Právě tento ministát v Perském zálivu byl také nejpravděpodobnější volbou. Kvalifikovaly ho k tomu nejméně dvě skutečnosti.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář Jana Fingerlanda

Za prvé, jde o zemi, která má ve srovnání se sousedy relativně malé zásoby fosilních paliv. Dlouhodobě se soustředí na budování ekonomiky založené na poskytování služeb ostatním. Tento přerod z ropné země na postindustriální pravděpodobně přispěl k uvolněnějšímu pohledu na otázku arabsko-izraelského konfliktu.

A za druhé, Bahrajn je pod silným vlivem Saúdské Arábie. A tak zatímco rozhodnutí dosti sebevědomých Emirátů bylo s Rijádem pravděpodobně konzultováno, v případě Bahrajnu je skoro jisté, že ho Saúdové nejdřív schválili, nebo přímo sami iniciovali.

Rijád čeká

Čekalo se, zda se k obnovení vztahů s Izraelem rozhodne i samotná Saúdská Arábie, regionální velmoc, jejíž postoj je pro řadu dalších sunnitsko-arabských států směrodatná. Ta ale na středečním jednání Ligy arabských států prohlásila, že počká, dokud se nevyřeší otázka budoucnosti Palestinců. Tím jako kdyby řekla, že si své symbolické váhy příliš cení a Izraelce nechce odměnit příliš. Současně ale je zřejmé, že bez jejího souhlasu by Bahrajn svůj krok neučinil.

Převzato z Plusu

Navíc už před tím Saúdi uvolnili svůj vzdušný prostor pro přelety z Izraele do Emirátů, pozornost vyvolalo i kázání imáma Velké mešity v Mekce o přátelském vztahu proroka Mohameda s jeho židovskými současníky, které někteří komentátoři chápali jako náznak, že Saúdská Arábie se přece jen chystá k nějakému vstřícnému kroku.

Pro tuto chvíli ale zásadnější krok udělaly jen Emiráty a Bahrajn. Oba státy jsou členy Rady pro spolupráci arabských zemí v Zálivu, sdružení sunnitských monarchií Arabského poloostrova. Tamní státy už očividně dospěly k závěru, že boj proti Izraeli, případně za Palestince, už pro ně není prioritou.

Čekání na pátého

Emiráty a Bahrajn jsou tedy třetí a čtvrtou arabskou zemí, která uzavře s Izraelem mír. Předcházel jim Egypt v roce 1979, sice největší, ale nadlouho jediný arabský stát. Následovalo Jordánsko až v roce 1994, v nadějné době po prvních izraelsko-palestinských dohodách. Ty ale nevedly k žádoucímu výsledku a další průlom nastává v novém kontextu až v roce 2020, po Arabském jaru, vzestupu Islámského státu, ale také rostoucích ambicích Íránu a Turecka.

Emiráty i Bahrajn se od Egypta a Jordánska dosti liší. Jsou to malé bohaté země ležící daleko od Izraele i Palestinské autonomie. S Izraelem nesousedí, nemají s ním žádný územní spor, nevedly s ním žádnou přímou válku, ani nemají žádné padlé.

Boj se „sionismem“ pro ně byl vždy spíše součástí panarabské solidarity a snadněji se jim tento politický program opouští.

Současně ale mír s nimi nemá pro celý region takovou symbolickou hodnotu, jako byla dříve dohoda Izraele s Egyptem i Jordánskem. Nebo jakou by měl mír se Sýrií, Irákem nebo právě Saúdskou Arábií.

Spekuluje se o tom, zda bude následovat další arabský stát, mluvilo se o rozhovorech s Ománem, Súdánem, Jemenem nebo i Libyí. Je možné, že do roka bude následovat nejméně jeden další stát, protože Emiráty prorazily důležitou psychologickou bariéru a Bahrajn ji využil jako první.

Egypt, Jordánsko, ale konec konců i Izrael na míru hodně vydělaly: bezpečnostně i doslova, ekonomicky. Emiráty a Bahrajn mají důvod se domnívat, že se na této vlně svezou také.

Autor je komentátor Českého rozhlasu.

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít