70. a 80. léta jako 'slabší totalita'? StB používala psychický teror, psali o tom i diplomky, říká historik
Období komunistického Československa trvalo více než čtyřicet let. Nebylo to období jednolité, které by bylo zcela stejné v 50. či v 80. letech. Možná právě proto se objevují názory, že poslední dvě desetiletí už klasickou totalitou nebyla. Otázkou ale zůstává, zda lze poměřovat míru totality pouze počtem poprav a množstvím fyzického teroru.
Václav Havel v textu Příběh a totalita, který byl uveřejněn v exilovém Svědectví v roce 1987, uvedl: „Základním pilířem soudobého totalitního systému je existence jediného, centrálního a monopolního subjektu veškeré pravdy i moci, který se stává zcela přirozeně i jediným subjektem všeho společenského dění. Toto dění přestává být prostorem konfrontace různých víceméně svéprávných subjektů a mění se v pouhé vyjevování a naplňování pravdy a vůle subjektu jediného.“
A také dodal, že „bezpráví si obléklo rukavičky a přestěhovalo se z pověstných mučíren do vypolstrovaných kanceláří anonymních byrokratů.“
Srovnávat jednotlivá desetiletí není jednoduché. K pohledu historiků se přidává pohled politologů a v leckterých ohledech také velmi nesmiřitelná názorová stanoviska. "... násilí i v 70. a 80. letech zůstalo integrální součástí daného systému. Bylo to období psychického teroru a příslušníci StB se vzdělávali v tom, jak postupovat. Dokonce se o tom psaly diplomové práce,“ zdůraznil v pořadu Jak to bylo doopravdy Českého rozhlasu Plus historik Tomáš Vilímek.
Zcela zvláštní kapitolou je neblaze proslulá akce Státní bezpečnosti Asanace, jejímž cílem bylo „vytěsnit“ z Československa ty, kteří měli jiný názor. Metody a způsoby byly kombinací nejrůznějších perzekucí, šikan a psychického nátlaku, který zahrnoval nejen dotyčné, ale i jejich rodiny a celé okolí. Zadání celé této akce stanovil na přelomu 70. a 80. let tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina. Někteří jsou za hranice vyháněni, jiní jsou zabíjeni na železné oponě. Poslední mrtvý byl z léta roku 1989.
Po celá léta byli také zavíráni tzv. političtí vězni, byť snahou režimu bylo, aby se v soudních rozsudcích právě politický aspekt neobjevoval. „Komunistický režim kriminalizoval oponenty tím, že z nich dělal výtržníky, příživníky a byly to vykonstruované kriminální činy,“ vysvětluje historik Tomáš Vilímek.
Kde a proč se tedy objevují názory, že to s „tou totalitou už tak hrozné nebylo“? Jistým vysvětlením může být úvaha Petra Pitharta z knihy Osmadevadesátý: „Z totalitního režimu sedmdesátých a osmdesátých let (nikoli ovšem krutých let padesátých) se realisticky ubírá na téměř bezobsažný režim 'minulý', anebo dokonce jen 'předchozí'. Časové určení 'za totáče' je pak střízlivým, shovívaným kompromisem mezi prvotním patosem a současnou vystřízlivělostí ze silných, siláckých slov. Tiše se tím připouští, že to s tou totalitou zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech nebylo zas tak žhavé.“
