Prezident přitom jen reagoval na již probíhající debatu v rámci Evropské unie o tom, že k již existujícímu okruhu záležitostí, o nichž se od přijetí Lisabonské smlouvy rozhoduje kvalifikovanou většinou, by měly přibýt další.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jiří Pehe: Bez omezení práva veta nebude rozšíření EU

Unii by to umožnilo reagovat rychleji a pružněji na velké mezinárodní krize, než je tomu nyní, kdy některá zásadní rozhodnutí může zablokovat svým vetem jediný členský stát.

Anebo takový stát, jak to činí kupříkladu Maďarsko v otázkách unijní pomoci Ukrajině či protiruských sankcí, může s pomocí hrozeb, že to či ono rozhodnutí zablokuje, vydírat zbytek Unie.

Odmítání už jen pouhé debaty na téma rozšíření počtu záležitostí, o nichž by se v Evropské unii rozhodovalo kvalifikovanou většinou, se přitom v případě České republiky dostává do ostrého protikladu s opakovanými sliby české zahraniční politiky státům západního Balkánu nebo Moldavsku, že naše země bude prosazovat brzké rozšíření Evropské unie, jehož by byly součástí.

Odpor k rozšíření rozhodování kvalifikovanou většinou také relativizuje sliby těch politiků, kteří by chtěli usilovat o co nejrychlejší členství Ukrajiny v Evropské unii.

Změny ve smlouvách

Dvě největší země Evropské unie – Německo a Francie – zastávají v této věci jednotné stanovisko. Podle nich je třeba rozhodovací proces v Unii učinit flexibilnějším, pokud máme mluvit o jejím dalším rozšíření.

Evropská unie je už v současné podobě, se svými 27 členy, příliš těžkopádná, přitom zejména v krizových situacích, jako je nyní válka na Ukrajině anebo před tím pandemie covidu-19, potřebuje postupovat rychle.

Německý kancléř Olaf Scholz naznačil dilema, kterému Evropská unie čelí už ve svém projevu na Karlově univerzitě v létě 2022. Podmínil tehdy fakticky rozšíření Unie o další státy reformou rozhodovacích mechanismů v Evropské unii.

Nemluvil přitom jen za Německo. Stejné postoje hájí i francouzský prezident Emmanuel Macron, a obě země svůj postup koordinují.

Obě země reformu rozhodování prosazují už proto, že mají negativní zkušenosti s jednáním některých členských zemí. Řeč je zejména o počínání Visegrádské čtyřky během migrační krize a – ještě konkrétněji – o chování Maďarska od ruského útoku na Ukrajinu.

Jinými slovy: za fasádou diplomatických vyjádření západoevropských politiků se skrývá obava, že rozšířením o několik dalších zemí, jejichž politická kultura se podobá té, kterou předvádějí země Visegrádu, by se Unie mohla dostat do stavu rozhodovací paralýzy v důležitých zahraničně-politických a bezpečnostních otázkách.

I proto mnozí západoevropští politici podmiňují další rozšíření Unie reformou jejích rozhodovacích mechanismů – především v podobě snížení počtu záležitostí, o nichž se rozhoduje jednomyslně.

K tomu je ovšem zapotřebí změn v evropských smlouvách, které by musely schválit všechny členské země.

Poněkud hysterické reakce části české politické scény už jen na pouhé zmínky o tom, že bychom měli o omezení práva veta debatovat, přitom naznačují, že prosadit něco takového nebude snadné.

Jelikož evropský západ ovšem téměř jistě bez reformy rozhodovacích mechanismů nepodpoří další rozšíření Evropské unie, bylo by od politiků v našem regionu, včetně těch českých, čestné přinejmenším přestat slibovat zemím západního Balkánu, že se zasadíme o to, aby se co nejdříve staly členy Evropské unie i ony.

Autor působí na New York University Prague

Jiří Pehe Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít