Sbírají zbraně i uniformy, rekonstruují bitvy i běžný život vojáků. Dobrovolníci udržují odkaz legionářů
Do práce chodí ve vojenské uniformě a není to voják. Na nedělní výlet jede s plnou polní obrněným vlakem a také to není voják. Doma sedí obklopený medailemi, studuje válečnou literaturu, čistí zbraně a pořád to není voják. Čtyřiatřicetiletý Jiří Charfreitag propadl vojenské historii a především ho zajímají českoslovenští legionáři. Proto je také tajemníkem projektu Legie 100, který upomíná 100 let od návratu legionářů ze Sibiře do Československa.
Z Berouna vyjíždí do křivoklátských lesů čtrnáct vagonů legiovlaku, které táhne parní lokomotiva. Vojenské vagony, čerstvě natřené a připravené na letní sezónu, obsadili mladí muži ve vyčištěných uniformách a v plné zbroji. Čepice jim zdobí typické bíločervené stuhy.
Sbírají zbraně i uniformy, rekonstruují bitvy i běžný život vojáků. Dobrovolníci udržují odkaz legionářů. Více si poslechněte v reportáži Ľubomíra Smatany
Souprava zastavuje u tunelu a fotografové vytahují aparáty. Je to výjev jak z legionářského vlaku před bajkalským tunelem. Spokojeně se tváří i štíhlý mladý muž s dokonale zastřiženým vojenský knírkem. Legiovlak zase vyjel na další štaci.
„Můj pradědeček byl legionářem a dokonce i velitelem jednoho z takových vlaků. Doma jsme věděli, že sibiřskou anabázi prožil, tak jsem se k tomu dostal a proto to dneska dělám,“ řekl Radiožurnálu Jiří Charfreitag, který pendluje mezi vlakem a pražskou kanceláří Československé obce legionářské.
„Do projektu Legie 100 patří nejen legiovlak, ale i péče o válečné hroby, publikační činnost a obecně výchova k vlastenectví a rozvoji tradic v duchu odkazu československých legionářů.“ Ačkoliv to zní trochu pateticky, Charfreitag to myslí vážně. „Nechceme jenom připomínat války, ale především to, že máme právo jako národ být hrdí na svoji minulost ať už vojenskou nebo politickou.“
Pražská kancelář sídlí v hotelu Legie u náměstí I.P.Pavlova. V přízemí činžáku je Muzeum československých legií a také depozitář, kde skončila řada exponátů, které Jiří Charfreitag nasbíral. „Míval jsem to doma, ale když máte třicet zbraní včetně kulometů a patnáct uniforem, tak už je v bytě těsno.“
Legionářskou uniformu oblékl Jiří Charfreitag poprvé ještě na elektrotechnické průmyslovce, když se dostal jako prostý civilista k rekonstrukci bitvy u Zborova. Začal se tématu důsledně věnovat, je spoluautorem knihy „Československé legie 1914-1920: stejnokroje a výstroj“, stal se vášnivým sběratelem a jako mnozí kolegové říká, že práce se jim stala koníčkem.
Obrněný vlak Orlík byl postrachem Transsibiřské magistrály. Jeho strojvůdce má soukromé muzeum
Číst článek
„Žena jezdila na akce se mnou, nosila uniformu zdravotní sestry, kupovali jsme exponáty po celé Evropě. Ne každá ženská po takového koníčka pochopení,“ dodává otec dvou dětí.
U vedlejšího stolu v kanceláři sedí zavalen knihami a haldou papírů Michal Rak, který snad jako jediný nenosí v Československé obci legionářské uniformu. „Chtěl jsem generálskou, ale tu mi nedali,“ usmívá se dokumentarista a vedoucí publikační činnosti. „Kolegové jsou v tomhle směru pořád děti, v dobrém slova smyslu.“
Takových „dětí“ pracují v Československé obci legionářské dvě desítky a ze zálohy jim pomáhá řada dobrovolníků. Samotná obec letos slaví 99 let své činnosti, a Jiří Charfreitag slibuje, že o ní ještě hodně uslyšíme. Projekt Legie 100 pokračuje.
