Historik: Děti zavražděných odbojářů sice cítí hrdost, ale často jim nezůstalo nic, ani majetek, ani uznání
Útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydrich je dodnes považován za hrdinský čin československých výsadkářů. Proti nim stojí zrádce Karel Čurda. „Jenže čtyřicet let byly zavřené archivy. Na vytváření obrazu války a národních narativů se podílel komunistický režim, který nám zamezil poznat jak pozitivní, tak negativní událostí historie. Teď se k tomu složitě propracováváme,“ říká Vojtěch Kyncl z Historického ústavu Akademie věd.
Teď se ale archivy otevírají, pokračuje Kyncl v podcastu Hrdinové na Plusu: „Ukazují nám škálu událostí a vlastností jednotlivých aktérů mnohem barvitěji a plastičtěji. Myslím, že s tím začínáme pracovat tak, aby to poučení nevycházelo černobíle. Abychom neměli na jedné straně hrdiny a na té druhé zrádce, parašutisty a Karla Čurdu, který přitom mezi nimi působil dlouho.“
„Také je tu Emanuel Moravec, další negativní postava a představitel domácí kolaborace. Ale tím, že ho zplošťujeme, tím, že nejsou vidět ty ostatní postavičky od jeho podřízených až po ty nejnižší stupně, přicházíme o ponaučení,“ upozorňuje historik.
„Protože ve společnosti, která bude vystavena krizi, se vždy objeví tyto barevné vrstvy jak u hrdinů, tak u obětí, které se oběťmi stanou nezaviněně. A na druhé stran tu jsou ti, kteří chtějí působit negativně a mají škodolibou radost z toho, když způsobí někomu příkoří,“ vysvětluje.
Zrádcem a hrdinou totiž může být každý. „Když za protektorátu lidé udávali na policii, to máme dnes taky, podívejme se na pandemii. Jen následky a motivace jsou rozdílné,“ porovnává Kyncl.
Zuzana Čaputová: Kdo má moc, nesmí sejít z cesty. Lídrem je pro mě Zelenskyj, inspirací Horáková
Číst článek
Jednoznačnými hrdiny a zrádcem nebyli ani samotní parašutisté, připomíná Kyncl: „Riskovali životy vlastní i svých blízkých. A pokud začali vypovídat na výslechu gestapa, tak ale stále platí, že po určitou dobu to byli mimořádně schopní vojáci, mimořádně odvážní a stateční lidé. A dostali se do situací, ať už zaviněně, nebo nezaviněně, kdy si museli vybrat: buď něco prozradí a mají šanci přežít, nebo zahynou s tím, že budou mlčet.“
„My dnes nedokážeme nalézt přesně ten klíč, podle kterého gestapo někoho zastřelilo a někoho uchránilo. Někdy vidíte motivaci udavače stejnou, ale gestapo se rozhodlo jinak. To je právě ta barevnost,“ uvažuje Kyncl.
Sirotci hrdinů
Po odbojářích zůstávaly děti. „Rodiče jim zatkli odpoledne, večer. A děti už se nemohly vrátit do bytu, kde měly všechny věci, gestapo byt zapečetilo, pak to někdo vykradl, byt se prodal a děti neměly nic. A to jim mohlo být sedm, osm, devět let,“ upozorňuje historik.
Kdyby Heydrich mohl další tři roky vraždit, obětí bychom se nedopočítali, obhajuje atentát historik
Číst článek
Takové děti pak často putovaly po různých domovech až do dospělosti. „A teprve v polovině 90. let získaly možnost požádat o jakési sociální přilepšení,“ připomíná Kyncl, který se jako historik těmito osudy zabýval.
„Sice cítí hrdost na své rodiče, že se dokázali tomu zlu postavit. Ale na druhou stranu po válce, když to všechno skončilo, přišla otázka: stálo za to být hrdinou, když rodiče tady nejsou a já jsem sám? To je morální dilema, se kterým se budeme potýkat vždy, kdy přijde krizová situace.“
Jenže příběhy těchto dětí dlouho po válce nikoho nezajímaly. „Majetky odbojářů propadly třetí říši, po roce 1945 se je stát snažil do jisté míry vracet, ale v roce 1948 je zabavil znovu. A dětem nezůstalo vůbec nic. Nedostaly nic jako zadostiučinění, uznání, padesát let se na to zapomnělo a teď se to snažíme dohnat.“
Jak se v české společnosti vypráví o heydrichiádě? Poslechněte si celý podcast Hrdinové.
