Volal mi kamarád, prý byli s Kubou v pátek na kecačce (= jeli vedle sebe a povídali si) a najeli 60/10. Tedy 60 kilometrů a desetkrát prý na ně nějaký blázen troubil, že nemůže dva vedle sebe šlapající cyklisty předjet.

Pobavilo mě to. Ani od doby, co si ten kamarád udělal řidičský průkaz, se jeho pohled na situaci nezměnil. Nevidí důvod, proč řidiči troubí, vždyť logicky ho přece auto musí tak jako tak objet s dostatečným odstupem, takže v protisměru nemůže nic jet. Tak už je prý jedno, jestli jsou vedle sebe dva, nebo jede sám.

Přemýšlel jsem nad tím zrovna ve chvíli, kdy jsem se sám na kole vracel zpátky do Prahy, akorát jsem jel ve Všenorech po silnici u vlakové stanice. Je to tam nově udělané, silnice není moc široká, ale dvě auta se vedle sebe vejdou.

Jedu sám, jen objedu kanál, půl metru se vzdálím od krajnice a metr za mnou začne auto do naprostého klidu zuřivě troubit. Udělal to schválně, měl tichý motor, přes vítr svištící kolem uší jsem ho nemohl slyšet, byl těsně za mnou, a jak mě předjel, vidím v zrcátku, jak se směje. SPZ si ještě pamatuju.

Je to boj, ve kterém ani jedna strana není bez viny. Snad jakoby se mezi českými cyklisty rozkřiklo, jak to vypadá v Nizozemsku, že tam je cyklista skoro posvátný a má přednost v drtivé většině situací. A tak Češi nedávají znamení o změně směru jízdy, ignorují dopravní značení, odrazky na kole chybí. Bez ohledu na to, že nizozemští cyklisté tohle všechno řádně dodržují.

Naproti tomu se cyklisté setkávají s ignorací silnějších a bezpečně poznají, který z řidičů jezdí na kole. Několikaletým soukromým průzkumem a letmým odhadem neumí cca 90 % Čechů předjet cyklistu tak, aby ho neomezilo, nebo dokonce neohrozilo.

Většinu nenapadne, že jejich skříňák udělá v 70km/h takový proud vzduchu, že i když minou cyklistu s metrovým odstupem (to je pořád hodně málo, ale kolikrát aspoň ten metr), tak to s ním pořádně zacloumá.

Z pohledu cyklisty, tohle je mých TOP 5 naschválů:

1. Jedeš moc od kraje, tak ochutnej vodu z ostřikovačů.
2. Jedeš moc od kraje, tak tě k němu přitlačím.
3. Vytroubím tě. Jen tak, ty se lekneš a já se pobavím.
4. Zabrzdím tě. Předjedu tě a pak projedu krokem něco, kde bys nemusel měnit rychlost.
5. Jsem chodec – jsem pánem všeho prostoru.

Ó ano, to už jsem se dostal k druhému zákopu téhle bitvy, který hloubí chodci na čím dál častěji vybetonovaných cyklostezkách. Situace je úplně stejná, argumenty podobné.

Cyklisté nejsou ohleduplní – jezdí rychle v místech, kde si hrají děti, nebo kde jsou příkazové značky, aby vedli kolo.

Cyklisté nejsou slyšet

Ano, souhlasím. Stejně jako si při bližším prozkoumání sebeohleduplnější řidič uvědomí, že nebere cyklistu jako rovnocenného partnera v silničním provozu, tak cyklistovi dojde, že se chová stejně tak k těm pomalejším.

Ale zase upřímně - nebudu si na řídítka dávat tútající kachničku jen proto, abych pokaždé upozornil skupinku, že jde jak stádo na pastvu a že tři lidé nemusí zabrat celou, čtyři metry širokou cestu. Specialitou je pes na vodítku, který očuchává levý kraj stezky, zatímco páníček jde po pravém.

Větší respekt všech stran by tomu pomohl, ale ani zdaleka tahle letní dilemata nevyřeší.

Martin Charvát Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít