Litomiský z Plastiků podepsal Chartu, odmítl udávat, pořádal mejdany mániček. Dostal tři roky na Borech
O Janu Litomiském jeho přátelé mluví jako o výjimečném člověku: vzdělaném, veselém a laskavém, pohostinném, hluboce věřícím evangelíkovi s buldočí povahou. Nezlomili ho vyšetřovatelé Státní bezpečnosti ani bachaři na Borech, kde si na začátku 80. let odseděl tři roky, další dva měl takzvaný ochranný dohled, během kterého nesměl bez úředního povolení opustit svou vesnici.
Mejla Hlavsa z Plastiků ho někdy v 80. letech nazval Lutherem. Přezdívka se v undergroundu chytla. Když chartistu Litomiského zavřeli v únoru 1981, Martin Jirous zvaný Magor o něm napsal oslavnou báseň Ruchadlo boží: „Celá vesnice, ve které bydlel Litomiský, ho zná. A celý kraj okolo ho zná taky. Svahy kopců na Vysočině ztemněly úžasem…“
Agronom Litomiský neposlouchal. Podepsal Chartu, odmítl udávat, pořádal mejdany mániček. Dostal tři roky na Borech
Právě za Litomiským do Vyskytné na Vysočinu jezdily desítky disidentů, písničkářů, básníků, filozofů a osobností evangelické a katolické církve, mnozí i nějaký čas u něj na chalupě u Pelhřimova žili. Litomiský ve Vyskytné bydlel a pracoval jako agronom v JZD.
Díky jeho milé a pohostinné povaze, jeho statečnosti a obětavosti v tomto místě na Vysočině vyrostlo jedno z významných center protikomunistického odporu. StB instalovala ve Vyskytné před jeho velký dům kameru a často tu hlídkovala dvojice esenbáků. Policisté příchozí perlustrovali, zatýkali a odváželi na výslechy do Pelhřimova.
Jan Litomiský je mnohým známý jako politik, po sametové revoluci spoluzakládal s Václavem Bendou KDS, později sloučenou s ODS, byl zvolen poslancem a v letech 2006 až 2010 zastával funkci zmocněnce pro lidská práva.
Tento bývalý mluvčí Charty 77, někdejší člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a také politik oslavil letos v srpnu 80 let.
Rudoarmějec a krajíc chleba
Jan Litomiský se narodil 19. srpna 1943 v Praze, rodina žila ve vile v Podolí, kterou postavil dědeček z otcovy strany. Otec Vladimír pracoval jako strojní inženýr v ČKD. Matka Božena, rozená Vytisková, pocházela z obce Vyskytná na Pelhřimovsku a většinu života zůstávala v domácnosti a starala se o dva syny, Jana a o tři roky mladšího Vladimíra.
Když začaly v únoru 1945 padat na Prahu bomby, rodina se odjela schovat na Vysočinu do Vyskytné, Jan zůstal nějaký čas u babičky s dědečkem. Jako malý chlapec tu zažil příjezd Rudé armády, pochod oddílů maršála Malinovského, matně vzpomíná a doplňuje z pozdějšího vyprávění babičky.
„Ženy se před nimi schovávaly, kradli hodinky a na co přišli… tak to prostě bylo,“ vypráví Jan Litomiský.
Sovětští vojáci s sebou přivlekli mnoho německých zajatců, kteří chodili pro vodu k pumpě u Vytiskových. „Měli strašný hlad. Když babička nesla krmení prasatům, oni se na to vrhli a všechno to snědli.“
Janova matka jim po synovi posléze posílala namazané krajíce chleba, které chlapci dávala naoko k svačině: „Vždycky jsem si jednou ukousnul a ten chleba jsem jim dal.“
Ale když se situace několikrát zopakovala, sovětský dozorce se samopalem matce pohrozil: „Jestli sem toho kluka ještě jednou pošleš, tak ho zastřelím,“ popisuje Litomiský.
Několik měsíců po osvobození se rodina znovu sešla v Praze, ale Vyskytná stále zůstala místem, kde Jan během dětství i dospívání trávil volný čas.
Příběh Samsona
Jan Litomiský v dětství v 50. letech zažíval rozpolcenost. Něco se říkalo doma, něco jiného do něj vtloukali soudruzi ve škole, hlavně v hodinách dějepisu a občanské výchovy. Chodil do pionýra, ale také do kostela a na hodiny náboženství, které mu byly milejší.
Líbily se mu biblické příběhy, nejvíc o siláku Samsonovi, kterému rodiče přestali stříhat vlasy, aby dali najevo, že hoch patří Bohu. Samsona zradila jeho dívka Dalila, která z něj vymámila, že síla se skrývá v jeho vlasech. Při spánku Samsona jeho nepřátelé ostříhali, oslepili a uvrhli do želez.
Zesláblému silákovi se nepřátelé vysmívali. Řetězy ho připoutali mezi pilíře, které podpíraly chrámovou střechu. Slabý a zmrzačený Samson sloupy po hmatu našel a prosil Boha, aby mu vrátil sílu. Samson pilíře rozvalil a v troskách zahynuli všichni filištínští vládci a jejich poddaní. A také Samson.
Jan Litomiský si v dospívání na protest nechal narůst dlouhé vlasy. V příběhu o Samsonovi však vidí jiné poselství. „Sympatické mi bylo, že to byl průšvihář, který nikam nezapadl. Nakonec přesto byl Hospodin s ním,“ vysvětluje Litomiský.
Historie, nebo pole?
Jan Litomiský po maturitě zvažoval studium historie, obor archivářství. Nakonec dal na radu jednoho sedláka z Vyskytné, který mu řekl, ať se vykašle na archivy a raději studuje zemědělku, aspoň bude v přírodě.
Na Vysokou školu zemědělskou se začátkem 60. let přece jen vracel – snad by se dalo říci – zdravý rozum. Skončila doba ideologického propagování „poznatků“ šarlatánského sovětského biologa Trofima Lysenka a v hodinách biologie se probírala i donedávna zapovězená genetika.
Jan Litomiský v oboru vynikal, přírodu si zamiloval nejen srdcem, ale i hlavou, četl odbornou literaturu, sledoval vědeckou obec, kromě toho četl krásnou, filozofickou a duchovní literaturu, poslouchal vážnou hudbu.
Mozart, Beethoven a politik
Jeho spolužák, kamarád z trampských výprav a hospodských studentských dýchánků Antonín Hurych mu nabídl, zda by nechtěl chodit do takzvané. hudební mládeže. Tento spolek vedl skvělý muzikolog, disident Ivan Medek.
V uvolněných 60. letech přednášel v pražském Divadle hudby, pořádal bytové semináře u sebe doma v legendárním bytě na smíchovském Janáčkově nábřeží 49, kterých se Jan Litomiský pravidelně zúčastňoval.
„Učil nás poslouchat Mozarta, Beethovena, později i modernější hudbu, například Schoenberga. A při té příležitosti otevíral rozpravy o společenských záležitostech, o politice,“ říká Jan Litomiský.
Později se s Ivanem Medkem setkával i individuálně, spřátelil se s jeho synem Janem a tyto vazby měly velký význam pro jeho pozdější vstup do disentu.
‚Fajn lidé z JZD‘
Po absolvování Vysoké školy zemědělské, obor agronomie a po roční vojenské službě u tankistů v Žatci nastoupil do JZD. Jan Litomiský dostal umístěnku jako agronom do JZD Lažiště u Prachatic, ale po dohodě s předsedou JZD ve Vyskytné se mu podařilo umístěnku vyměnit, a mohl tedy nastoupit do práce v obci, kterou znal již od dětství a kde po prarodičích Vytiskových zdědil dům.
JZD ve Vyskytné vedl nestraník, člověk, který se snažil zachránit „co se dalo“. Družstva se ocitala v ekonomických obtížích, během 50. let je kovaní soudruzi přivedli ke krachům i tím, jak zaváděli ideologické nevědecké postupy diktované ze Sovětského svazu. Nový předseda se pokoušel s omezenými penězi hospodařit. Nešlo prý takřka nic sehnat, vše důležité bylo na příděl.
Odměňování zaměstnanců JZD se stanovovalo podle normy takzvané pracovní jednotky. Jednotka znamenala podle odpracovaných let něco mezi 12 až 18 korunami. Za den práce v JZD si zaměstnanec vydělal 1,5 jednotky, jézéďácká šlechta – traktoristé mívali až dvě jednotky, tedy 25 korun za den.
Měsíční mzdu dostávali zaměstnanci vyplacenou jen do 50 procent, zbytek obdrželi až na konci roku podle toho, zda to ekonomicky vyšlo, nebo nevyšlo, popisuje Litomiský, někdejší hlavní agronom.
Aby lidé na venkově přežili, museli hospodařit na záhumenkách, na přidělených pozemcích o velikosti asi půl hektaru. Agronom Jan Litomiský, který měl na starost v JZD například osevní postupy, objednával nové odrůdy plodin, měl u zaměstnanců respekt a lidé si ho tu oblíbili.
Neseděl jen v kanceláři, ale pomáhal i při fyzicky náročných pracích např. při nakládání brambor.
„Byli to strašně fajn lidé. Když přišel osmašedesátý rok, nikoho nenapadlo, že by si vzal svoje pole zpátky. Všichni to chápali tak, že když se bude dařit družstvu, bude se dařit i jim,“ vypráví Jan Litomiský.
Podpis Charty 77
Jan Litomiský na Vysočině neztratil kontakt s přáteli v Praze. Často jezdíval na bohoslužby do záběhlické farnosti, chodíval na setkání za františkánem Bonaventurou Boušem, na bytové semináře k Medkům, Brázdům, Svobodům, navštěvoval evangelické faráře Sváťu Karáska v Novém Městě pod Smrkem, Miloše Rejchrta na Voznici.
Od druhé poloviny 70. let za ním do Vyskytné začali pravidelně jezdit disidenti, filozofové, literáti, muzikanti. Jan Litomiský se o Chartě 77 dozvěděl až z Rudého práva, kde 12. ledna 1977 vyšel hanlivý text Ztroskotanci a samozvanci: „…pár uražených ješitných ztroskotanců a samozvanců, ale ve skutečnosti agentů imperialismu … bez špetky cti a svědomí spřádá plány, které nemají a nemohou mít jiné poslání než přípravu nové kontrarevoluce…“
Jan Litomiský si uvědomoval, že se StB bude signatářům mstít. V bytě Němcových v pražské Ječné ulici mu dal text Charty 77 přečíst evangelický farář Sváťa Karásek, Jan Litomiský bez váhání podepsal.
Když jeho jméno mezi signatáři zveřejnili ve vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, předseda JZD mu vynadal, ale tím to skončilo. Státní bezpečnost založila na Litomiského nejdříve takzvaný signální svazek a začala ho monitorovat. Brzo zjistila, že ho ke spolupráci nezíská, zařadila ho mezi nepřátelské osoby.
Šikana, pravidelné výslechy, domovní prohlídky se staly součástí života Jana Litomiského. V roce 1979 se stal členem VONS, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. StB zkoušela disidenta Litomiského dostat do vězení za nedovolené ozbrojování: ve sklepě objevili několik gramů výbušniny tritol z 20. let, ovšem nefunkční, bez rozbušky.
Falešně ho obvinili ze šíření pornografie: estébáci mu při domovní prohlídce v kuchyni do příborníku podstrčili lechtivé fotografie se spoře oděnými dívkami, čímž chtěli tohoto hluboce věřícího evangelíka společensky znemožnit. Státní zástupce tato obvinění shodil ze stolu.
Soud nakonec poslal Litomiského do vězení za to, že „získával a zpracovával údaje o činnosti československé bezpečnosti, prokuratury a soudů a tyto údaje rozšiřoval i do zahraničí“ – a to byla pravda. Zprávy VONS o pronásledovaných Litomiský telefonoval Ivanu Medkovi do Vídně do Hlasu Ameriky.
U soudu svědčila poštovní úřednice, která Jana Litomiského šmírovala, co že to v telefonní kabince ten vlasatý mladík tak dlouho dělá.
Jan Litomiský dostal tři roky vězení, které si odseděl na Borech, a navrch dva roky „ochranného dohledu“. Bez svolení StB nesměl opustit Vyskytnou a pětkrát týdně se musel hlásit na policejní stanici.
