„Vždycky mám radost, že si mohu dělat, co chci. Člověk nemá žádnou trému, protože ať zahraji, co zahraji, všechno je dobře. Je to prostě obraz stavu, v jakém zrovna jste,“ říká o improvizaci hudebník, skladatel a multiinstrumentalista Jiří Stivín, host Osobnosti Plus.

Osobnost Plus Praha 18:04 8. září 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Jsem svobodný a nejsem vázaný žádnými pravidly. Je to tak, že když se improvizuje, musí se na všechno zapomenout. A to je právě to geniální. To je to, co mě na tom nejvíc baví. Musíte nechat tělo, aby hrálo samo,“ dodává.

Abychom tu mohli žít

Hudebníka trápí, že se tvůrčí činnosti nedává patřičný respekt a podpora.

„Všechno je řízené mozkem, což nemá s myslí vůbec nic společného. Mozek je nepřítel improvizace. To je vzkaz pro rodiče i pro školu. Marie Rosůlková, jedna z maminčiných hereckých kamarádek, říkávala, že dítě, když se narodí, tak ví úplně všecko. Ale musí to zapomenout, aby mohlo s námi žít,“ vzpomíná. 

„A to je přesně ono. Společnost vydává pravidla, kterými se všichni řídí, a pak, když řeknou 'improvizuj', tak co má člověk dělat? Odpoví: Tak mi dejte noty, nebo řekněte, co a jak. Protože lidé nejsou vedení k tomu, aby měli osobitý přístup!“ dodává.

„U mě je to tak, že největší inspirací je termín. Dokud mám na všechno čas, tak je mi všechno jedno. Ale v momentě, kdy je to teď zrovna, tak je člověk nabuzený. Už si to tak vědomě vytvářím. Protože jsem třeba dělal muziky, na které jsem měl čas, a tak jsem komponoval a měnil a pořád nahoru, dolů a vždycky to bylo nijaký,“ mluví o svém způsobu práce otevřeně skladatel.

„Ale když jsem to dělal na poslední chvíli, tak to vždycky bylo super. Vždycky se to povedlo. Zkrátka jsem člověk, který nemá rád dlouhého trvání a dlouhé přemýšlení nad nějakými věcmi,“ říká.

Hrdost a svébytnost futrálu

Stivín s lehkostí komentuje, co ho mimo jiné lákalo na hudbě. „Do houslí jsem začal chodit proto, že se housle nosí ve futrálu. A připadalo mi, že když jdu po ulici, dítě s futrálem, tak to už jsem někdo,“ říká a vysvětluje, co konkrétního pro něj také znamená možnost hrát čistě jen to, co člověk v sobě cítí, a proč miluje jazz. 

„Než přišel klasicismus, tak se improvizovalo. A noty byly spíš jen připomínkou toho, co by se mělo hrát. Někdy je ani nepotřebovali. Hráli si svým způsobem, co je napadlo, nebo co mohli. Podobně jako je to v jazzu.“

Barbora Tachecí, kte Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít