Malá Lia z Delmenhorstu. Příběh Julie Klačkové, oběti nacismu, komunismu, úřadů a biologických rodičů
Život Julie Klačkové začal 28. února 1941 ve městě Delmenhorst v Dolním Sasku, asi deset kilometrů od Brém. Porodila ji totálně nasazená Češka Sylvie Pospíšilová, která přišla do jiného stavu s cirkusákem Adolfem Dvořákem. Pár měsíců po porodu zabalila holčičku do uzlíku, odešla do domu ve Wendenstrasse č. 4, zaklepala na dveře bezdětných manželů Gertrudy a Theodora Kutzových a zeptala se: „Chcete dítě?“
Dítě mělo po těle červené skvrny, bylo zanedbané, ale manželé Kutzovi ho chtěli. Bylo jim už kolem čtyřiceti. Muž pracoval jako strážný, ostatně v místních fabrikách bylo na nucených pracích asi sedm tisíc cizinců, žena byla v domácnosti. Měli malý byt se zahrádkou.
Malá Lia z Delmenhorstu. Příběh Julie Klačkové, oběti nacismu, komunismu a byrokracie
Sylvie Pospíšilová se o nich zřejmě dozvěděla na místní radnici. Řekla, že se o holčičku nedokáže starat a dává ji k adopci. Kutzovi své nové a jediné dceři zkrátili jméno o dvě slabiky a pojmenovali ji Lia.
V roce 1942 rozhodly úřady nacistického Německa, že se má Sylvie Pospíšilová vrátit do Čech. Adopce dosud nebyla vyřízena, příkaz se vztahoval i na její dceru. Podle výstřižků z německých novin z 50. a 60. let, které Julie uchovávala, ji Gertruda Kutzová musela předat biologické matce na perónu tamního nádraží.
Ženy se dohodly, že si Gertruda přijede pro dívku do protektorátu, až si vyjedná nezbytná povolení. To se stalo roku 1943 a Julie/Lia se vrátila do Delmenhorstu.
O rok později prý Sylvie napsala dopis, v němž potvrdila, že se dítěte navždy a bez nároků vzdává. Jenže dopis shořel při bombardování v únoru 1945.
Milovaná dcera
Theodor Kutz narukoval podle dostupných zpráv v posledních letech nacismu do wehrmachtu, ale přežil a vrátil se k rodině. Julie/Lia si vzpomínala, že po porážce Německa musely s Gertrudou na čas opustit dům, protože se v něm ubytovali američtí vojáci.
Vyrůstala jako milovaná dcera. Pamatovala si, že na Vánoce chodila s otcem po sousedech, že ji matka vozila na kole, že si udělali výlet za tetou k moři. Od roku 1947 chodila do školy, a když měla narozeniny, musela na stupínku zazpívat. Pamatovala si babičku a kupování sladkostí. Mluvila pouze německy. Gertruda je v jejích vzpomínkách vždycky „maminka“.
Únos
V říši skončilo mnoho dětí odvlečených z domovů, odebraných za různých okolností rodičům a předaných k adopci německým rodinám. Od května 1945 je hledaly národní i nadnárodní repatriační komise a úřady.
V hromadě dopisů od nešťastných lidí postrádajících příbuzné, které obdržela jedna z kanceláří IRO (International Refugee Organization, Mezinárodní organizace pro uprchlíky) se objevil i list od Sylvie Pospíšilové, která napsala jméno své dcery a adresu Kutzových jako poslední místo jejího pobytu.
Není jasné a už asi nikdy ani nebude, zda byla autorkou dopisu opravdu Sylvie, a pokud ano, v jaké byla tehdy situaci a psychickém stavu. IRO v případu postupovala podle směrnic a zavedených procedur.
A tak začali v letech 1948 a 1949 manželé Kutzovi dostávat poštou oznámení, že jim dcera Julie/Lia bude odňata a poslána do Československa, kde mezitím komunisté provedli státní převrat. Kutzovi na úřední výzvy nereagovali. Vyděšená Gertruda psala Sylvii, ale nedostala odpověď.
Podle Juliina líčení byla čím dál zoufalejší: řekla dceři s pláčem, že má v Československu matku, která ji porodila, a že se nejspíš budou muset rozloučit. Když u jejich domu zaparkovalo neznámé auto, ukrývala dívku ve sklepě, několikrát se jí podařilo odehnat repatriační úředníky.
8. května 1950 si devítiletá Julie/Lia hrála před domem. Ve Wendenstrasse zastavil vůz se dvěma muži, kteří ji bez řečí naložili a odvezli do sběrného střediska v Heidelbergu. Říká, že odjela bez svých věcí a bez rozloučení.
Po několika dnech za ní přicestoval Theodor Kutz. Myslela si, že ji vezme domů, ale přijel proto, aby jí předal dřevěný vojenský kufr, v němž měla oblečení a na víku napsanou adresu, aby nezapomněla a mohla o sobě dávat vědět. Adoptivního otce už nikdy neviděla.
Do Československa k matce
Pracovníci Červeného kříže Julii/Liu brzy poté poslali vlakem do Československa. Dítěte se na jeho pocity a přání nikdo neptal, podmínky, v nichž mělo žít, nikdo nezkoumal.
Československé úřady měly přitom na jejím návratu podle všeho zájem, nikoli nevýznamnou roli v tom mohla hrát i tehdejší ideologie: dítě české matky mělo být vychováváno v českém státě a v českém duchu, nikoli v „revanšistickém a kapitalistickém“ Německu.
Juliina biologická matka Sylvie Pospíšilová se mezitím provdala, jmenovala se Daňková a žila v Bohumíně u Ostravy. Julie teprve po příjezdu zjistila, že má mladší sourozence – sestru Libuši, kterou měla její matka s Juliiným biologickým otcem Adolfem, a nevlastního bratra Františka.
V rozhovoru pro Paměť národa vzpomíná, že Sylvie se k ní chovala bezcitně a někdy krutě. Nic nenasvědčovalo, že by po dceři pátrala a postrádala ji.
O mnoho let později se Julie dozvěděla, že Gertruda Kutzová o ni měla starost a Sylvii z Německa psala. Počátkem února 1951 jí Sylvie poslala odpověď napsanou na pohlednici:
„Vážená paní Kutz, děkuji Vám za Vaše psaní a srdečně Vás zdravím. Chci Vám sdělit, že z Julie nemám žádnou extra radost; divím se, že jste sem to dítko vůbec poslali. Dala jsem Vám dítě za vlastní, pakliže mu budete chtít dát své vlastní jméno. Tím pádem by pak Červený kříž neměl právo dítě odebrat… neboť ono nemá žádný cit ke své vlastní mámě, myslí stále na Vás, neustále se ubírá na Vaši stranu a je mu úzko. Takže je pouze Vaše vina, že je teď u nás…“
Za pár týdnů se Sylvie svých dcer vzdala, obě odvezla k biologickému otci Adolfu Dvořákovi do Frýdku, kde je zanechala. Libuši si vzala za vlastní rodina ze sousedství a otec Julii zakázal, aby se k sestře přibližovala. Měl prý strach, aby za ní Libuše od adoptivních rodičů neutíkala.
K tetě a do dětského domova
Julie žila asi dva týdny s Adolfem a jeho družkou Marií v malém bytě nad hospodou. Byli jí cizí, její přítomnost je obtěžovala.
Brzy se stěhovala znovu, tentokrát ke starší sestře otcovy družky Pavlíně Pánkové, do podmáčeného suterénního bytu. U těžce nemocné ženy našla bezpečí a laskavou péči, ale paní Pánková umírala. Věděla to, a než ji odvezli do nemocnice, odkud se už nevrátila, dala Julii do dětského domova. Pořád se psal rok 1951.
V domově v Bruzovské ulici ve Frýdku prožila Julie příští čtyři roky. Rychle se naučila česky, spřátelila se s ostatními dětmi, ale stýskalo se jí po matce Gertrudě. Po nocích plakala, jednou se pokusila o útěk, psala do Německa a prosila matku, aby si pro ni přijela.
Dopisy měla odnést na poštu kuchařka, ale ke Gertrudě Kutzové se nikdy nedostaly.
Konečně setkání
Po základní škole se Julie vyučila zahradnicí, v sedmnácti se vdala, odstěhovala se s manželem na Vysočinu do Havlíčkova Brodu a narodily se jí tři dcery. Manželství ale nebylo šťastné a před narozením posledního dítěte Julie od muže odešla.
Na podzim 1961 poslala Julie s pomocí sousedky dopis do Německa. Po pár týdnech přišla od Gertrudy odpověď. Psaly si dál, Gertruda teprve tehdy zjistila, čím Julie prošla – a Julie se dozvěděla, že adoptivní otec Theodor Kutz před pár měsíci zemřel.
V roce 1964 směla Julie vycestovat z komunistického Československa do západního Německa a po více než čtrnácti letech se s Gertrudou setkala. Na jejich vzájemných citech se mnoho nezměnilo: bylo to podle všeho dojemné a bolestné shledání matky a dcery.
Příběh přesto nemá happy end. Julie Klačková by se byla ráda odstěhovala za Gertrudou do Německa, ale směla si vzít s sebou na Západ jen jedno dítě – dvě musely zůstat doma jako rukojmí. Vrátila se proto do Československa, s matkou si vyměňovala láskyplné dopisy, ale nemohla ji ani pravidelně navštěvovat.
Z komunistické a mezitím také okupované země se jí znovu podařilo vycestovat teprve na sklonku 70. let. V té době už bylo Gertrudě osmdesát, nebyla v dobrém zdravotním stavu a brzy poté se dostala do domova důchodců, kde se její život uzavřel.
Julie bydlela v posledních letech života v Herolticích u Jihlavy. Zemřela 12. září 2021.
Poslechněte si celé Příběhy 20. století, audio je nahoře v článku.
