V pondělní talkshow Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou byl hostem tenisový fyzioterapeut Michal Novotný. Jakým všem hvězdám světového tenisu se věnoval? Jak vzpomíná na zakládání kliniky na Tenerife? Jak moc psychika ovlivňuje sportovce při léčbě konkrétního zranění? Co ho vedlo k napsání knihy Sport je bolest?

Praha 19:05 16. listopadu 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Michale, jak ses v roce 2010 dostal k práci u mužské tenisové asociace ATP?
Jakmile jsem skončil univerzitu, měl jsem trochu navíc ve srovnání s mými kolegy. Od prvního ročníku medicíny jsem si hledal příležitosti, jak práce fyziterapeuta ve sportu vypadá. Hledal jsem si práci v amatérských fotbalových týmech, kde jsem byl takovým nosičem ledu. Sledoval jsem, jak to tam chodí, a v posledním ročníku na univerzitě už mi nabídli práci, a měl jsem tedy nějaké zkušenosti ve sportu. Můj sen byl cestovat, protože jsem věděl, že jestli se chci svoje řemeslo naučit co nejlépe, tak musím mít přehled, jak se na zranění a na sportovce dívají nejen třeba ve Španělsku, ale po celém světě. Doslechl jsem se, že v ATP je pět fyzioterapeutů, kteří cestují po celém světě. Poslal jsem tam životopis a za rok mi poslali odpověď, že by potřebovali, abych přijel do Monte Carla udělat vstupní rozhovor a zkoušky. Do konečného výběru jsme byli celkově tři, každého pozvali na dva turnaje na zkoušku a supervizoři se pak i ptali hráčů, jak s námi byli spokojení. Za pět měsíců se pak rozhodli pro mě a tam začala velká jízda.

Co práce pro ATP obnáší? Hodně cestování?
Je to hodně podobné, jako to mají tenisté, jak časově, tak rozložením týdnů v roce. Já jako jeden z pěti fyzioterapeutů jsem měl na starost 25 turnajů, které se měnily, a to včetně kvalifikace. Každý turnaj přibližně deset dní, kromě Masters. Do toho ještě Davis Cup, to byly taky asi dva týdny. Jako fyzioterapeut začínáte hodinu před zápasem, kdy za námi chodí hráči, abychom je připravili na trénink nebo na zápas. Končíme tak hodinu po posledním zápase. Během celého dne za námi chodí hráči s bolestmi nebo že potřebují připravit a zároveň máme vysílačku, že když se něco stane na kurtu, tak jsme vyzváni, abychom tam co nejrychleji přiběhli a ošetřili hráče.

Jak moc se fyzioterapeut stačí s hráči poznat? Ty je pozoruješ, zkoumáš, kde jsou příčiny zranění a proč se jim dějí. Jaká je šance na okruhu fungovat jako fyzio, který ty hráče zná?
Velmi malá. Po deseti letech v ATP jsme každé zranění dávali do počítače, aby když hráč odjede z jednoho turnaje na druhý a já tam nejsem, tak aby ten další fyzio měl dostatečné informace, jak se zranil, jaká byla léčba, jaké bylo zlepšení, aby pokračoval nebo změnil léčbu... když jsem se v tom programu pak hrabal a hledal různé statistiky podle povrchu, tak tam bylo zaznamenané každé léčení. Za těch deset let jsem měl nějakých 28 tisíc léčení a dva a půl tisíce zásahů na kurtů. Když jsem nad tím přemýšlel, uvědomil jsem si, že nedostávám nové informace, protože se zranění opakovala, ale já jsem potřeboval hledat příčinu. Poznat hráče víc, abych věděl, odkud pochází, aby vznikla prevence. Nejlepší fyzioterapeut je ten, který nemusí léčit a předchází zraněním.

Michale, s kým vším jsi spolupracoval?
Bylo toho moc. První, s kým jsem odešel, byl Ernest Gulbis, který když jsem byl v ATP, tak měl těžké zranění a potřeboval se co nejrychleji zrehabilitovat. Já už měl tehdy kliniku, kam přijel na inteznivní léčbu a velmi rychle jsme ho dali dohromady. Tam vznikla nabídka, abych s ním jezdil a poznal ho. Tím se má práce změnila a dostával jsem nabídky i od jiných hráčů, ale neměl jsem na to kapacitu. Vymyslel jsem to tak, že jsem organizoval kurzy sportovní fyziorerapie a poznával mladé fyzioterapeuty. Ti, kteří se mi líbili, jsem zaučoval a bral k sobě na kliniku a vysílal s dalšími hráči, kteří chtěli mít moji spolupráci. Ze začátku jsem je vyšetřil, abych zjistil, co je potřeba zlepšit, vytvořil jsem program a ti mladí fyzioterapeuti pak s nimi jezdili. Já jsem pět let jezdil s Ernestem Gulbisem, protože na začátku jsem podepsal smlouvu na tři roky, tu jsme pak prodloužili ještě o dva. Kromě něho jsem jezdil se Světlanou Kuzněcovovou, Marií Šarapovovou, Danielou Hantuchovou, Milosem Raonicem a Tomášem Berdychem, Dominicem Thiemem. Bylo jich asi přes 20.

Holky mají větší disciplínu, srovnává přístup tenisový trenér Štěpánek. Mladý Korda je pro mě výzva, dodává

Číst článek

Má to nějakou stinnou stránku cestovat jen s jedním hráčem?
Má, protože přijde určitá ponorka. Já jsem udělal chybu, že jsme se s Ernestem sblížili jako kamarádi a kamarádství přerostlo přes respekt profesionál a hráč. Dělal jsem mu tehdy i kondiční přípravu. Je to možná pozitivní pro tu osobní stránku, ale stinné pro tu profesionální.

Jak velkou roli hraje roli psychika? Přijde mi, že strašně moc zranění je psychosomatických a záleží na tom, jak moc věří svému fyzioterapeutovi?
To je velmi zajímavý aspekt, kterému jsem ve své knize věnoval velkou část. Není důležité, jaký je ten hráč, jakou má psychiku, ale jaká je osobnost fyzioterapeuta, aby se uměl přizpůsobit psychice hráče. To, co uklidní jednoho, tak rozruší druhého. To je první věc, kterou jsem si časem uvědomil, že je potřeba vědět, koho mám před sebou a které techniky mu pomohou. Takový David Ferrer, to je flegmatik a má stále stejnou rozcvičku a moc nechtěl nic měnit. Takový Nick Kyrgios, cholerik, ten pořád potřeboval nějaké impulzy, hry, sázky, abyste ho motivovali k prevenci nebo ke kondiční přípravě. V mé knize píšu i o tom, na čem závisí rychlá regenerace. Podle mě to jsou čtyři faktory: dva ze strany hráče a dva ze strany fyzioterapeuta. Fyzio si musí věřit na zranění, které má před sebou. Neexistuje nikdo, kdo by měl hluboké znalosti v léčení celého těla a všech zranění, co existují. Když se na to zranění necítí, měl by sportovce doporučit ke specialistovi. Potřebuje taky vnitřně věřit, že to, co dělá je správné a oprávněné. Ze strany hráče je to psychika. Hráč musí chtít a věřit, že se vyléčí. Když nevěří, tak se léčba zpomalí. Pak taky musí věřit, že člověk, který ho léčí, je toho schopný.

Zakládal jsi kliniku na Tenerife, kam jezdili různí sportovci. Jak na to vzpomínáš?
Byl to velmi důležitý schod, který jsem musel přejít, abych došel k tomu, jak dnes pracuji. Aby člověk věděl, co chce dělat, tak si musí projít vším. Nejen být studentem, ale i zaměstnancem a poslouchat rozkazy ostatních. Pak jsem přešel na zaměstnavatele. První kliniku jsem si udělal pro surfaře naproti pláži, kam chodili všichni z těch vodních sportů se léčit. Druhou jsem udělal v tenisovém klubu. Na základě toho mi pak přišla nabídka od investora, který chtěl, abych udělal velkou kliniku pro známé osobnosti. Zprostředkuje se ubytování a budou mít intenzivní léčby, kdy se o ně staráme tři hodiny dopoledne a tři hodiny odpoledne. Do regeneračního programu zařadí i strava.

To zní jako sen pro zraněného tenistu. Vím, že spoustu hráčů za tebou jezdilo i z Česka. Co tě na tom vlastně přestalo bavit?
Přestalo mě na tom bavit, že se to čím dál tím víc rozrůstalo a měl jsem čím dál tím víc zaměstnanců. Přestože klinika měla moje jméno a logo byl můj podpis, ale najednou se mi to vzdalovalo, protože jsem byl v kanceláři, řešil smlouvy, problémy pacientů, problémy fyzioterapeutů. Stal se ze mě malý byznysmen a jí zjistil, že to nejsem já, že chci léčit. Nechci řešit problémy ostatních, takže po devíti letech té velké kliniky jsem nejdřív musel prodat tu surfařskou, pak tu v tenisovém klubu a nechal jsem si jen tu velkou. Druhý problém byl ten, že fyzioterapie a lékařství si trochu odporují s filozofií byznysu. Vydělávat na zdraví ostatních, aby se vraceli, není správné. Vidím, že tam něco chybí. Když ten investor viděl, že pacienti navštěvovali kliniku třikrát čtyřikrát a pak už nepřišli, tak mi říkal, že musíme ten průměr zvednout ze tří a půl na pět a půl. Já odpověděl, že ho mám tedy léčit pomaleji? To byl další důvod, proč jsem se chtěl soustředit na to, co umím se svýma rukama.

Jak těžké je převést tvé zkušenosti na někoho dalšího?
Velmi těžké. Už když jsem byl v ATP, tak jsme si s jedním kolegou založili firmu, že budeme fyzioterapeuty školit. Pak mě oslovila univerzita Real Madrid a chtěli, abych kurzy ukončil a dělal je v rámci univerzity. Už osm let se snažím v nejlepším možném prostředí zkušenosti předávat, ale je složité vysvětlit cit. To, co cítíš, ať je to láska, přátelství, strach, tak i to, co cítíš pod rukama. Druhá věc je tlak. Abych se dostal centimetr pod kůži, tak vysvětlit, jaký tlak dát prstům. Já, když pracuji, tak pracuji se sluchátky a se zavřenýma očima. To je pro to, abych se soustředil na to, co dělám, a to ostatní naučit nejde. Mohu jim vysvětlit nějaké parametry, jak udělat diagnózu, jak má vypadat správné držení těla, biomechaniku tenisového podání, sprintu, protože vše je o pohybu. Pacienti ale chtějí vědět, co mohou udělat a to se vysvětlit nedá.

Trochu mi připomínáš našeho slavného profesora Pavla Koláře. Oba dva se snažíte znalosti a zkušenosti předávat dál. Myslíš, že je to něco, co máte vrozené?
Každý má vrozené něco pro něco. Nějaký talent asi k něčemu mám a využil jsem ho ke své práci a neříkám, že to je jediná práce, ve které bych mohl vynikat. Každý máme talent, ale je potřeba ho objevit a zužitkovat ho. Když někdo nemá talent, ale je pracovitý, tak je těžké, aby se ve výsledku dostal na maximum. Myslím, že tou vášní a tím, že jsem se snažil každou hodinu mého času trávit s pacientem a získávat zkušenosti, tak ty zkušenosti mě vymodelovaly.

Sport je bolest – to je název knihy Michala Novotného, fyzioterapeuta se světovými zkušenostmi. Co tě k tomu vedlo?
Chtěl jsem tady zanechat nějakou stopu. Velká motivace jsou moje děti, tak jsem chtěl, aby se někdy podívaly na myšlenky a zkušenosti v té knize. To byl asi hlavní motor.

Komu je kniha určena?
Jelikož nakladatelství Jan Melvil má široké publikum, tak jsem musel používat jen jazyk a příhody, které budou pro širokou veřejnost. To bylo velmi těžké. Druhý parametr byl, že čtenář musí knihu číst od první do poslední kapitoly. Nazval jsem to Sport je bolest, protože si myslím, že to tak je, ale tu bolest já beru ne jako nepřítele, ale spíš jako přítele a parametr sebepoznání. Snažím se tam ukázat, jak sportovat, abychom měli co nejméně zranění, a když už přijde, tak aby co nejrychleji odešlo. V první části popisuji, že neexistují univerzální rady – to, co někomu může pomoci, může druhému uškodit. Byla to největší zodpovědnost, jak to napsat, aby mé rady pomohly všem. Ze začátku dělám velké rozdělení, aby si čtenář podle testů určil škatulku.

Legolas fandil kladenským Rytířům. Herec Orlando Bloom se bavil mezi fanoušky, dostal i vlastní dres

Číst článek

Co jsem já?
Ty to máš ideální, protože to máš od každého trochu. Ty se sebou můžeš dokázat magické věci a to už jsi i dokázala. Na základě těch testů se každý zařadí do kategorie. Jsou tam rady co se týče hydratace, stravy, cvičení, prevence, jak by měla vypadat rozcvička. Jak se správně pohybem dostat k dlouhověkosti.

Aby sport nebyl bolest...
On vždycky bude bolet, abychom si vytvořili svaly.

Jak se s tím popasovávají další klienti, protože se nevěnuješ jen sportovcům, ale i hollywoodským hercům, kteří navštěvují Prahu atd. Jak bolest vnímají jiné skupiny lidí?
Musím najít, koho mám pod sebou. Když mám pod sebou mladého, silného, tak mohu jít hlouběji.

Chris Hemsworth?
Ten to dal.

A Orlando Bloom?
Ten taky, ten je taky tvrdý. Oba mají velmi dobrou znalost vlastního těla, protože si prošli spousty zraněními a operacemi. S věkem ale musím být opatrnější, protože čím starší jsme, tím méně jsme citlivější. Asi je to kvůli tomu, abychom ve stáří tolik netrpěli. To je důvod, že čím mám staršího pacienta, tím musím jít jemněji. Každý má navíc tu hranici bolesti poleženou někde jinde.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít