Hranice je o utečencích na bělorusko-polském pomezí, kam Lukašenkův režim vozil Syřany, Afghánce a další s příslibem, že se tudy dostanou snadno do Evropské unie. A také o krutém jednání polského státu a dobrovolnících, kteří pomáhají.

Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Šabata: Film Hranice také připomíná, jak Evropská unie nezvládá migraci

(UPOZORNĚNÍ: Následující odstavec obsahuje spoiler) Hlavními hrdiny dobře zdokumentovaného příběhu jsou členové syrské rodiny: starý muž, jeho syn se ženou a třemi dětmi. Do Česka a snad i dál do Švédska za příbuznými se šťastně dostali bez dědečka a cestu nepřežil ani Nur, sympatický kluk kolem deseti let.

Umělecká stránka filmu a také brutální útoky vlády na něj i režisérku v Polsku už byly popsány. Ale Hranice je také přesvědčivým dokladem, jak si Evropa stále nedokáže poradit s migrací. Jak málo se poučila z krize roku 2015 a jak nemohoucně čelí – coby bohatá a bezpečná část světa – opět sílícímu přílivu lidí hnaných novými a novými krizemi.

Zpřesnění pohledu

Migrací se teď znovu zabývali i ministři vnitra zemí EU, otřesení vraždou dvou Švédů v Bruselu, kterou spáchal útočník z Tunisu. Jeho žádost o azyl byla zamítnuta v roce 2020 a od té doby žil v EU ilegálně, úřady nebyly schopny poslat ho za hranice Unie.

Ministři se usnesli, že Evropská unie musí rychleji řešit návraty neúspěšných žadatelů o azyl do zemí původu. To je teoreticky správné, prakticky neproveditelné.

Dalimil Petrák z organizace Pomáháme lidem na útěku upozornil v Českém rozhlasu, že neúspěšní žadatelé o azyl se často nemají kam vrátit. „Velká část migrantů je ze Sýrie, Afghánistánu a Eritree, kde jsou nepokoje, občanské války. Ti lidé nemají na výběr, protože neexistují legální cesty, jak se do Evropy dostat,“ řekl.

Bezpečnější země zase odmítají své občany přijímat zpět, protože je pro ně výhodné, když ekonomičtí migranti posílají domů peníze.

Experti upozorňují, že nelegální migraci nelze zastavit na hranicích Unie, protože úřady jsou vždycky o krok pozadu za pašeráky a především – motivace uprchlíků je nezměrná. Filmová rodina Agnieszky Holland se nemůže vrátit do Sýrie, zuří tam občanská válka.

Sílící nápor na evropské hranice se dá řešit hlavně migrací legální. O které by rozhodovali ne pašeráci, ale evropské země. To je taky řešení teoreticky správné, ale politicky neuskutečnitelné. Vždyť i jen dojednání nového migračního paktu trvalo roky, a i když už teď míří do Evropského parlamentu, jeho schválení není vůbec jisté.

Na všech politických úrovních tvrdí muziku populisté a extremisté s programem „žádnou migraci nechceme“. A končí to kontrolami na vnitřních hranicích Schengenu.

Film Agnieszky Holland Hranice se za pár dní bude promítat v Evropském parlamentu. Měli by ho vidět i poslanci národních parlamentů, členové vlád, úředníci a lidé s vlivem na politiku a veřejné mínění, aby si pod pojmy „deportace“, „migrační vlna“ nebo „azylové řízení“ zase dovedli představit živé lidi s jejich osudy. Nejde o citové vydírání, jen zpřesnění pohledu na problém, jehož řešení Evropskou unii v dnešní podobě buď posílí, nebo zničí.

Autor je šéfredaktor deníku Právo

Petr Šabata Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít