,Totální apokalypsa.‘ Reportáž z marockých hor, kde se země třásla nejsilněji

Vyrazil jste do hor nad Marrákeš, kde přesně teď jste?
Jsem na úpatí pohoří Vysoký Atlas, zhruba šedesát kilometrů jižně od Marrákeše. Vesnička, ve které aktuálně natáčím, se jmenuje Sídí Husajn, žije v ní pár stovek lidí a když to vidím, můžu vám to popsat jako totální apokalypsu v tom smyslu, že z naprosté většiny domů zbyla jenom hromada suti, kamenů, hlíny z nepálených cihel, trámů a zařízení bytu, takže v té suti jsou vidět ledničky, televizory a jsou na nich také občas lidé, kteří přišli hledat věci, které se dají zachránit. Mluvil jsem s místními, kteří říkají, že měli štěstí, protože zemřelo pouze šest lidí, které se už podařilo vyprostit ze sutin a pohřbít. To je relativně malý počet úmrtí, pro srovnání asi kilometr odtud, o něco výš leží vesnice Tafaghaght, ve které zemřela polovina obyvatel, tedy asi stovka z dvou set lidí, a vesnice je také totálně zničená. Dostal jsem se sem autem, ale cestou bylo vidět, že cesta byla krátce po zemětřesení zatarasená, protože při zemětřesení nepadají jen domy, ale také skály. V horách jsou cesty vytesané právě do úbočí hor, na mnoha místech skála zasypala cesty a alespoň podle aktuálních informací jsou ještě dnes malé vesničky v horách, kam se kvůli tomu nedá dostat.

Odlehlé vesnice v troskách

Zemětřesení, které postihlo Maroko, mělo sílu 6,8 stupně, bylo nejsilnější za sto let, ohnisko mělo osmnáct kilometrů v hloubce pod zemí v pohoří Velký Atlas, sedmdesát kilometrů severozápadně od Marrákeše. Využiju toho, že jste přímo v relativně odlehlých horách, nesnadno dostupných, kde zemětřesení napáchalo spoustu škody na vachrlatých hliněných domcích, a zkusíme teď takový podcastový experiment, totiž živou reportáž. Zkuste se prosím projít kolem a popsat mi, co vidíte. Skutečně ty domky dopadly tak špatně?
Je to tak, jedním z důvodů bylo to, že ohnisko zemětřesení bylo v této oblasti mezi vesnicemi, nikoliv třeba v Marrákeši, který mnoho lidí zná a který dopadl ještě relativně dobře. Druhým důvodem je přesně to, o čem mluvíte, to znamená, že horské vesnice jsou velice odlehlé, tradiční a velká část domů je postavená svépomocí a také z tradičních materiálů. Jak už jsem řekl, jsou to vepřovice čili nepálené cihly, je to hrubě otesané, nebo spíš neotesané kamení a všechno je poslepované hlínou. Když se dívám po vesnici, zůstalo tu stát několik budov, jedna z nich je mešita, kousek přede mnou je budova školy, to je taková malinká betonová budova, ale je vidět, že byla vybudovaná vládou čili podle nějakého projektu. Je tu i několik domů, které stále stojí a které jsou postavené z tvárnic. Všechno ostatní se proměnilo v hromady sutin, hlíny, cihel a kamenů, takže i na tom je vidět, že rozdíl v tom, co zdejší stavby vydrží, je obrovský a že vesnice, které byly tradičně postavené, dopadly nejhůř a bylo v nich nejvíce obětí. Platí to i o vesnici Sídí Husajn.

Tisíce mrtvých, tisíce zraněných - to je výsledek toho, když se zprudka zachvěje země. Nemocnice ve velkých městech vyzvaly, aby lidé přišli darovat krev, aby jí nebyl nedostatek. Historické centrum Marrákeše zapsané na seznamu dědictví UNESCO je poničené. Jak je to ale se záchrannými pracemi přímo v horách, kam není vůbec snadné se dostat ani za normálních okolností, natož po zemětřesení?
Záchranné práce konkrétně ve vesnici Sídí Husajn neprobíhaly organizovaně. Podle toho, co mi říkali zdejší lidé, v podstatě veškeré záchranné práce provedli sami, vlastníma rukama. Chlapi se sešli, odhazovali kamení a sutiny v místech, kde věděli, že může někdo být anebo že jsou tam mrtví lidé. Žádní záchranáři tu nebyli. Otázka je, jestli by si tím pomohli, protože je to malá vesnice, takže si lidé poměrně rychle pomohli sami, navíc charakter trosek i vylučuje použití nějaké větší mechanizace. Čili přímo záchranné týmy jsem tu nepotkal, ty pracují v jiných oblastech, ve větších městech, která byla postižená zemětřeseními. Pokud jde o nějakou pomoc, tak tady ve vesnici, a je to možná trošku slyšet, se jedná o pomoc humanitárního charakteru. Lidé přišli o střechy nad hlavou, ale většina z nich přežila. Teď se shromažďují u budovy školy, o které jsem mluvil. Asi před dvěma hodinami přijel lékařský tým provést nějaké klasické lékařské úkony u lidí, kteří to potřebují, protože ve vesnici žije i dost starých. Před školou teď sedí ženy a děti a čekají, až se budou moci nastěhovat do nově postavených stanů. Teď procházím takovým obrovským sezením, které je ve stínu několika stromů, proto jsou tady lidé soustředění. O kousek dál, teď už na bývalém nádvoří, nebo řekněme zahradě školy, stojí asi dvacítka stanů, které budou provizorním bydlením pro obyvatele vesnice. Říkali mi, že by potřebovali ještě asi deset stanů, a pak budou potřeby lidí v tomto směru uspokojené, že stanů bude dost. Je ale vidět, že tuto pomoc v podstatě organizují jednotlivci, to znamená, že občas přijede auto dole z města, otevře se kufr, ve kterém jsou potraviny, voda a podobně, takže lidé z vlastní iniciativy přivážejí pomoc do těchto vesnic. Potom to jsou nevládní organizace, které se starají třeba právě o stany a o dodávky věcí, které ve vesnicích chybí. Místní mi také říkali, že pokud něco potřebují, tak v tuto chvíli jsou to kromě potravin, pití a léků také deky a oblečení, protože to jsou základní věci, které všem zůstaly pod troskami.

Nekomplikuje záchranné práce a odklízení sutin velmi teplé letní severoafrické počasí? V Marrákeši je, koukám na internet, přes třicet stupňů…
Počasí je relativně teplé stále, ale už to není nesnesitelné, není to nic, na co by místní nebyli zvyklí. Když to vyjádřím ve stupních, tak dnes je tady ve vesnici přes den asi třicet stupňů a v tom se dá celkem pracovat. Jak jsem viděl, místní hledají věci v troskách za plného slunce, mají klobouky, lahev s vodou a v těchto podmínkách pracují. Že by počasí přímo komplikovalo záchranné práce ve větším měřítku, jak jsem mluvil o záchranářích, kteří přeci jen někde pracují, tak o tom jsem neslyšel. Myslím si, že to není faktor, který by záchranné práce nějak brzdil. Problém je spíše to, že mnohé cesty do nejodlehlejších horských vesnic jsou stále ještě nesjízdné, neprůjezdné a záchranáři se tam nedostanou. Dost dobře to může být i faktor toho, že marocká vláda váhá v pozvání mnoha mezinárodních záchranářských týmů, protože se obává, že záchranáři se ani nemohou dostat na místo určení.

Pomoc z domova i zahraničí

Dlouho se zvažovalo, že Česko vyšle speciální hasičský útvar USAR, který je cvičený pro záchranu a vyhledávání lidí zavalených sutinami. Hasiči čekali do pondělních čtyř hodin odpoledne na oficiální nótu od Maroka českému státu, která ale nepřišla, a v pondělí hasiči neodletěli. I tak ministerstvo zahraničí vyčlení deset milionů korun na humanitární nebo jakoukoli jinou pomoc. Chtěl jsem se zeptat na porovnání se zemětřesením, které postihlo oblast, kde naopak čeští hasiči zasahovali, mluvím samozřejmě o katastrofě, jež postihla Turecko a Sýrii letos v únoru. Jsou si ta zemětřesení něčím podobná?
Myslím, že rozsah je natolik rozdílný, že srovnání může být ve způsobech pomoci a záchranných prací, ale ne v tom rozsahu. V Maroku zemětřesení sice má přes dva tisíce obětí, je to relativně vysoké číslo, na druhou stranu oběti jsou rozesety po desítkách, stovkách horských vesniček a malých sídel. I v tom je asi rozdíl oproti Turecku, kde zemětřesení postilo veliká města, a pomoc má v tomto smyslu úplně jiný charakter, možná i v dosažitelnosti míst, kde je potřeba. Řekl bych, že marocké zemětřesení a jeho následky je asi nakonec schopná zvládnout svými prostředky sama marocká vláda, respektive marocký Červený půlměsíc, nevládní organizace, a Maročané sami. Maročané sice také požádali o několik expertních týmů s psi, jsou tady například Španělé, míří sem Katařané, ale zřejmě právě z důvodů, o kterých jsem mluvil, tu není potřeba tak masivního nasazení záchranářů a Maročané asi spíše hledají cesty, jak se vůbec do zasažených míst dostat, a mají asi vlastní lidi, kteří tam potom můžou pomoc doručit a realizovat. V tom je asi zásadní rozdíl mezi Marokem a Tureckem, respektive oběma katastrofami. Zatímco Turecko mohlo využít a vstřebat obrovskou mezinárodní pomoc, tak v případě Maroka ji asi není tolik potřeba. Vláda má vlastní prostředky a spíše si vybírá tak, aby případnou pomoc využila a nevozila se sem zbytečně.

Už jsme mluvili o tom, že ty horské vesničky jsou velmi nedostupné, četl jsem, že na cestičkách, které k nim vedou, mají být povalené balvany, sesutá půda, vy jste zmiňoval, že jsou i místa, která jsou stále absolutně nedostupná. Znamená to tedy, že místa, ke kterým tyto cesty vedou, jsou teď úplně odříznutá od okolního světa? 
Je to tak, ještě určitě zůstávají některé úplně odříznuté vesnice, i je když snaha zpřístupnit je. Nasazená je armáda a ženisté, aby silnice, které jsou někdy asfaltové, ale někdy jde pouze o prašné cesty, zpřístupnili. Jel jsem tady kousek nahoru nad vesnici a viděl jsem, že evidentně ještě včera byla silnice zasypaná obrovskými balvany, které se zřítily ze skály. Teď už byly alespoň tady odklizené tak, aby projelo jedno auto, ale úplně si dokážu představit, že situace byla stejná na spoustě míst a dodneška zřejmě na mnoha z nich ještě stále je. 

Příběh jednoho domu

Před pár minutami jste byl u školy, kde se shromažďuje humanitární pomoc. Kde jste teď, kam až jste došel, co je teď kolem vás?
Teď jdu na začátek vesnice, kde jsem zaparkoval a kde je obrovská hromada sutin z asi šesti domů. Zbyly tu dva, které sice stojí, ale jejich majitelé v nich nebydlí, protože je to nebezpečné. Jeden starší pán si postavil malý stan přímo přes silnici před svým domem, sice ještě stále stojícím, který je ale nebezpečný, a on nevěří tomu, že se v něm bude cítit bezpečně. Ještě před chvíli zatloukal kolíky a v tom stanu teď bude bydlet. Sám neví, jak dlouho v něm bude a kdy vůbec sežene nějaké bydlení, protože ty domy pochopitelně byly pro tyto vesničany v podstatě životní dílo. Pokud nebude nějaká masivní materiální pomoc, tak si s tím těžko poradí, aby si domy znovu postavili.

Na začátku jste mluvil o absolutní apokalypse, když jste zmiňoval pohled kolem sebe na následky zemětřesení v horách nad Marrákešem. Zahraniční novináři to podle agentury ČTK, která shrnula jejich svědectví, popsali jako "výjevy zkázy a zoufalství". Mluvil jste také o tom, že se tu a tam dáte do řečí s místními - berou to jako možnost se někomu svěřit s neštěstím, které je postihlo?
Musím říct, že lidé tady ve vesnici jsou vstřícní. Když jsem přijel, v podstatě jako jediný cizí element, tak se se mnou rádi podělili o své nedobré zážitky, ale i o to, co se teď ve vesnici děje, jakou pomoc dostávají, co budou dělat a podobně. V podstatě téměř s každým je možné se dát do řeči, lidé nejsou nějak zapšklí nebo nevraživí vůči novinářům a lidem, kteří si teď přijíždějí třeba jen prohlédnout stav těchto vesnic. Často to jsou Maročané, kteří bydlí ve městech kousek dál, objíždějí oblast auty a dívají se na důsledky té apokalypsy.

Teď jsem u trosek několika domů, vidím tu velkou lednici, která z nich čouhá, tamhle jsou kavalce, je tu i několik dveří a několik lidí, kteří trosky odklízejí a hledají v nich svoje věci, které by ještě potřebovali, jako jsou osobní doklady. Největší průšvih pro spoustu lidí je, pokud doklady ztratí a pokud se k nim už nedostanou. Mohamad má smysl pro humor dokonce i v této situaci a když se ho ptám, jestli se můžu podívat na trosky jeho domu, tak říká: „Pojďte dál, můžete se tu cítit jako doma.“ Jsou to skutečně jenom hromady různých kousků kamene, trošku betonu, rákos, tady vidím dřevěné neopracované trámy, takže přesně, jak jsme o tom mluvili, jsou to stavby udělané svépomocí, stavby hodně tradiční. Tady je skřípnutý gauč, tam z toho kouká sedací souprava. Jak mi říká Mohamad, v tomto domě naštěstí nikoho nepohřbili, ale všechny věci, které jsou pod sutinami, už odepsali. Teď hledají se svým kamarádem jenom nějaké oblečení, deky a podobně, které se dají vytáhnout víceméně z povrchu a které můžou využít lidé, kteří jsou ve vesnici a přišli o všechno včetně střechy nad hlavou.

Mohamad žije v tom domě sám?
Určitě ne, žil tu se svou rodinou stejně jako jeho sousedé. Jak říká, část rodiny zůstala tady a bude ubytovaná v tom stanu, a druhá část rodiny, a to je případ možná poloviny obyvatel vesnice, má své příbuzné a známé jinde po Maroku, ve městech dole pod horami, takže se ubytovali prozatím tam. 

Maročanům, kteří přišli o střechu nad hlavou, zbývají krom příbuzných, kteří je mohou ubytovat, stany. Na jak dlouhou dobu můžou být provizorním útočištěm?
Je otázka, jak dlouho bude tato situace trvat. Teď je ještě počasí příhodné k tomu, aby se spalo ve stanech nebo dokonce na ulicích, jak to udělali mnozí lidé v Marrákeši, dokonce v Rabatu, v Casablance po prvních otřesech. První noc nebo dvě se báli dalších otřesů, báli se toho, že by poškozené domy mohly spadnout, takže spali v dekách na ulicích. Počasí tomu zatím přeje, ale tady v horách Vysokého Atlasu je v zimě také pořádná zima, takže tam už by to bylo mnohem složitější a obtížnější. Samozřejmě v tuto chvíli, pár dnů po zemětřesení, o tom lidé ještě takto nepřemýšlejí a jsou rádi, že najdou alespoň nějaké dočasné řešení. Myšlenky se potom budou kupit na to, co bude dál, jestli vláda postaví třeba nějaké buňky, nějaká provizorní obydlí, protože je jasné, že do zimy se nedá stihnout vystavět vesnice znovu a postavit těm lidem nějaké stálé obydlí.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity zvuky z České televize, TN.cz a CNN Prima News.