Sto let od narození režiséra Vláčila. Pro film Mág nechal v Mumlavských vodopádech postavit lávku
Posledním dílem režiséra Františka Vláčila byl film o Karlu Hynku Máchovi. Název příznačně nesl titul prvního vydání Máje – starou češtinou psáno „Mág“. V mozaice básníkova života, v části Pouti krkonošské, pomáhali v roce 1987 režiséru Vláčilovi i odborníci národního parku.
Od natáčení už uplynulo 37 let a hlas i přemýšlení Františka Vláčila připomene i úryvek z unikátní dobové nahrávky.
100 let od narození režiséra Františka Vláčila. Připomeneme si jeho krkonošskou filmařskou stopu
Geograf Vlastík Pilous měl za úkol najít vhodný vodopád. „Představitel Máchy měl k tomu vodopádu přijít vysvlečený do půl těla a opřít se o tu vodopádovou stěnu. Voda měla přepadat přes něj. Splňuje to nejlépe Mumlavský vodopád, ale na jeho úpatí se nacházejí poměrně hluboké tůně.“
„Takže se těsně pod hladinou vybudovala dřevěná lávka od břehu k té vodopádové stěně. Bylo to asi jen pět centimetrů pod hladinou, takže to vypadalo, jako když jde Mácha po hladině. Problém byl v tom, že ačkoliv byl červen, tak bylo asi jen deset stupňů nad nulou. A scéna se, jako obvykle, několikrát opakovala.“
Kamera snímala z můstku nad Mumlavou, kousek pod vodopádem. Na tom můstku seděl i režisér František Vláčil a sledoval to martyrium herce Jiřího Schwarze. Máme několik fotografií, kdy ho objímá a šeptá mu do ucha: je mi to strašně líto, ale musíš tam ještě jednou.
František Vláčil (*19. února 1924 Český Těšín +27. ledna 1999 Praha) byl český filmový režisér a scenárista. Jeho filmy Marketa Lazarová a Údolí včel jsou dnes filmovými odborníky považovány za vrcholná díla české kinematografie. Na MFF Karlovy Vary byl oceněn za přínos světové kinematografii.
„A potom potřebovali filmaři velké suťovisko, aby šel Mácha po kamenech. Pan režisér Vláčil už byl na tom ale fyzicky tak špatně, že bych schopen dojít tak maximálně 200 metrů. Tak nad Labským pramenem je taková suťka přístupná téměř po rovině, byla tedy jediná možnost, že bychom autem zajeli až k Labskému prameni.“
Ovšem taxíkem, se znakem Hlavní město Praha. „A tam stál dobrovolný strážce přírody. Ten doslova zkoprněl nad neuvěřitelnou drzostí pražského taxikáře, který si přijel volhou až k Labskému prameni.“
Nezapomenu na štíhlého a vysokého Františka Vláčila, který se zadumaně dívá dolů, do těch mračen. A o čem jsme si svého času, třeba na Vrbatově boudě, povídali?
„Určitá krása volených slov, nerýmovaných veršů, hexametrů, mne tak netáhne. Já to jako samo o sobě mohu poslouchat, ale nepletu si to s filmem. Víte, když se udělá čistý film, tak tomu rozumí Eskymák, Mongolec, tam vlastně ani nepotřebujete dialog. Bohužel ale takových látek, typických pro film, je velmi málo,“ říkal František Vláčil.
Sám sobě básník, hledání výrazu, prudká a složitá povaha. Ano, nejlepším Máchou by byl sám František Vláčil.
