ale i castrizmu. Takže tyto dva režimy se budou navzájem podporovat tak, aby se držely při životě. Když do toho mixu dáme Rusko a Čínu, tak ty režimy asi budou pokračovat dál. Bohužel. 

V podcastu byly dále využity zvuky z archivu Eduarda Freislera, britského deníku The Guardian a youtubových kanálů: amerického podcastu White Lies, BBC News South China Morning Post, Cuba en Resumen a Chicago Cuba Coalition.