Estébáci lámali Vodňanského, aby udával disidenty. Jeho zdvořilost považovali za slabost
Písničkář Jan Vodňanský zemřel 10. března 2021 na covid-19. Smutná zpráva zasáhla tisíce lidí, kteří na tohoto laskavého, veselého a zdvořilého inženýra a filozofa s láskou vzpomínají. Snad každý v této zemi zná nějakou jeho básničku nebo píseň. Proslavil se ve dvojici s klavíristou a skladatelem Petrem Skoumalem.
Lidé nejvíc znají písně S úsměvem idiota, Maršálové, Jak mi dupou králíci. Svůj životní příběh Vodňanský vyprávěl v unikátní čtyřhodinové nahrávce pro Paměť národa v roce 2016. Rozhlasové Příběhy 20. století zpracovávají jeho paměti ve dvou pořadech, tento je druhý. Soustřeďuje se na jeho boj se Státní bezpečností, která ho skoro deset let lámala ke spolupráci.
Estébáci lámali Vodňanského, aby udával disidenty. Jeho zdvořilost považovali za slabost
Dvojice Vodňanský – Skoumal se zjevila na pražských divadelních scénách poprvé v roce 1962.
Pětadvacetiletého Vodňanského, absolventa ČVUT, který měl za sebou už autorskou spolupráci s Československým rozhlasem, čekala povinná vojenská služba v Milovicích u tankového praporu: „Jednou si mě zavolal velitel, že mu přišel dopis z Prahy. Aby mě pustil, protože budu přebírat cenu za nejlepší text pro Neckáře. Prohlížel si mě a povídá: ‚Vodňanský, vy jste takový nenápadný! A opravdu budete zítra, tak jako já teď stojím daleko od vás, tak budete vy od Kubišové, Vondráčkové a Neckáře?!‘ Nemohl tomu uvěřit. Líbilo se mu, že má pod sebou někoho takového, našel v tom jisté zalíbení, takže jsem to měl dobré,“ směje se Vodňanský.
Předskakovali Krylovi
Obnovená spolupráce dvojice Vodňanský – Skoumal začala po dvou letech pauzy velkolepým vystoupením 16. dubna 1969 při večírku Mladé fronty v kavárně Savarin.
Hráli jako předskokani slavnému Karlu Krylovi. Lidé svým smíchem a výbuchy potlesků vytvářeli neopakovatelnou atmosféru naděje na svobodu a vzdoru proti sovětské okupaci. Zvláště písním Mičurinova ulice, Jak mi dupou králíci a Maršálové lidé rozuměli v kontextu srpnové invaze 1968. Následně začala dvojice Vodňanský a Skoumal pravidelně vystupovat v Činoherním klubu v představení S úsměvem idiota. Od podzimu 1969 hráli na této scéně denně před vyprodaným sálem. V publiku se ovšem vždy našli i udavači.
Koncem roku 1969 otiskl časopis Tribuna rozhořčenou reakci jistého čtenáře na vystoupení Vodňanského a Skoumala: „Domnívám se, že píseň Jak mi dupou králíci na melodii písně Přes spáleniště přes krvavé řeky je mírně řečeno hrubým znevážením jednoho ze symbolů našeho osvobozovacího boje po boku sovětské armády.“
V následném čísle časopisu vedení listu povolilo reakci právníka Státního divadelního studia, který písničkáře hájil, že je to celé nesmysl a politické zostouzení obou autorů, protože píseň Jak mi dupou králíci se nezpívá a nikdy nezpívala na melodii vlastenecké písně Směr Praha, přes spáleniště přes krvavé řeky. Rozhořčený soudruh však znovu v dalším čísle reagoval: „Jako divák jsem vyjádřil svůj osobní názor! A nesouhlas s písní Jak mi dupou králíci, jejíž melodie mi připomínala píseň Směr Praha. Utvrzen v tom jsem byl i textem písní o pochodujících králících s úsměvy na lících. Na svém stanovisku nemám co měnit.“
Udání na Vodňanského, že znevažuje „bratrský“ Sovětský svaz, chodila ovšem nejen do redakcí časopisu, na vedení Činoherního klubu, do Státního divadelního studia, které autory zaměstnával, ale na Státní bezpečnost. Policisté měli od agentů informace, že se Vodňanský přátelí s řadou disidentů, například s Petrem Pithartem, Jiřím Dienstbierem, Lubošem Dobrovským a dalšími. Vytipovali si ho jako vhodného kandidáta spolupráce.
Vzdoroval estébákům pět hodin
V roce 1975 zazvonili na dveře písničkáře Jana Vodňanského dva příslušníci StB. Odvezli ho do Bartolomějské, kde ho pět hodin zpracovávali. Řvali na něj, hrozili pěstí, přesvědčovali, že si zničí život, odmítne-li jejich nabídku ke spolupráci. Znaveného, hladového a vystrašeného písničkáře propustili až v podvečer.
Doma ho navštívil Petr Skoumal a zpěvačka Táňa Fischerová. Nalezli ho takřka zhrouceného. Zážitek z Bartolomějské ho zděsil. Měl obavu, že se vrací brutalita padesátých let. Signalizoval to i jediný obrázek ve vyšetřovně StB, portrét sovětského hrdlořeza, zakladatele tajné sovětské služby Čeky, později NKVD a KGB, Felixe Edmundoviče Dzeržinského.
Příslušníci StB si na něj založili svazek v kategorii KTS – kandidát tajné spolupráce. Domnívali se, že dříve nebo později se zlomí a bude udávat. Na dva roky mu zakázali vystupovat.
Svazek StB vedený na Vodňanského, krycí jméno Vodník, uložený v Archivu bezpečnostních složek, prostudoval badatel Radek Schovánek: „Lze z těch materiálů vyčíst jednu důležitou věc, která se týkala mnoha intelektuálů. StB si jejich slušnost a určitou bázlivost vykládala jako slabost a myslela si, že je dotlačí ke spolupráci. Nikdy nepochopili, že tito lidé měli přesnou hranici, přes kterou nejel vlak, a tou bylo pomáhat zlu, které tady vládlo, a zrazovat přátele,“ říká Radek Schovánek.
‚Nejdůležitější je vnitřní radost‘
Pro Vodňanského se klíčovou životní zkušenosti stala jeho cesta za Jiřím Voskovcem do USA v roce 1976. Mezi výslechy StB si „drze“ podal na úřadech žádost o výjezdní doložku.
A při jednom výslechu, kdy spolupráci opět tvrdě odmítl, poznamenal: „Tak pánové, to asi znamená, že mi asi tu doložku vezmete, že jo.“ Reakce estébáků byla nečekaně opačná: „Ale prosím vás, co si o nás myslíte. Proč bychom to dělali. Samozřejmě, jeďte si za Voskovcem. Pak si o tom popovídáme.“ Vodňanský cestoval do USA s Jitkou Shánilcovou, pozdější manželkou.
S Voskovcem v New Yorku strávili takřka tři týdny, pak navštívili Škvoreckého ve Washingtonu. Z Ameriky se vracel Vodňanský proměněný. Voskovec mu pak napsal dopis, aby si uchoval vnitřní radost a mladického ducha. „Říkal nám, abychom se nevraceli, že Praha není pro živé lidi. Měl pravdu, ale já nebyl malířem nebo sochařem. Potřeboval jsem kontakt s lidmi. Měl jsem možnost jim hrát, když to jinak nešlo, v soukromých bytech. Vraceli jsme se a věděli, že se tu dojde k něčemu, co pak dostalo jméno Charta. Čekal jsem, že tu bude mela. Lidé tu byli ochotní k ledasčemu, ale i podřizování se tomu kolaborantskému totalitnímu hnití má své meze.“
V následujících deseti letech až do sametové revoluce si estébáci Vodňanského pravidelně předvolávali na další a další výslechy, nasadili na něj i agenty, kteří ho sledovali, pokoušeli se ho vydírat. Vodňanský všechna zdánlivě přátelská gesta estébáků, jako například pozvání do luxusní restaurace, nabídka kariéry v divadle či filmu, zdvořile odmítal. Trval na tom, aby mu vždy zasílali tzv. předvolánky, výslech se odehrával výhradně v policejní kanceláři a dali mu pak přečíst písemný protokol.
Svazek musela tajná policie překvalifikovat a vést ho již na tzv. prověřovanou osobu. Vodňanský na podzim 1977 v kavárně Slavia podepsal Chartu 77 do rukou Vlasty Chramostové, od té doby ho komunistický režim považoval za nepřítele.
