Jeden ze základních důvodů neradostného stavu je především jednomyslnost, která je vyžadovaná u zásadních rozhodnutí. Je to naprosto nevyhovující princip. Představme si, že v České republice by parlament nemohl přijmout nic, dokud by se neshodli všichni zákonodárci. Nejen, že by se nic nerozhodlo, ale také nic neudělalo.

Převzato z Plusu

V zájmu akceschopnosti je potřeba rozšířit hlasování kvalifikovanou většinou i většinou prostou. Odpůrci takového kroku mohou logicky argumentovat, že pak budou některé státy tlačené většinou k tomu, co nechtějí. Jenže tak funguje demokracie. Rozhoduje aktuální většina, menšina se musí přizpůsobit a doufat, že v budoucnu bude mít převahu ona.

V Evropské unii navíc v případě hlasování kvalifikovanou většinou funguje pojistka takzvané blokační menšiny. Pokud se tedy dohodnou čtyři státy s alespoň 35 procenty obyvatel, mohou většinové rozhodnutí zablokovat.

Státníci, co myslí dopředu

Naopak pro přijetí návrhu kvalifikovanou většinou musí být alespoň 16 států, které v souhrnu představují alespoň 55 procent obyvatelstva unie. Nabízí se tedy standardní demokratický proces vyjednávání a sestavování koalic tak, jak ho známe v naší zemi. Akorát na vyšší úrovni.

Bez efektivního rozhodovacího procesu není možné pružně reagovat. Volbu vedoucích představitelů nebo představitelek do čela unijních institucí museli politici odložit. Na čtyřech jménech se zatím neshodli. Reforma eurozóny je narýsovaná jen vágně.

Už na konci loňského roku se členové zemí platících eurem shodli, že je potřeba doplnit monetární unii o prvky unie fiskální, včetně mechanismů vhodných pro řešení ekonomické krize. Jak vše bude fungovat, včetně společného rozpočtu eurozóny, pořád nevíme.

Na prosperitě eurozóny přitom musí záležet i nám, protože česká ekonomika je na ní závislá. Detailní závazky pro boj se změnou klimatu a přechod k nízkouhlíkové ekonomice světlo světa také nespatřily. Jedná se přitom o šanci, jak modernizovat hospodářství přechodem na nové technologie. Byla by to příležitost i pro Českou republiku. Hájit momentální levné montovny není potřeba. Místo toho je potřeba modernizovat.

Zahraniční pozice Evropské unie došla také k újmě. Členské státy zase posunuly zahájení přístupových jednání s Albánií a Severní Makedonií, byť obě země své sliby splnily. Prodloužení sankcí vůči Rusku je důležitý symbol. Co si ale Moskva o názoru unie myslí, je zřejmé z každodenní reality v povstaleckých oblastech na východě Ukrajiny.

Je také hezké, že se Evropská unie postavila za Kyperskou republiku a vyzvala Turecko k dodržování mezinárodního práva ve Východním Středomoří. Konkrétní sankční režim ale zůstal v rovině pohrůžky. I Turecko jasně ukázalo svůj respekt k vůli unijních států. Vyslalo ke Kypru druhé plavidlo.

Takto by se dalo pokračovat dlouho. Pravdou je, že unie skýtá řadu výhod. Ekonomických, možnost cestovat bez stání na hranicích, žít v kterékoli zemi, být součástí velkého bloku. Pokud to vše chceme udržet a využít možný potenciál žít v globální mocnosti, potřebujeme státníky myslící dopředu. Nikoliv politiky sobecky přemýšlející jen v intencích jednoho volebního období a krátkodobých zisků.

Andrej Babiš odhalil celou tragédii slovy, že řeší, co je teď a ne, co bude za 31 let. Je to ale přesně naopak. Politici musí mít dlouhodobé plány. Pak se stávají státníky. Protože kdyby přemýšleli naši předkové tak, jako Babiš a jemu podobní, ani pole by asi napřesrok neoseli a vše by snědli na náš úkor.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Thomas Kulidakis Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít