Myslel jsem, že Cimrman je nějakej buditel, smál se Jan Werich. Jak na divadlo reagoval?
Pánbůh humoru. Tak Zdeněk Svěrák označuje Jana Wericha. S Ladislavem Smoljakem počátkem 70. let vyhlíželi v Malostranské besedě, kdy už konečně přijde do Divadla Járy Cimrmana. A jednou skutečně přišel. V rezatém saku, s brýlemi bez obrouček a vystrojený jako Jan Neruda. Jeho návštěvu si Zdeněk Svěrák pečlivě zaznamenal do svého deníku.
V zápiscích se ale nejprve vraťme o několik stran zpět, ještě na sklonek šedesátých let.
Roztomilá neumělost studenta cimrmanologie – to byla nejsilnější struna Petra Bruknera, usmívá se Zdeněk Svěrák
Z oponáře hercem
V dubnu 1969 – shodou okolností v den, kdy Dubčeka vystřídal ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ Husák – měla premiéru Hospoda Na mýtince. V jejím semináři začal svou kariéru Petr Brukner.
„Do té doby působil v divadle jako skromný a ochotný oponář a technik. Pravda, hrál už v Domácí zabijačce, ale to ještě nebylo uhozeno na jeho nejsilnější strunu – roztomilou neumělost studujícího cimrmanologie, která zazněla až v semináři Hospody Na mýtince.“
Pro následující sezonu napsali Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak další hru. Po operetě přišel jiný žánr – detektivka Vražda v salónním coupé.
„Vymýšleli jsme ji v Brandýse u Ládi a u mě na Spořilově. Vzpomínám-li na tuto práci, vytane mi odpoledne, kdy jsme šli po břehu Labe a vymýšleli jména Bierhanzel nebo Meyer, a zkoušeli, co by mohli dělat,“ zapsal si principál.
‚Já vám ho tam pošlu‘
V pořadí na třetí společnou hru autorského dua S+S zavítal i vzor obou komiků – Jan Werich. „Němého Bobše jsme psali z velké části na chalupě pana Lukšíčka v Dobré Vodě Lipnické. Pod strom jsme vynesli stůl, židle a psali.“
V této hře autoři opustili tradiční schéma – hodinový seminář, po jehož skončení a přestávce následuje samotná hra. V Bobšovi se oba způsoby od začátku do konce střídají.
„Už jsme si mysleli, že naše divadlo zanikne, aniž by ho viděl Jan Werich. Měl už se několikrát dostavit, ale nedostavil se. V úterý 23. května 1972 však paní Werichová řekla Láďovi do telefonu: Já vám ho tam pošlu.“
A skutečně přišel.
„Měl rezaté sako, brýle bez obrouček a vypadal jako Jan Neruda. Upozornil nás, že špatně slyší, a tak dostal místo uprostřed, s nohama u jeviště. Pozoroval jsem ho z boku ode dveří, jak se baví, protože jsem ten večer nehrál. Něco asi neslyšel, pravou ruku měl skoro pořád u ucha, ale smál se.“
S Janem Werichem v šatně
Text Vyšetřování ztráty třídní knihy nad námi visel jako hrozba, ohlíží se Zdeněk Svěrák
Číst článek
Po představení s ním herci dvě hodiny poseděli v šatně Malostranské besedy. Petr Brukner chodil na nedaleký roh do hospody pro pivo do džbánu, zatímco Werich k ostatním vedl dlouhý monolog.
Ten si Zdeněk Svěrák do nejdrobnějších detailů zaznamenal. Deset stran pak nadepsal velkým červeným W.
Werich cimrmanovský humor zhodnotil dvěma výroky: „To byla sranda. Myslel jsem, že ten Cimrman je nějakej buditel. Voskovec říkal: mě už to věčný buditelství otravuje. Já bych chtěl hrát pro probuzený.“
Ten proslulejší ale zní takto: „Je dobře, že děláte humor pro chytrý lidi. A je dobře, že v každý hře máte takový dlaždice, po kterejch ten blbec za tím představením kulhá.“
