Historička: Českoslovenští dozorci kradli v letském koncentračním táboře pro Romy vězňům jídlo
Od konce druhé světové války uplynulo téměř osmdesát let. Je to také doba, kterou trvala stavba důstojného památníku na místě bývalého romského koncentračního tábora v Letech u Písku. Historička Anna Míšková, která je spolutvůrkyní letské expozice, pro Radiožurnál popsala vzniku tábora, život i smrt v něm a mluvila i o předválečném postavení Romů v české společnosti.
„Vlastně už předtím, než vůbec vznikl Protektorát Čechy a Morava, existovaly návrhy na zřízení pracovních táborů, byla snaha mnohdy Romy vyštvat z území obcí, na kterých přebývali. A v tisku se například často nazývali jako černí židé, svízel, cikánský zlořád nebo metla venkova a tak podobně. Nebylo to něco, co přišlo z ničeho nic. Nebylo to něco, co by sem přinesli Němci, nebo okupační správa. Bylo to něco, co tady už poměrně dlouhodobě bujelo. Podnebí druhé světové války tomu dalo průchod.“
Anna Míšková: Českoslovenští dozorci kradli v letském koncentračním táboře pro Romy vězňům jídlo.
Na pozadí nepříznivého postavení romské menšiny pak začali na půdě Protektorátu vstupovat v platnost opatření kopírující německý vzor. Romové měli být postupně koncentrováni do speciálních táborů. Moravští Romové do Hodonína u Kunštátu a čeští Romové do Let u Písku.
„Nějakých vlastně 1300 až 1400 osob bylo odvezeno do takzvaných cikánských táborů a zbytek byl zatím ponechán na svobodě. Jejich osud byl ale bohužel úplně stejný jako u těch, kteří byli v těch táborech, protože později začali být vypravovány transporty do koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz II – Birkenau.“
Letský tábor vznikl na místě bývalého dělnického, a později pracovního kárného a sběrného tábora. Jeho zázemí tak nebylo na počet transportovaných vůbec připraveno.
„Už vlastně během prvních dnů a týdnu byla kapacita překročena takřka trojnásobně, takže ty ubytovací podmínky, ve kterých lidé museli žít, byly naprosto nevyhovující, až nelidské. Museli se tísnit na postelích ve více počtech. Baráky se nedaly v zimě pořádně vytopit, naopak v létě tam zase bylo nesnesitelné vedro. A nebyl tam ani prostor na dodržování hygieny. V Letech byla jedna studna a rybník Lipeš, ve kterém právě měli ti vězni provádět očistu, ale nedostačovalo to vůbec k tomu, aby měli například dostatek pitné vody. Ať už na pití nebo na dodržování hygieny.“
Památník v Letech nestavíme kvůli Romům, ale kvůli sobě. Prasečák byl náš problém, zdůrazňuje Šídlo
Číst článek
Dalším problémem bylo, že věznění nedostávali ani to málo, na co měli nárok.
„Byly nějaké předpisy, které jasně říkaly, kolik má mít kdo jakých potravin na den, ale tohle absolutně nebylo dodržováno. Vědělo se, že dozorci jídlo, které opravdu fyzicky přišlo do tábora, rozkradli a tak už se nedostalo k vězňům. Dozorci ho posílali domů svým rodinám. Po tom, co byl tábor zrušen, se zjistilo, že ve skladech byla třeba kila žluklého másla, která nebyla nikdy rozdána. Posílali se tam látky na to, aby se alespoň dětem ušilo nějaké oblečení, ale k těm dětem se to zase vůbec nikdy nedostalo.“
Ve všech ročních obdobích proto museli nosit jen to, v čem v srpnu přijely.
„Většina dětí, které se tam narodily, nepřežila. Protože ty podmínky tam nebyly vůbec určené k tomu, aby tam byla novorozeňata. Kromě toho, že tam panovaly těžké nemoci, tak i ten nedostatek výživy způsoboval, že matky nebyly schopné kojit. Drsné zacházení s matkami a dětmi způsobilo to, že přežily ze 36 narozených dětí pouze dvě.“
A situaci často nepomáhali ani někteří českoslovenští četníci. Ti plnili v táboře roli dozorců. Jejich zacházení lze ilustrovat například na příběhu přeživší Boženy Flégrové. Ta byla na základě křivého obvinění zavřena do jedné z maringotek.
„Do té maringotky byla zavřená také se svojí tříměsíční dcerou, nově narozenou, a nedostávala jídlo, nedostávala nic. A to samozřejmě děťátko nemohlo přežít. Takže tam byla nějakou dobu ještě s tím mrtvým miminkem.“
