Odvaha gymnastky Bilesové. ‚Mít psychologa je v ČR pořád vnímáno jako stigma,‘ říká sportovní psycholožka

Příběh sportovní gymnastky Simone Bilesové vyvolal po celém světě velkou pozornost. Jak výjimečným krokem je z pohledu vrcholové sportovkyně odstoupit z takto důležité soutěže opravdu úplně na poslední chvíli?
Je to určitě ojedinělá situace, nebo alespoň já jsem o podobné události neslyšela. Myslím si, že to od ní chtělo opravdu velkou odvahu, obzvláště po vlně kritiky, kterou schytala Naomi Ósakaová po svém odstoupení z Roland Garros. A je potřeba si uvědomit, že sportovci jsou vedeni k tomu, že ani ze zdravotních důvodů často nemohou předčasně ukončit trénink nebo odstoupit ze soutěže. Jsou často vedeni k tomu, že se jde až přes hranu fyzických možností. Tím pádem také na základě psychických obtíží odstoupit nebo nenastoupit je, myslím, něco nenormálního – nebo alespoň takto to sportovní prostředí může vnímat.

Bilesová ubrala na obtížnosti, dopadla do hlubokého dřepu a za svůj výkon dostala nejnižší hodnocení z celého týmu. Američanka pak na další nářadí nenastpoupila. (Radiožurnál Sport 28. 7. 2021)

Nechtěla jsem, aby kvůli mým starostem ztratil náš tým šanci bojovat o olympijskou medaili. Prostě jsem cítila, že ze závodu musím odstoupit. Vím, že to ode mě neslýcháte moc často, většinou jsem ta, která podporuje všechny okolo. Prostě tak to je a je potřeba to brát vážně. (Radiožurnál Sport, 28. 7. 2021)

Pojďme se podívat na jednotlivé aspekty, protože zřejmě mnohé se změnilo, je vidět, že Simone Bilesová se k tomu kroku odhodlala. Možná prvně můžeme na jejím případu popsat a demonstrovat, pod jak velkým tlakem vrcholoví sportovci a sportovkyně musí fungovat?
Je potřeba říci, že sport sám o sobě už vytváří určité nároky na sportovcovu psychiku, ať se jedná o fyzický diskomfort způsobený bolestí nebo únavou, ve které ty výkony předvádí, ale také třeba obava ze zranění, která v určitých typech sportů je na místě. Pak je tu i potřeba vydat maximální úsilí v krátkém okamžiku, nebo naopak dlouhodobě, například u tenistů atd. Ten sport sám o sobě už je náročný a každý, kdo i jen rekreačně sportuje, ví, že není jednoduché se v něm zlepšovat a někam se posouvat. Že někdy se opravdu snažíte, a ono to prostě nejde a nejde. Fakt, že ti sportovci se dostali na takto vrcholnou úroveň a jsou mistři ve svých dovednostech, je známkou toho, že jsou psychicky odolní a ta mentální zdatnost je na vysoké úrovni.

Vy se podílíte na psychologické přípravě sportovců a sportovkyň, jak to funguje? Často slyšíme, že „hlava je důležitá“. Říkají to sami sportovci: „Dnes nezafungovala hlava, a tím pádem se můj výkon nepodařil tak, jak bych si představoval/a.“ Jak vy z pozice sportovní psycholožky můžete tomu sportovci pomoct, jaké nástroje mu dáváte do rukou?
Jsou to nástroje mentálního tréninku, sportovci se učí mentální dovednosti, tedy pracovat se svou pozorností, kdy a na co se soustředit. Učí se pracovat třeba s představou. Učí se rozlišit, které myšlenky jsou pro ně užitečné, které naopak nejsou, jak je přeformulovat. Kdy a jak relaxovat. Učí se zkoncentrovat se na přítomný moment. Mentální trénink má těch nástrojů hodně. V současné době se k němu ale připojuje často také terapeutické působení, což je ve světě většinou běžné, že sportovní psychologové mají psychoterapeutický výcvik, protože sportovec je člověk stejně jako každý jiný a zažívá spoustu událostí a situací i ve svém osobním životě. A i o sportu a svém výkonu nějak přemýšlí. Někdy to přemýšlení nebo to, jak na to nahlíží, není úplně přiměřené, tím pádem to pro toho sportovce není přínosné. My pomocí terapeutických postupů můžeme toto smýšlení poupravovat tak, aby to pro něj bylo přijatelné. Uvedu příklad: když jste na důležité soutěži, tak je asi normální, že jste nervózní, protože přece jen je to něco, čemu jste věnovali spoustu času, energie, často financí. Sportovci opravdu celý svůj život podřizují sportu, není to pro ně jenom práce, ale celý život. Je tedy přirozené, že nervozita a emoce se tam objeví. Ale už asi není úplně přiměřené například to, že tři noci předem sportovec nespí, nejí, jeho nervozita se natolik vystupňuje, že má opravdu žaludeční potíže. My se s ním učíme nějak přiměřeně zvládnout ty náročné situace, které jednak ten sport sám o sobě nese, jednak plynou z povahy toho sportovce, protože každý reaguje na ty situace, ve kterých je, jinak.

A když se vrátím k samotné sportovní gymnastce Simone Bilesové, dá se říct, že na ní ten tlak mohl být enormní? Ona o tom sama mluvila ještě před soutěžemi, že měla pocit, že se to na ni valí, protože je považována za možná nejlepší gymnastku všech dob. Ty její cviky a různé prvky na náčiních jsou považovány až za extrémně nebezpečné. Mohlo to všechno přispět k tomu, jak se zachovala?
Někde jsem od ní četla informaci, že už celý uplynulý rok pracuje na nějaké terapii a na léčbě, že poslední rok byl pro ni velmi náročný. Co všechno tam hraje roli, to samozřejmě nevíme, ale možná bych se na to dívala i trošku v širším kontextu: uplynulý rok byl pro všechny velmi náročný vzhledem k pandemii. Museli jsme se přizpůsobit spoustě nových věcí, neustále překonávat překážky v podobě nejistoty, nevědomosti. Spousta lidí přišla o své blízké vlivem covidu. To znamená, že ten rok sám o sobě byl opravdu náročný, pro sportovce obzvláště. Když se celý rok snažíte něco znovu a znovu překonávat, s něčím se vypořádáváte, tak někdy už je toho jednoduše moc, někde tu hranici máte. Takže ano, to očekávání od ní bylo obrovské. Totéž platilo i pro spoustu jiných sportovců, kteří jsou na olympiádě. Vždy hraje roli situace, širší kontext, ale také nějaké osobnostní předpoklady toho sportovce a jeho vlastní historie.

Už jste zmiňovala, že to není první příklad. Nakousla jste jméno tenistky Naomi Ósakaové, která také mluvila o svých psychických problémech, odstoupila z turnaje. A v posledních měsících tedy jde už o několikátou sportovkyni, která poukázala, když se na to díváme zase perspektivou Simone Bilesové, na obavy o své psychické zdraví. Dá se mluvit o tom, že se mění to, jak to sportovci a sportovkyně sami vnímají? Vidíte tam nějaký nový trend?
Upřímně nevím, zda můžeme mluvit přímo o trendu, přece jen se jedná o dva případy, o kterých jsme mohli takto slyšet – nebo alespoň já znám dva případy. Vrátíme se k pandemii, která vlastně způsobila to, že se v populaci obecně obrovským způsobem navýšil počet psychických obtíží, tak samozřejmě i ta sportovní složka populace je reprezentativním vzorkem. Dá se předpokládat, že i u sportovců se ty psychické obtíže mohou objevovat ve zvýšené míře. Samozřejmě, že o náročných momentech nebo obdobích sportovní kariéry jsme se dozvídali už dříve, ale je pravda, že většinou to bylo až po ukončení kariéry, v případě, že se mu podařilo se s tím vypořádat.

Například Colin Jackson, fenomenální překážkář, popisuje poruchy příjmu potravy, se kterým vlastně bojoval v průběhu kariéry, ale i mnoho dalších. Jestli je to něco, o čem se bude aktuálně více mluvit, to nevím, ale ta pravděpodobnost samozřejmě nějaká je.

V západních zemích je běžné, že součástí psychologické přípravy je třeba i terapie. Kam se posunula příprava mentálního tréninku sportovců? Dá se říct, kde v tuto chvíli jsme a jak je na tom Česko v porovnání se západními zeměmi?
Já bych možná se podívala na poslední olympiádu v Riu, kde s naší českou výpravou, pokud vím, byl jeden psycholog, konkrétně s atletickým svazem. Ti měli s sebou svoji paní psycholožku. U jiných zemí ale bývá běžné, že těch psychologů je tam hned několik. A nejen na olympiádě, ale na většině vrcholných akcí mají s sebou odborníky, kteří sportovcům na místě pomáhají zvládnout všechny ty náročné situace. Myslím si, že to je jeden ukazatel, od kterého se můžeme odpíchnout – u nás opravdu není ještě zvykem věnovat takovou pozornost psychologické přípravě a podpoře. Paradoxně na druhou stranu mám teď pocit, že při každém neúspěchu nebo ne úplně zdařilém výkonu hned od komentátorů slyším, že chyběla hlava nebo že hlava nezapracovala dobře. Takže zase si myslím, že je potřeba zvážit všechny faktory, které mají vliv na ten výkon. Je jich celá řada a nemůžeme to vždy házet jen na tu hlavu a psychiku. Ale ještě k tomu porovnání se světem. Třeba ve Švédsku, v jejich sportovní národních centrech jsou opravdu multioborové týmy odborníků, které mají mezi sebou i řadu psychologů a psychiatrů, kteří se opravdu starají nejen o to, aby sportovci zvládli takové ty běžné, psychicky náročné momenty, ale pomáhají i s léčbou, pokud už dojde k nějakému psychickému onemocnění. Existuje tam systém takového semaforu. To znamená, že lékaři a odborníci jsou schopni tomu sportovci vystavit červenou s odůvodněním: teď je potřeba, aby ses léčil. To znamená, že nemůže trénovat, účastnit se soutěží, ale na dobu léčby je tzv. hájen. Nemůže se tím pádem stát, že by ho vyřadili třeba z centra, a tím pádem by přišel o finanční příjmy nebo o možnosti využívání nějakých služeb apod. Což si myslím, že je perfektní, protože to je jeden z obrovských tlaků, které české sportovce potkávají, v tom smyslu, že často už si i přiznají, že mají opravdu nějaké závažnější starosti, ale řeknou: „Nemohu se jít léčit, protože když nenastoupím do závodu, neodjedu určitý počet závodů, tak mě z toho střediska vyřadí. A když mě vyřadí, nemám finanční příjem. A když nemám příjem, je těžké trénovat, protože si musím ty finance získávat nějak jinak.“ Myslím si, že velký krok kupředu v Česku dělá Centrum sportovní medicíny, s nimiž mám tu čest spolupracovat. Oni také jsou schopni u některých sportovců si vydobýt období toho hájení a řeknou, že třeba půl roku ten sportovec opravdu nebude nastupovat do soutěží, protože se potřebuje dát nejdříve zdravotně nebo duševně do pořádku.

Takže máte pocit, že se ta situace mění i v České republice, že se posunuje, co se týče akcentu mentálního zdraví a všech následných problémů, které z toho mohou vyplývat, včetně třeba těch zmiňovaných finančních?
Myslím si, že ano, na psychologickou péči už se začíná klást větší důraz. Například vysokoškolské centrum Viktorie, se kterými spolupracuji a jehož členové jsou nyní na olympiádě, svým sportovcům mezi službami umožňuje právě i konzultace s psychologem. Takže jsou určitá střediska, která sportovcům i finančně umožňují na té psychické stránce pracovat a vnímají, že je to něco důležitého, co by mělo být nedílnou součástí jejich profese, která je skutečně náročná.

V posledních letech se ve světovém sportu – a v posledních měsících se to téma objevilo i v českém sportu – začalo mluvit také o problému sexuálního obtěžování a zneužívání, kterému sportovkyně čelí. Zpět k příběhu Simone Bilesové, protože ta je členkou americké reprezentace ve sportovní gymnastice, kterou zasáhl v uplynulých letech velký skandál, šlo o aféru lékaře gymnastické asociace Larryho Nassara, který zneužil možná až stovky amerických sportovních gymnastek, včetně Simone Bilesové, která o tom otevřeně mluvila. Dá se říct, nakolik tento problém přispívá k tlaku – a teď už asi konkrétně mluvíme o ženách sportovkyních?
Upřímně, nevím, ani si úplně nedokážu představit, v jaké formě by tato skutečnost měla ten tlak na sportovkyně vytvářet. Já si myslím, že problém sexuálního obtěžování není otázkou jen sportovního prostředí, známe ho ze světa filmu a v podstatě kdekoliv, kde muži pracují s ženami, je to určitě riziková záležitost. Děje se to ve sportu, ale nutno říci, že se to děje i v jiných prostředích a v jiných kolektivech. Jestli je to něco, co přispívá k většímu tlaku na ženy-sportovkyně, to bych úplně nedokázala takto říci.

Zcela hypoteticky: pokud by žena nějakou takovou situací prošla, předpokládám, že se to může odrazit na jejím psychickém stavu.
Samozřejmě. To je traumatizující zážitek, který asi ovlivní každého, kdo něčím takovým projde.

Rozumím tomu, že to je oddělená věc nebo problém, sama zmiňujete, že se netýká jen sportu. Ale z druhé strany, když se podíváme na to, jak otevřená svědectví teď třeba už od sportovkyň často přicházejí v otázce sexuálního obtěžování nebo dokonce sexuálního násilí, je to z vašeho hlediska důležitým milníkem v celkovém poznání podmínek, v jakých vrcholoví sportovci musí fungovat?
Myslím si, že ano, protože jsou určitě lidé nebo sportovní diváci, kteří možná mají tendenci vnímat ty sportovce jako nějaké superhrdiny a někoho, kdo má nějaké nadpřirozené schopnosti. Zároveň si myslím, že často ta představa o jejich způsobu života je zkreslená. Mě třeba teď napadá příklad starý pár dnů, kdy naše cyklistka zveřejnila na sociální síti záběry z izolační místnosti, kde kvůli covidové situaci musela trávit noc. A musím říci, že podmínky, kterými sportovci na olympijských hrách procházeli v souvislosti s koronavirovou nákazou, byly velmi těžké a náročné. Když zveřejnila, čím musí projít, jeden z prvních komentářů byl: „No jo, slečinka je zvyklá na něco lepšího.“ Což je velmi zkreslená představa. Vrcholoví sportovci opravdu nežijí v nějakém přepychu nebo luxusu. Velmi často fungují ve skromných podmínkách, všechny své prostředky vlastně věnují do toho sportu, aby si mohli financovat kvalitní trenéry, kvalitní fyzioterapeuty, dobré psychology, aby mohli cestovat a objíždět mezinárodní soutěže. Ten pohled je podle mne někdy velmi zkreslený. A ti sportovci to skutečně nemají jednoduché, protože žít většinu roku se sbalenou taškou a přejíždět jen z místa na místo, kdy jste vlastně sám, často nemáte ani moc možnost budovat rodinný život, protože prostě ten čas a podmínky na to nejsou, a musíte se naučit vypořádávat se svými neúspěchy, které logicky ke sportu patří. Musíte zvládnout zranění, kdy nemůžete trénovat a plnit plány tak, jak máte. To není nic jednoduchého. Vždy je potřeba si také uvědomit, že výsledek je něco, co ten sportovec úplně sám nemůže ovlivnit, co nemá stoprocentně pod kontrolou. Hrají roli soupeři, rozhodčí, aktuální zdravotní stav, povětrnostní podmínky atd. A ano, vždy se snažíme uspět a chceme vyhrát, to je samozřejmé, ale je to něco, co úplně sami nemůžeme kontrolovat. Takže potom se snažíme dosáhnout něčeho, co je velmi obtížné.

Když jste mluvila o podmínkách na letošní olympiádě v Japonsku, jedním z těch témat, které se objevuje, alespoň se to zdálo z prvního týdne olympiády, byl fenomén sexualizace sportu, na který poukazovaly samy sportovkyně. Bylo tu to rozhodnutí německých gymnastek nastoupit v celotělových dresech na místo vykrojených úborů. Nebo třeba norské házenkářky se rozhodly raději – a to už bylo dříve, to nebylo na olympiádě – raději čelit pokutě, než aby sportovaly v klasických bikinách atd. Když se podíváme na tento faktor, může to také přispívat k nějakému většímu tlaku na sportovkyně? Setkala jste se ve své praxi s tím, že by si na to sportovkyně stěžovaly nebo na to poukazovaly?
Je to samozřejmě něco, co může být velmi stresující pro sportovkyně. Když si vezmete, že najednou jsou hodnoceny ne na základě svých dovedností a schopností, ale na základě vzhledu.

Upřímně, pokud bych chtěla být hodnocena na základě vzhledu, tak si asi vyberu profesi, dejme tomu modelky, kde se to dá předpokládat, ale ne profesi sportovkyně. Když se třeba v českém beachvolejbale objevil nový pár Markéta Nausch Sluková a Barbora Hermannová, najednou to pro někoho nebyla dvojka „Maki a Kiki“, ale „Maki a Špeky“. To tehdy pro Báru muselo být velmi zničující a stresující. A vlastně pokaždé, kdy jdete na hřiště v těch bikinách, tak se vám honí hlavou myšlenka, kdo si zase co o mně bude říkat, a že já jako člověk jsem hodnocena na základě toho, jak vypadám, a ne toho, co umím, co dělám a jak se chovám. A vím, že v beachvolejbale pravidla neumožňují, abyste si vzala dlouhé elasťáky, jen rozhodčí nebo nějaká komise určuje, kdy teprve si můžete vzít ty dlouhé elasťáky. I když už je třeba chladno, tak dokud ta komise nesvolí, pořád musíte být v těch bikinách. A to už je otázka nějaké komercionalizace toho sportu, protože pokud jsou ženy v bikinách, je to asi divácky atraktivnější – i když asi je to také otázka úhlu pohledu – ale v tu chvíli mám pocit, že je na ty sportovce nahlíženo více jako na nástroje zisku než na lidi.

Nakolik v tomto všem hraje roli pohled té obecné veřejnosti, fanoušků, publika? Nemělo by sportovce v tomto případě více podpořit a snažit se pochopit, že sportovci jsou také lidé, nikoli „sportovní roboti“, kteří předvádějí vrcholové výkony?
Bylo by to fajn, to je pravda. Když se zamyslíme nad tím, co to je vlastně sportovní diváctví a proč se stáváme sportovním divákem nebo fanouškem, existuje fenomén identifikace. To znamená, já se coby divák identifikuji se sportovcem. Pokud je sportovec úspěšný, jsem vlastně úspěšný i já skrze tu identifikaci. Asi potřebujeme mít nějaké vzory, idoly, se kterými se můžeme identifikovat, zažívat s nimi zažívat úspěchy. Máme tendenci si je také trošku přivlastňovat v tom smyslu, že jsme vyhráli. Samozřejmě ve chvíli, kdy ten sportovec třeba neobhájí, není úspěšný nebo se mu nedaří stoprocentně, mění se to „my“, na „oni“. V tu chvíli najednou dáváme od těch sportovců ruce pryč. To je podle mne takové typické. Ale ještě možná k české povaze, jestli to tak mohu zobecnit, když se objevily ty první případy nákazy na olympiádě, média byla plná, troufnu si říci, hry o to, kdo je viníkem, kdo za to může, že se to těm českým sportovcům přihodilo. A mně bylo strašně líto, že nikdo nemluví o tom, co to ale pro ty sportovce znamená, co tam aktuálně prožívají. Dnes o tom mluví jako o noční můře, opravdu o něčem, co v životě nezažili. Zažívali opravdu velmi těžké momenty. Myslím si, že to je přesně odraz naší společnosti, něco, co nás vlastně nezajímá a nezajímáme se o to, jak jim pomoci. Nebo minimálně alespoň se o tom veřejně nemluví.

Jaká byla reakce amerického publika? Vraťme se ještě k Simone Bilesové, která několik hodin poté, co ohlásila, že se nezúčastní té soutěže – opravdu se na ni čekalo jako na hlavní hvězdu americké reprezentace, která přijela na olympiádu – poděkovala publiku za velmi podpůrnou reakci, které se jí dostalo. Dá se na základě toho říct, že přinejmenším ve Spojených státech se možná reakce a chápání sportovců od publika jako komplexních osobností mění?
Možná je to také způsobeno tím, jak je v Americe pohlíženo na psychické obtíže a na spolupráci s psychologem. Trošku nadneseně řečeno, kdo v Americe nemá psychologa, jako by nebyl. V Česku pořád ještě je to určité stigma a může to být vnímáno jako ostuda nebo jako selhání, když si řeknu o pomoc psychologovi. Já sama mám klienty, se kterými když se bavím o tom, jestli jejich trenér ví, že mě navštívili a že spolu budeme pracovat, tak říkají, že neví a že to ani trenér nesmí vědět, protože kdyby to věděl, tak by se jim vysmál a o to víc by po nich v uvozovkách šlapal nebo by na ně byl nepříjemný a mohl by se jim vysmívat. Takže myslím si, že to je také otázka, jak je spolupráce s psychologem a vůbec ty psychické obtíže vnímáno v té dané zemi. Ráda bych vyzdvihla fakt, že je normální, že mě některá situace znejistí nebo znervózní nebo že mě dokonce semele. A že je dobře nebo potřeba, když si to dokážu přiznat, pojmenovat to, akceptovat v tom smyslu, že je to tak, je to normální a přirozené. A následně se zaměřím na hledání nějakého řešení. Protože jsou sportovci nebo obecně i lidé, kteří si myslí, že bychom měli být bez emocí, že emoce jsou něco špatného a k tomu, abychom mohli být úspěšní, bychom ty emoce mít neměli. To je něco naprosto nereálného. Myslím si, že případ Simone Bilesové vyzdvihuje to, že to je normální, přirozené, že se s námi některé věci dějí a každý z nás reaguje nějak příznačně na ty situace a podmínky, ve kterých je. A druhá věc, která s tím souvisí – myslím si, že člověk má právo na to řídit svůj život. To znamená, má právo na to si říci o klid, čas nebo o pomoc. Má právo na to si říct o změnu trenéra nebo partnera, protože je to skutečně jeho život, který má ve svých rukou a měl by mít možnost si ho řídit podle toho, jak to zrovna potřebuje a jak to chce mít. A myslím si, že existuje spousta sportovců, kteří pořád mají zakořeněno, že spoustu věcí musí a jiná cesta není. Myslím si, že tato událost může zdůraznit i to, že právo udělat si ten život tak, jak chceme, máme všichni. Neměli bychom na to zapomínat. A ještě jedna poznámka. Situace ve sportovním prostředí mohou být velmi psychicky náročné, ale samozřejmě vždy záleží na povaze člověka a také na jeho zkušenostech a na tom, co má za sebou. A na základě toho všeho se určuje, jak se s tou situací vypořádá, zda se na ni adaptuje, anebo zda ta situace pro něj bude už natolik náročná, že ji nezvládne, nebo se bude chovat nějakým ne úplně třeba přijatelným způsobem.