Za svůj život odehrála ve 100 rolích kolem 4000 představení. Procestovala přitom pět kontinentů, zpívala na prknech vyhlášených scén a za doprovodu operních velikánů. Přesto si vždy přála jediné – vystupovat na jevišti pražského Národního divadla. Životní cestu operní pěvkyně a herečky Soni Červené do Zlaté kapličky sleduje Olga Sommerová ve svém novém dokumentu.

Recenze Praha / Berlín / San Francisco 10:30 7. září 2017 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Soničko, kolik ti to tehdy bylo, když tě pan sochař vytesal do této němé podoby?“ ptá se v úvodu filmu Soňa Červená své bronzové busty, která ji zachycuje jako mladou dívku v samém začátku kariéry. S upravenou dámou sdílí Sonička řadu rysů, třeba ostrý nos nebo nadýchané lokny. Ačkoli má němá hlava být zvěčněným obrazem dívčí krásy, je to právě zlatovlasá devadesátnice, která na sebe hned poutá pozornost.

Možná to dělá způsob, jakým si své pětadvacetileté já pečlivě prohlíží. Nebo je to tím, s jakou nostalgií vyslovuje ta slova. Soňa Červená je v tu chvíli na plátně v polocelku a současně objímá celý záběr. Promlouvá čistě, jako by ji měli rozumět i v zadních řadách, ale přitom nepůsobí teatrálně. Něco v tom, jak se obléká a jak i přes své vrásky vypadá mladistvě, když se usměje, jí v ten okamžik vytváří neuvěřitelnou charakterní přítomnost. A umělecké záběry Olgy Špátové tento pocit jen umocňují.

Operní pěvkyně a herečka Soňa Červená má za sebou impozantní seznam rolí a vystoupení. Většinu svého života působila v zahraničí, na svou rodnou zemi ale nikdy nezapomněla. „Bezdomovec jako já,“ říká v dokumentu o své kočce. Když se do Česka mohla konečně vrátit, bála se, že si tu na ni nikdo nevzpomene. 

Dokumentaristka Olga Sommerová navazuje Červenou na své předešlé projekty Věra 68 či Magický hlas rebelky, které mapují životy významných českých žen. Vypomáhá si přitom materiálem z cyklu Moje 20. století, ve kterém spolu s Červenou zpovídala Adrienu Šimotovou a Lenku Reinerovou. Promluvu dlouhovlasé dámy ve vysokém rozlišení tak vedle soudobých fotografií a videí prokládá ještě vstupy mladší Soni Červené ve formátu 4:3.

Červená je přitom nepochybně ideálním subjektem pro dokumentární film. Nejen že má osobité charisma a šarm, ale zároveň představuje odříkající způsob života umělce, který se ve snaze utéct před bolestí zasvětil práci. „Byl to klášter, ale nádherný,“ líčí ve snímku.

Tulipánová horečka: vše, co jste kdy chtěli vědět o sexu v 17. století (a raději se neměli zeptat)

Číst článek

Jako pravnučka výrobce žesťových nástrojů Václava Červeného a dcera textaře a zakladatele kabaretu Červená sedma Jiřího Červeného byla od narození vystavena hudbě a divadlu. Její první herecká role byla v Divotvorném hrnci s Janem Werichem. Rodina Červených však na své postavení brzy doplatila. Když nejdříve přišli Němci, byl Sonin otec transportován do Terezína a matka do koncentračního tábora v Ravensbrucku. Když pak nastoupili k moci komunisté, uprchl její manžel do zahraničí.  

Sommerová ji ve filmu provází místy jejího života, ať už je to rekonstruovaná scéna vídeňského divadla nebo pozůstatky ženského koncentračního tábora. Nechává ji nahlédnout do složky, kterou na její matku měli nacisté, nebo ji bere do kavárny, kde naposledy mluvila se svým otcem. A diváci jim na této velmi intimní cestě dělají společnost.

Červená ovšem na sobě ani jednou nenechá znát zármutek ani lítost. Z jejích slov vyzařuje smíření se všemi úděly lidského života – což vychází najevo hlavně ve scéně, kde si nechává na hrob instalovat náhrobní kámen.

Přes všechny zmíněné hrůzy zanechává dokument v člověku pozitivní náboj; a v neposlední řadě i úctu k jedné inspirativní ženě. Když potom slyšíte zdůvodnění její impozantní kondice, nelze mu neuvěřit. „To jde asi zevnitř. To je asi moje čisté svědomí.“

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít