Hostem pořadu Páteční finiš Kateřiny Neumannové byl reprezentační trenér cyklistů na horských kolech Viktor Zapletal. Co se v poslední době mění v seriálu Světového poháru pro elitní závodníky? Jak se změnil charakter tratí a co to znamená pro organizátory závodů horských kol? Jaká trať bude závodníky čekat na olympiádě v Paříži?

Praha 17:51 21. listopadu 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Viktore, sezona horských kol je u konce. Letos byl nový formát závodů, protože se jezdili maratony, cross country, sjezdy. Jaká ta sezona s novým konceptem byla?
Pro nás je to revoluční záležitost, co se týče disciplíny horských kol. Od minulého roku, kdy se stal vlastníkem Světového poháru horských kol americká společnost Warner Bros Discovery a začala měnit celkový obraz celého seriálu. Máme několik bodů, které změnily i náš život a sportovců v celé disciplíně. Celý formát se děje v multidisciplínovém charakteru. Během 14 dnů se představí enduro sjezd, maraton, short track, olympijské cross country. Je to časově náročnější a celý model se přesunul do bloků, kdy jsou závody, pak týden volno. Hodně to začíná připomínat biatlon.

Jaký dopad měla změna na závodníky?
Je pravda, že se závodníci adaptují, protože mají takové zázemí, že jsou bez problému co se týče komfortu. Složitější je, že někdo na začátku roku v tom výkonnostně není, ale pak se objeví ve druhé části roku, jako Francouz Victor Koretzky, který vyhrál poslední závody Světového poháru. Máme tam stálice, jako je Nino Schurter, ale ani on nejede všechny závody na nejvyšším levelu, protože potřebuje pauzu. Závodníci vše podmiňují Světovému poháru a mistrovství světa.

Změnil se i charakter tratí? Museli organizátoři upravit jejich podobu?
Pro nás byla vždycky milníkem olympiáda, protože ta tu disciplínu naformovala na další čtyři roky a pak se tak jezdilo. Hodně zásadní pro změnu vnímání horských kol byl Londýn, tam přibyly kameny, hodně těžké technické pasáže a dostalo se to to kategorie, kdy technická složka hraje zásadní roli v celém závodě. Dostalo se to až do extrému, který představovala olympiáda v Tokiu. Pro řadu závodníků to bylo velmi obtížné, až nebezpečné a za hranicí parametrů jezdce a kola. Je tam pak velký psychický blok z nějakého úrazu. Mathieu Van der Poel je asi nejlepším příkladem závodu v Tokiu. V tuhle chvíli se ta náročnost otupila, ale ne moc, takže vizuálně to vypadá, že to je možná ještě těžší, ale z pohedu závodníka, když sedíte na kole, tak to není tak hrozné a vše se dá sjet. Je to spíš o tom, aby závodník chytil ideální stopu, flow a sjel to rychle.

VIDEO: Nevěděl jsem, že tu rampu v den závodu odstraní, popsal favorizovaný Van der Poel ošklivý pád

Číst článek

Čím to je, že si Nové Město na Moravě získalo takovou pozici v mezinárodním měřítku závodů horských kol?
Nejen horských kol, Nové Město na Moravě je dlouhodobě spjaté se sportem. Lidi, kteří tam dělají jakoukoliv disciplínu, tak jsou srdcaři. Jsou nadšení a budou to dělat, když jim bude pár, když se jim podaří sehnat peníze, i když se jim peníze sehnat nepodaří. Oni to chtějí udělat, baví je to a jsou na to hrdí. Vypracovali si systém a jsou na to hrdí. Když tam přijedete jako závodník, tak vše výborně funguje a to je i to, co závodníci nejvíce oceňují. Vědí, kudy mají jít a zároveň je to velmi přátelské pro diváky, kdy jsou součástí závodu. Mohou být na mnoha místech na trati, je jich tam hodně a tvoří úžasnou atmosféru. Tohle nám závidí celý svět.

Jaká je trať, co se týče náročnosti ve srovnání s jinými místy? A je to tréninkové místo pro budoucí reprezentanty a juniory, nebo je použitelná jen během Světového poháru?
Ne, my tam trénujeme často a děláme tam tréninkové kempy. Kluci tam už dříve vytvořili několik zásadních pasáží, které tam jsou dodnes bez větších změn. Ta trať má už několik let stejný formát, nemění se a jsou to v podstatě jen kosmetické změny. Stále splňuje ty nejvyšší parametry a Lukášovi Vlachovi, který je stavitelem té trati, se podařilo vytvořit výbornou věc z celosvětového formátu.

Asi ale nebudeme doporučovat nějakému hobby cyklistovi, aby si šel sjet trať, kterou jezdí profesionálové, že?
Je to možné, trať je otevřená. Ale celé Nové Město je multisportovní a naplňuje filozofii sportu, že tam může přijet celá rodina a jezdit na kole. Je to velice dobře značené a můžete tam jezdit i s malým dítětem na trailech. Můžete si i na vlastní nebezpečí vyzkoušet trať Světového poháru, hodně hobby cyklistů tam tráví svůj čas a zkouší to projet. Z arény se stalo opravdu volnočasové centrum, pro cyklisty, lyžaře. Chodí tam celá řada lidí běhat, nebo jdou na turistiku.

Nové Město tedy asi zůstane v kalendáři i pro další sezony?
My doufáme, že ano. Narážíme akorát na to, že tam je jediný handikep, protože tam nemůžeme zařadit ty gravity disciplíny, protože tam není velký kopec. Ve Světovém poháru jezdí sjezd okolo čtyř minut a my tam takový kopec nemáme, protože bysme tam potřebovali alpskou sjezdovku. Nemůžou jezdit ani enduro. Mohou tam jet maraton, ale ten nemá ve Světovém poháru ještě vyjasněnou pozici, tam se to ještě musí naformátovat. I tak ale Nové Město zůstává v kalendáři a to svědčí o tom, jak silná je jeho pozice.

Co víte o olympijské trati v Paříži?
Absolvovali jsme test event před měsícem na trati v Paříži v podstatě ve stejném formátu, v jakém se pojede olympiáda. Je to velice zajímavé i z pohledu toho, jak trať vypadá a nikdo ji do té doby neviděl. Pro všechny týmy, včetně Fracouzů, což u pořadatelských zemí nebývá. Trať je krásná z pohledu diváka a velmi náročná z pohledu závodníka. Z pohledu diváka bude vypadat jako velmi těžká nahoru i dolů, protože má technické sekce i do kopce. Závodník musí splňovat komplexnost co se týče připravenosti. Pokud se mu to podaří, dá se jet ve velmi vysoké rychlosti a bude to úžasný závod.

Jak daleko od centra města je?
Asi 30 kilometrů. Je to umělý kopec, asi 30 let starý, taková navážka komunálního odpadu, která zarostla a vznikl z toho kopec, ze kterého je vidě Eiffelovka. Celý ten projekt je zajímavý a naplňuje vizi, jak by měla olympiáda fungovat, že by to nemělo být jen na závod a pak se rozpadnout. Je to volnočasový areál pro širokou veřejnost, kde nebudou zásadní jen kola, ale je to i pro atlety, jsou tam posilovací body, je tam zajímavá edukační pasáž, kde může jít rodina s malým dítětem, jsou tam nástěnky o tom, kde jaký živočich žije. Je to nádherné.

Kolik českých cyklistů napříč disciplínami má šanci do Paříže odcestovat?
Bojujeme o účast ve všech olympijských discipllínách a všude máme šanci, že by se tam čeští reprezentanti mohli objevit. Jistotu máme na úrovni silniční cyklistiky, tam bude jeden muž a jedna žena. Je to propad oproti minulým létům, ale silniční cyklistika doznala pokrácení kvóty o nějakých 50 míst. Bude to zajímavý závod, protože je to týmový sport...

Není to málo, když tam bude jen jeden zástupce?
Ano, tím to bude zajímavé, protože na stejné pozici bude celá řada dalších týmů.

Má vůbec silničář v jednom šanci na umístění?
Má, protože nemohou mít vysílačky a neví, co se děje. Krásný příklad je silniční závod žen z Tokia, kde odjela Rakušanka, vědecká pracovnice z univerzity ve Vídni, která má úžasné fyziologické parametry, ale tráví život v laboratoři a k tomu sportuje. Dříve dělala i triatlon. Tak ta Rakušanka si odjela, Holanďanky ji nezaregistrovaly a ona vyhrála celý závod. Byl to šok pro celý sportovní svět. Seděl jsem tam s rakouskými kolegy a ti byli podobně konsternováni, jako já.

Cyklistka Van Vleutenová se v cíli závodu radovala ze zlata. Nevěděla ale o soupeřce před sebou

Číst článek

Thomas Pidcock a Mathieu van Der Poel. To jsou dva závodníci, kteří navodili nový trend a sice účast v disciplínách napříč cyklistikou. Silnice i horská kola. Je to něco, co je směrem cyklitiky jako takové?
Myslím, že určitě. Pro lidi je to nesmírně zajímavé sledovat závodníka, který není specialistou na danou disciplínu, pak se tam objeví a vyhraje ji. Pidcock je olympijský vítěz, Van der Poel mistr světa v cyklokrosu, na silnici. Ani jeden se netají tím, že by chtěli zopakovat vítězství v Paříži, Van der Poel by chtěl vyhrát závod horských kol. Horská kola jsou pro ně srdcovou záležitostí. Velmi to oživuje ten svět cyklistiky. Oni bourají takové předsudky některých našich činovníků, kteří mají pocit, že by se měl sportovec v ranném věku usídlit v nějaké disciplíně a dělat ji doživotně. Takový je ale dnes trend, je to zajímavé pro diváky a velmi to rozvíjí sport jako takové. Je to i v případě žen. Lotte Kopecky je aktuální mistryní světa na silnici a zároveň je mistryní světa v olympijském omniu. Tyhle dvě disciplíny ona bude pravděpodobně absolvovat i v Paříži.

Jak takové závodníky snášejí špičky té dané disciplíny? Mathieua Van der Poela organizátoři mistrovství světa posunuli ve startovním poli více dopředu a vyvolalo to nevoli u ostatních závodníků? Nemají z takových závodníků strach a neradi je tam vidí?
Vznikl dokonce protest a to i na úrovni národních týmů a všechny federace podali protest. Oni respektují výkonnost i ty schopnosti, na druhou stranu závodníci chtějí mít rovné podmínky. Jestliže se snaží tři roky vyjíždět olympijskou kvótu, která jim generuje i pozici na startu jedinců, protože start v závodě horských kol je alfa a omega. Když budu stát na začátku v první, druhé lajně, tak je to obrovský rozdíl, co se týče úspory sil, než když budu stát na konci. I z konce se dá špička sjet, ale stojí to hrozně moc sil. Celý problém se ale týkal toho, že nebyly dopředu vymyšlená kritéria, jak udělat to, aby nejlepší závodníci - Tom Pidcock, Van der Poel a Peter Sagan, aby mohli startovat z čelnějších pozic. Byla to asi pátá lajna, ale i to bylo nesystémové. Byla z toho v Glasgow poměrně dramatická situace, ale bylo to přínosné a v budoucnu se něco podobného už asi nestane, protože na to budou připravená pravidla.

Z poslední řady do čtvrté. Cyklista Van der Poel dostal dárek od Mezinárodní unie, soupeři se bouří

Číst článek

Jak vidíš možnosti našich závodníků, a to nejen Ondry Cinka, pro nadcházející sezony? Je reálné, aby se ukázal nástupce Jaroslava Kulhavého?
Jestli přímo nástupce Jardy, to nevím. Máme tam jednoho nadějného, ale jestli se z něj stane Jarda, to uvidíme. Máme ale v kategorii U23 závodníky, kteří prokázali talent i na mezinárodní úrovni. Doufám, že to přenesou i do kategorie elite. Jsou to ale jedinci a ta pyramida se hrozně zužuje a široká základa, kterou horská kola mají, což je velké plus, tak se sužuje a přechod junior, U23 a elite, to je opravdu otázka jedinců. Mají to tak i ostatní země, že mají podobné problémy a nikdo třeba rok, dva nikdo neobjeví z juniorských kategorií a plnohodnotně přešel do U23 a byl tam schopný závodit třeba do 30. místa ve Světovém poháru.

Když Jarda Kulhavý sbíral tituly mistra světa a olympijské medaile, jezdilo se na delších okruzích a intenzita byla nižší. Byli schopni se naši závodníci adaptovat na změnu stylu závodění, že se jezdí od začátku rychleji a ve vyšší intenzitě? Klade to jiné nároky i na trénovanost a styl tréninku.
Jarda v určitém období začal modelovat styl a změnu horských kol. Nejen tím, že si jako první závodník sedl na devětadvacítku a vyhrál Světový pohár na takovém obvodu kola, ale změnil pohled na celou disciplínu. Světu trvalo rok, než byl schopný ho dohnat. Byl to rok 2011, kdy Jarda vyhrál úplně všechno a bylo evidentní, kdy se Švýcaři teprve nadechují a Francouzi se to taky snaží absorbovat. Velmi dobře to zvládl Nino Schurter, dorovnal Jardu a další rok už mu byl schopným konkurentem. Pak se to odvíjelo a společně s Julianem Absalonem to byla taková trojice, co tam tehdy jezdila. Dneska je tam plnohodnotně 50 lidí, co je schopných dostat se na úroveň světové patnáctky. V našem případě je velice důležité, že máme vynikající trenéry pro děti a mládež. Svědčí o tom řada medailí ze žákovských mistrovství Evropy a oni tam dominují. Celá řada týmů je specializovaná na práci s mládeží a není specializovaná na to, aby se starala o špičkového juniora, který má parametry pro profesionální sport, aby objížděl závody světové série. Nemají dostatečnou vnitřní sílu, hraje roli i ješitnost, dát ho ven do týmu, který je specializovaný na práci s vyššími kategoriemi.

Tam, kde přichází bolavé tréninky...
Přesně tak. Už to není to dítě, už to začíná být dřina, která není zábavná a vy čekáte na to, že vyhrajete nějaký závod a ten vás dobije, ale jinak jedete během roku strašnou dřinu. Těžko se dá popsat život závodníka mezi závodama, když to člověk nevidí. Chybí nám sebereflexe, záklopka, pokora, že jsem udělal obrovskou práci, ale je čas jít dál.

Cyklistika jako taková je obrovský fenomén i mezi veřejností. Dosáhla vrcholu, nebo má pořád ambice dál růst?
Poučila se ze zimních sportů, z běžeckého lyžování a sjezdového lyžování a přišli na to i provozovatelé zimních resortů. Zjistili, že když nechají vleky puštěné a vytvoří traily, tak jim to zaplní i letní sezonu. Je to obrovský boom všude na světě, že jsou tam lidé všech věkových i výkonnostních skupin, kteří sjíždí dolů, nebo si tam jezdí s dětmi, jsou tam půjčovny kol a tak dále. Myslím, že vytvořili, když ne plnohodnotnou, tak velmi dobře fungující alternativu zimní sezony.

Kolik by vlastně člověk měl v současné době, pokud není limitován finančními prostředky, měl mít kol? To je horské kolo, gravel, silniční, elektrokolo, bmx a co dál?
Ještě je tam enduro kolo, to je velmi populární, protože vy na tom kole vyjedete na kopec, zároveň ho sjíždíte. To kolo má vyšší zdvihy, má teleskopickou sedlovku a umožňuje jedzcům, kteří vyžadují více adrenalinu, aby se svezli. Dává vám určitý pocit bezpečí, protože má širší gumy. Člověk ale nepotřebuje mít hodně kol a výborná varianta je to gravelové kolo, protože s ním můžete do lesa i po silnici a užíváte si to. Je to určitá obdoba trekingového kola, nicméně i horské kolo, pokud nemá zásadní zdvihy a je lehké, tak je ideální varianta.

Co ty, jako trenér, jaké kolo sedláš? S cyklisty jsi dnes a denně.
Já jsem v té zvláštní formě, kterou zná každý trenér, že jsem rád v teplákách. Na závodech sebou mám kolo, ale já se na tom pohybuji z hotelu do registrace, pak na trať, tam si s nimi objedu jedno kolo, zase se vrátím do hotelu. Jsem celý den na kole, ale nic moc to není. Jako ten lyžařský trenér, co na svahu vozí klacky.

Takže se přemisťuješ na kole?
Přesně tak, ale když nemám závody, tak se snažím jezdit, co nejvíc, protože je to součást mé životní filozofie. Baví mě to, rovnám si myšlenky, odpočívám na kole. Jezdím každý den na Duklu na kole, v podstatě nejezdím moc autem, ale na kole.

Máš nějakou jednoduchou radu pro rodiče, kteří by chtěli své děti dát na cyklistiku?
Ideální variantou je vybrat si nějaký cykloklub ve svém okolí, který bude sympatický na pohled a tam dítě dát. Aby nebyl moc jednostranný, aby rozvíjel dítě ve více disciplínách a dítě mělo možnost volby. Ne každý je talentovaný na disciplínu, která se rodičovi líbí. Pak totiž zjistíte, že dítě není dobré na horském kole, ale může být excelentním dráhařem. Pokud je ta možnost, směřoval bych dítě do takového klubu. Dítě tam pak může projít do poměrně vysoké kategorie a to je asi nejlepší směr.

A asi není třeba moc spěchat...
Přesně tak. Dát dítěti životní filozofii, že mě sport baví a chci ho mít na celý život, to je ideální. Hodně se mluví o tom, že máme talentované děti, které ale na úrovni juniorů skončí a sport se z jejich životů vytratí. Udělají si čárku před sebou, před rodičemi, okolím, oddechli si a teď si budou žit klidně. Ty sama rád běháš, vezmeš si běžky, jdeš na sjezdovky, na kolo, prostě plnohodnotnou formou nás rodiče dovedli k tomu, že si sport užíváme.

Kateřina Neumannová, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít