Letos máme hezkou kolekci filmů, všechny jsem dokoukal, usmívá se Eben. Bude moderovat České lvy
„Člověk má dva plány, na jednom kanále má naladěného hosta, a na druhém osu rozhovoru. A teď se snaží obojí udržet, aby to teklo vedle sebe. Ne vždycky se to povede,“ popisuje profesi moderátora Marek Eben. Nejenom filmoví fanoušci se na něj mohou těšit na předávání Českých lvů, které bude po deseti letech moderovat. V rozhovoru s Lucií Výbornou se rozpovídal také o nové desce, zemědělství nebo o golfu.
Čím vás přemluvili, abyste moderoval letošní předávání Českých lvů?
Zlobím se na sebe, protože to je pekelný stres. Myslím, že to je, jako když lezete do hor Předpokládám, že když lezete dolů, řeknete si, že to bylo naposled. A pak člověk sleze dolů a zase kouká nahoru a říká si: přeci jenom by to stálo za to ještě jednou zkusit.
Na plovárně jsme zatím neměli dvakrát stejného hosta. Hostů je pořád dost, protože ti mladí dorůstají, vypráví Marek Eben. Jak se těší na moderování Českých lvů?
Měl jsem pauzu, dělal jsem to před deseti lety, a myslím, že teď to bude definitivně naposled. Ale ještě jednou si to zkusím.
A už víte, jak do toho?
Nejvíc jsem se obával, že to je oslava českého filmu a že se filmy nepovedou a nebude co slavit. To je nepříjemné, když se to stane, protože člověk se na ty filmy podívá a řekne si – propánakrále, co já mám o tom říct hezkého. To letos není ten případ. Viděl jsem všechny filmy, a všechny jsem je dokoukal. Fakt je to docela hezká kolekce, některé jsou bezvadné, některé jsou zajímavé, vždy tam můžete najít něco, co je na tom impozantního. Není tam nic, co by člověk šmahem mohl odsoudit.
Spousta lidí říká, že vaše nové album Co my víme je trošku pesimistické. Ale já ho tak nevnímám…
Mně nepřijde pesimistické. Jsou tam samozřejmě věci, které reflektují dobu. Například úvodní píseň je typická covidová věc, to byla situace, kdy člověk nevěděl, co ten druhý den bude. A já jsem se trochu bál, že až ten covid pomine, že píseň přestane fungovat. Ale ono se furt děje něco tak hrozného, že když se člověk ráno probudí, tak stejně neví, do čeho se probudil. Takže situace víceméně trvá, jenom se přesouvají příčiny.
A poslední píseň, tu jsem koncipoval jako takovou vděčnou píseň. Jel jsem v autě, a říkal jsem si, že jsem v tom životě měl kliku: jsem v penzi a vlastně nevím, na co bych si měl stěžovat. A říkal jsem si – no tak, hezké to bylo. A jak se to občas stane, tak ta píseň se trochu vymkla a dopadla nostalgičtěji, než jsem čekal. Ale původní úmysl bylo napsat takovou vděčnou píseň za ten život.
Struktura kůže i tvar kyčlí. Pro film Úsvit maskéři vymodelovali herečce Křenkové těhotenské břicho
Číst článek
Nová deska vznikala devět let. Nebyl čas? Nebo jste potřeboval napsat padesát textů, abyste pak vybral?
Kdyby pánbůh dal, to by bylo hezké. Můj problém je, že píši pořád. To co člověk řekne, si musí myslet, a vymyslet to je daleko těžší, než to pak říct. Když už člověk ví, co má říct, tak už je to poměrně snadné. Takže pořád něco vymýšlím, ale všechno okamžitě spotřebuji. Každý měsíc píši sloupky.
Takže bude další kniha Myšlenek za volantem?
Asi jo, až toho bude dost. Ale to ještě bude pár let trvat, čas strašně utíká. Nápadů člověk tolik nemá, a když kapela začne vytvářet tlak, začne být nervózní, že bychom měli něco nového udělat, tak mě to donutí si k tomu soustředěně sednout. A teď mně pomohl covid. Jak byl lockdown, tak jsme nesměli pracovat, a to bylo úžasné. Válel jsem se, a měl jsem z toho válení báječný pocit. Ale samozřejmě to dlouho nevydrželo, pak jsem si řekl, že musím chodit do práce. Tak jsem každý den chodil do místnosti, tam jsem se zavřel a snažil se něco napsat. Tak to byl ten poslední roztlačovací moment.
Jak funguje moderátorský mozek, kdybyste to měl popsat někomu, kdo to nezná?
Mně to připadá jako taková schizofrenie, protože pořád má člověk dva plány. Dřív jsem používal nějaký tahák, papír nebo něco takového. Ale už na to nevidím, takže mi nezbývá nic jiného, než si to pamatovat. A to je samozřejmě obtížné, rizikové, takže se na to člověk musí líp připravit. A spoustu věcí zapomene. A čím lepší je ten host, tím víc věcí zapomenu.
Českého lva za celoživotní dílo získá kameraman Vladimír Smutný. Natočil filmy jako Tobruk či Kolja
Číst článek
A pak jsem naštvaný, protože si říkám – máš radost, že tě napadne otázka, a neřekneš ji, protože si na ni nevzpomeneš. Takže člověk má dva plány, na jednom kanále má naladěného hosta, a na druhém má osu rozhovoru. A teď se snaží obojí udržet, aby to teklo vedle sebe. Ne vždycky se to povede.
Není čas, aby se Na plovárně někteří lidé objevili podruhé?
Pořád to řešíme. U některých hostů, které jsme měli před 25 lety, se život proměnil. Ale ještě jsme to nikdy neudělali. Udělali jsme to, když byl host, který byl tak neskutečně zábavný, že jsme nevěděli, co máme vystřihnout. A pak jsme z toho udělali dvě Plovárny, a stalo se nám to ve dvou případech – Ivan Passer a Quincy Jones. Ale zatím jsme dvakrát neměli nikoho.
A hostů je pořád dost?
Hostů je pořád dost, protože se pořád rodí mladí. Máme hosty, kteří už přeci jenom mají něco za sebou a obsah činnosti nebo díla něco reprezentuje. A nemáme ve zvyku zvát mladé, protože si říkáme, že ještě mají čas. Ale ti, co nám přišli mladí, tak koukám, že už to jsou středňáci. Takže ti hosté dorůstají.
Poslechněte si celý rozhovor, audio najdete nahoře ve článku.
