‚Řídit tank? Má to dvě páky,‘ vzpomíná vojačka. Zapojit ženy do armády se před 70 lety nezdařilo
Zkusila si řídit tank, naučila se skládat střelné zbraně a trénovaly ji také jako radistku. Dnes 92letá Alena Hurychová z Jihlavy absolvovala na počátku 50. let vojenskou přípravu, kterou pro studentky tělocviku zavedl tehdejší komunistický ministr obrany Alexej Čepička. Jeho experiment s větším zapojením žen do armády ale před 70 lety skončil neúspěchem.
V malém jihlavském bytě jsou na stole položené staré černobílé fotky. Na nich je o více než 70 mladší Alena Hurychová při vojenském výcviku v Rakovníku. Na jednom ze snímků leží s dalšími studentkami bezstarostně v trávě a poslouchá vojáka hrajícího na harmoniku.
„Tyhle dvě jsou kantorky. A jináč 16 holek tam je,“ ukazuje na další z fotek, kde je celá skupina, která dokázala tehdejší vojenský výcvik absolvovat. Jednoduché to ale nebylo.
Na ženy tehdy nebyli v armádě připravení. Při odvodu nafasovaly nepadnoucí oblečení a boty, ve kterých musely absolvovat různá cvičení a i jízdu v tanku.
„Protože v Rakovníku mají velký tankodrom. Takže nás taky posadili do tanku,“ vzpomíná Alena Hurychová, jak se jako dvacetiletá studentka ocitla společně s vojáky uvnitř silně obrněného válečného stroje. Ten si vyzkoušela i řídit, což podle ní nebylo zase tak složité.
„Vždyť to má dvě páky. A jenom zastavíš jeden pás, nebo druhej pás. Na ovládání je to jednoduchý. Ale na ten hluk – to je strašný,“ vzpomíná.
Jejím snem ale nebylo jezdit v tanku. Odmalička sportovala, hrála basketbal, dělala gymnastiku nebo závodila na lyžích. Na vysoké škole chtěla studovat tělocvik. V roce 1950 proto nastoupila na univerzitu do Brna.
Tehdy se ale vedení komunistické strany rozhodlo, že zavede povinnou vojenskou přípravu také pro vysokoškolačky. Otestovat ji ale nejprve chtělo na budoucích tělocvikářkách.
Jak maminka vyprávěla o 20. století. Kniha reportážních pohádek přibližuje dětem moderní dějiny
Číst článek
„Tak jsme šly v září k odvodu. Bylo to v brněnské Vojenské nemocnici. Ti z toho byli vyplašení, protože tam nikdy ženy neměli,“ popisuje Alena Hurychová začátek své vojny.
Kvůli ní musela při studiu tělocviku na vysoké škole chodit každý týden do armádních kasáren v Brně. Výuka byla půl teorie a půl praxe. Postupně se naučila například skládat zbraně a střílet. Později si vyzkoušela řídit i nákladní automobil nebo zmiňovaný tank.
„Druhý rok jsem byly jako motoristé. Třetí rok jako radisté,“ vzpomíná.
Měsíc a půl dření
Zpočátku se vojenského výcviku účastnily také budoucí tělocvikářky z univerzit v Praze a Bratislavě. Hned po prvním roce ale obě instituce jejich výcvik zrušily jako zbytečný. Ve vojenské přípravě tak pokračovaly jen studentky z Brna. Zakončily ji až v roce 1953 závěrečnou zkouškou ve vojenském újezdu Libavá.
„Tu jsme udělaly všechny, protože jsme dřely měsíc a půl, abychom dostaly ten tělák, protože kdybychom to neudělaly, tak by nám ten tělocvik nedali,“ vzpomíná. Po tříletém výcviku jim slavnostní delegace předala vojenské knížky pro důstojníky v záloze.
„Jak jsme se převlekly do civilu, tak jsme jim těch všech 16 složily ty knížky před stan. Pak nás aspoň dva roky honili, co jsme všechno ztratily, co jsme všechno vyfasovaly a neměly jsme. Proč nejdeme do zálohy, no prostě dva roky to trvalo. Pak už to utichlo,“ vypráví Hurychová.
Vojenská služba
Do armády je nikdo nutit nemohl. Ženy v této době neměly vojenskou službu povinnou, hlásit se mohly dobrovolně, popisuje historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu. „Ten skutečný počet žen v armádě byl nevelký,“ líčí.
Nepovedený pokus se studentkami tělocviku vzešel od tehdejšího komunistického ministra obrany Alexeje Čepičky. Ten nastoupil na tento post právě v roce 1950, kdy se na vysokou školu hlásila Alena Hurychová.
Alexej Čepička byl zetěm tehdejšího prezidenta Klementa Gottwalda. Jeho působení na ministerstvu obrany je spojené s příchodem sovětských poradců a reorganizací armády podle sovětského vzoru. Současně se v tomto období navýšil výrazně i její rozpočet. V roce 1951 dosáhly výdaje státní kasy na obranu téměř 20 procent.
„Počátek 50. let byla řekněme masová mobilizace, nárůst zbrojní výroby, nárůst výzbroje ze Sovětského svazu a rozšiřování počtu armády,“ doplňuje historik Tomek.
Podle něj tehdy sovětských diktátor Josif Stalin očekával vojenskou konfrontaci se Západem a vyzbrojením východního bloku chtěl rozhodnout studenou válku ve svůj prospěch. K tomu ale nedošlo.
Stalin v roce 1953 zemřel stejně jako Gottwald a jeho oblíbenec Čepička postupně ztrácel svůj vliv. Z významných stranických funkcí byl odvolán v roce 1956.
O povolávání žen do armády se pak podle historika Tomka mluvilo až v 80. letech, kdy kvůli předchozí nízké porodnosti klesaly počty odvedených mužů. Ani v tomto případě ale ženám povinnou vojenskou službu tehdejší režim nenařídil.
