Rok, který změnil Česko. I bez voleb

Slovo „změna“ je ten nejzprofanovanější výraz politických kampaní. Před každými volbami na nás křičí ze všech rohů, protože co taky máte pořád slibovat. Potřeba čas od času něco změnit je motorem lidského života, stejně jako politiky. V běžném demokratickém provozu může být změnou návrat k dávno vyzkoušenému, stejně jako skutečně radikální změna poměrů.

Komentář Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Premiér Andrej Babiš (ANO) a prezident Miloš Zeman

Premiér Andrej Babiš (ANO) a prezident Miloš Zeman | Foto: Michal Růžička | Zdroj: MAFRA / Profimedia

Česko za poslední dekádu zažilo obojí v různých kombinacích. Miloš Zeman i Andrej Babiš (ANO) přesvědčili voliče, že se s nimi dokáží odstřihnout od zlých časů, jejichž byli oba muži spolutvůrci či produkty.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jindřich Šídlo: Rok, který změnil Česko. I bez voleb

A teď moc přebírá staronová garnitura, která sice přelakovala štít a snad se i dokáže chovat méně zpupně, než jsme kdysi zažili, ale zároveň otevřeně navazuje na časy, které k moci v roce 2013 přivedly Zemana s Babišem.

Mimochodem pěknou ilustrací téhle „změny“ je fakt, že ODS zůstala po těchto volbách jedinou stranou, která se dokázala dostat do sněmovny v každých volbách od roku 1992.

Takže se vlastně nestalo nic tak zásadně dramatického. V Česku se vládnoucí garnitury pravidelně mění po dvou volebních obdobích, což je pro demokracii zdravé. A to i v situaci, kdy se názory obyvatelstva až zas tak dramaticky nezměnily.

Je to přesně tak, jak autorovi tohoto textu řekl pár týdnů před volbami jeden z poradců dnešního premiéra Petra Fialy (ODS): V téhle zemi se dokážeme dostat k moci jen díky troše štěstí, když se protáhneme nějakou dírou ve volebním zákoně.

Změna, která stejně přijde

Což se přesně stalo – a nemá tím být řečeno, že narychlo dojednaný volební zákon po únorovém zásahu Ústavního soudu dvě opoziční koalice zvýhodnil, naopak, ve výsledku pomohl přes všechny rozhořčené projevy Andreje Babiše právě jeho hnutí.

Ministři Fialovy vlády přebrali úřady a představili své vize. Výjimkou je šéf zemědělství Nekula

Číst článek

108 hlasů nynější vládní koalice je především výsledkem milionu propadlých hlasů. Nic to nemění na síle a legitimitě mandátu stávající většiny ve sněmovně, jen sami ministři vědí, že přicházejí vládnout zemi, která si takovéhle rozložení sil nepřála.

Slogan o změně se ale vyplatil také proto, že do něj všichni zúčastnění nainvestovali důvěryhodný kapitál – domluvit takhle široké spojenectví je mimořádně složité a chce to kromě vyjednávacích schopností také kvantum dobré vůle na všech stranách. Obě koalice to zvládly elegantně i efektivně, ať už šlo o program nebo sestavování kandidátek. 

Andrej Babiš pod takovým tlakem nemohl než přistoupit na jediné téma voleb: Já, nebo oni. To, co už znáte, nebo nejistá změna. A vlastně se mu to podařilo. Získat po čtyřech letech vlády a po roce a půl covidové ságy v podstatě stejně hlasů, jako v roce 2017, je mimořádný výkon.

Jen tahle forma kampaně „volte jistotu, volte ANO“ sebrala zřejmě pár rozhodujících hlasů Babišovým potenciálním spojencům – sociálním demokratům, komunistům a Přísaze. Výsledek známe.

Takže změnilo se Česko za poslední rok skutečně tak dramaticky, jak se nám teď zdá? Ano, rozhodně.

Generální inspekce odložila možné úniky z kauzy Vrbětice. Šetřila je kvůli Zemanovi a Švejdarovi

Číst článek

A ta největší změna se odehrála i bez říjnového rozhodnutí voličů, dokonce s půlročním předstihem. Stačilo pár dní, během nichž vláda Andreje Babiše s pomocí zpravodajských služeb postavila prezidenta Miloše Zemana před hotovou věc: Velká část osazenstva ruské ambasády odletěla ve svižném tempu zpátky domů, ruský Rosatom byl vyřazen z tendru na výstavbu nových bloků v Dukovanech, Česko se ocitlo na prestižním seznamu nepřátel Moskvy.

Druhý mandát prezidenta Zemana tak v zásadě ztratil smysl a náplň a bylo zjevné, že Andrej Babiš začal hledat cestu z dusivého spojenectví s prezidentem, který mu sice zařídil jeho druhou vládu, ale taky se podle toho choval. 

Dramatická prezidentova hospitalizace den po říjnových volbách samozřejmě nemohla být dopředu napsána v žádném scénáři, ale jen symbolicky dokončila proměnu země. Tu pak dovršila prezidentova kapitulace při sestavování vlády, kdy slavnostně vyhlásil, že rozhodně nikdy nejmenuje do funkce ministra zahraničí Jana Lipavského (Piráti), aby ho o týden později rozhodně jmenoval.

Česká politika se tak v roce 2021 dokázala vymanit z vlivu dominantního prezidenta, jeho zájmů a zájmů jeho okolí. Aspoň pro tuto chvíli, která by se mohla protáhnout do konce Zemanova mandátu, se česká politika znovu vrátila tam, kam patří: do sněmovny s jasnou vládní většinou a zároveň silnou a sešikovanou opozicí.

Výhodou těhle bilančních textů na konci roku je, že se člověk může podívat rok zpět a obvykle si říct „výborně, zase mimo“. Letos si tedy dovolím ocitovat sám sebe z loňského prosince, když to jednou náhodou vyšlo: 

„Základní poznatek roku 2020 zní: Česko nutně potřebuje silnou většinovou vládu bez ohledu na to, kdo v ní bude sedět. Vládu, která nebude závislá na hlasech komunistů a prezidentu Zemanovi. Jinými slovy: normální vládu, která bude schopna aspoň trochu normálně vládnout i v nenormální době.“

První dvě věty platí, naplnění té poslední bude ovšem zdaleka nejkomplikovanější úkol. Pokud se to nové většině nepodaří, nebude zrovna pěkné sledovat, jakou podobu může nabrat další změna, která nakonec stejně přijde. 

Autor je komentátor serveru Seznam Zprávy

Jindřich Šídlo Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme