Přál bych si, ať vydržím tak dlouho, dokud nebudu trapný, prozrazuje Miloň Čepelka k 85. narozeninám
„Na pětaosmdesáté narozeniny se raději nechystám. Doufám pevně, že se jich dočkám, a to je jediný pocit, který mám. Protože se nechci rouhat, nechci slavit předem. Jak se říká krásným zastaralým záporovým genitivem: proti věku není léku,“ říká básník Miloň Čepelka. Známý je zejména díky svému neherectví v Divadle Járy Cimrmana, které zanedlouho vstoupí do 55. sezony.
V pořadu Hovory prozrazuje i důvody, proč je v téměř pětaosmdesáti letech v tak dobré kondici, že i letos v létě odehraje několik představení s Divadlem Járy Cimrmana.
„Vděčím tomu své ženě, protože o mě dbá, pečuje, nedovoluje mně se stravovat nezdravě, ale já jsem strašně poslušný.“
Kdyby si pak měl sám sobě popřát, říká: „Abych vydržel tak dlouho, dokud nebudu trapný.“
Verše mi přestaly chodit
To, že je Čepelka cimrmanolog, je všeobecné známé, méně se ví, že je také textař, rozhlasový moderátor nebo básník. Básně píše už od gymnaziálních let, po nedávno vydané knize poezie se ale rozhodl do dalších nenutit.
„Verše mi přestaly chodit. Nedělám si násilí. Ne že bych si řekl, teď napíšu báseň, to nikdy. Možná že zamlada, ale od té doby jsem pochopil, že tak ne. Že to musí odněkud přijít,“ přiznává Čepelka.
„Pravdou je, že bych teď chtěl honem ještě dopsat jednu prózu, takovou větší novelu. Ale protože není hotová, tak o ní mluvit nebudu. To, že jsem vůbec přiznal, že mám hotovou valnou většinu, to je až až.“
Čepelka připouští, že se hodně let cítil být nedoceněným autorem:
„To jsem se cítil dost dlouho, ale bylo to tím, že po prvotině v roce 1964 jsem už další knihu psát nemohl. Protože jsem byl, díky svému působení v rozhlase v 60. letech, pak nežádoucím autorem. A zatímco kolegové si to vynahrazovali spoluprací s filmem, tak já jsem s ním tehdy nic společného neměl. Skoro bych řekl, že jsem s ním ani nic společného mít nechtěl. A tím pádem mi vlak ujel cestami, které prostě přinesl život,“ dodává.
