Přes železnou oponu utíkali na Západ i pohraničníci, připomíná historik Ivo Pejčoch
Psal se rok 1951 a na československých hranicích se objevily dráty. Zmizely až s pádem komunismu o téměř čtyřicet let později. „Až do roku 1965 přitom dráty proudila elektřina, v padesátých letech dokonce v blízkosti plotů na čas položili nášlapné miny,” popisuje historik a spisovatel Ivo Pejčoch v rozhovoru s Lucií Výbornou.
Jak dodává, přes hranice za minulého režimu neprchali pouze běžní lidé. Emigrovala i řada pohraničníků, do roku 1975 to bylo kolem 1200 členů pohraniční stráže. „A to není malé číslo," upozorňuje historik.
Příběhy odvahy
Dějiny železné opony nabízejí celou řadu jen těžko uvěřitelných příběhů. Pejčoch připomíná třeba dva mladíky, kteří přes železnou oponu v roce 1966 procválali na koních. „Měli na sobě pohraničnické pláště a salutovali projíždějícím hlídkách, všichni si proto mysleli, že jde o důstojníky na projížďce,” usmívá se.
Podobnou odvahu projevil i jeden východoněmecký železničář v 70. letech. Ten zjistil, že vlaky, které projíždějí mezi Rakouskem a Československem, mají rakouského průvodčí. „Sehnal si proto německou železničářskou uniformu a ve vlaku se vydával za Rakušana. Takhle z Velenic projel do Rakouska.”
Přelomový rok 1968
Jak Ivo Pejčoch zdůrazňuje, nejdrsnější podmínky na státní hranici směrem na Západ panovaly do roku 1965. „V tu dobu ani nebylo možné legálně vycestovat, což později ve velmi omezené míře možné bylo, přestože ne každého pustili,” připomíná.
„Největší vlna emigrace ale přišla v roce 1968, kdy se po sovětské invazi na čas hranice otevřely. Tehdejší velitel Pohraniční stráže Karel Peprný totiž stáhl hlídky z přechodů, čehož řada lidí využila.”
