Vždy jsem se snažil jít správnou cestou aneb S ďáblem se nedá spolupracovat
Patří ke generaci, která vyrůstala v době střídání režimů – od konce první republiky přes šest let okupace až po komunistickou zvůli 50. let. Ta postihla i jeho, přestože proti ní aktivně nevystupoval, v té době už pouhý příklon k náboženství stačil k odsouzení za podvracení republiky. Přesto se Josef Sedlák víry nevzdal, v 60. letech byl dokonce kostelníkem v chrámu sv. Jakuba v centru Jihlavy. I jeho rodina se vždy hlásila ke křesťanství.
Josef Sedlák se narodil 3. července 1937, tedy na svátek apoštola Tomáše. Na rozdíl od něj však nikdy ve své víře nezapochyboval, ostatně ke křesťanství jeho i tři starší sourozence vedli rodiče odmalička. Rodina žila sice poměrně skromně, ale šťastně, ani válečné hrůzy na ni příliš nedolehly, dospělí se snažili své děti před nimi co nejvíce chránit.
„Ani nevím, jak to tatínek zařídil, třeba si vůbec nevzpomínám na nějaké německé vojenské přehlídky nebo tak. Tyhlety věci šly prostě tehdy mimo mě. Jako kluk jsem trávil celý dny na faře, protože tam byly koně a kočáry a já měl koně moc rád. Taky jsem chodil ministrovat,“ vzpomíná Sedlák.
Osvobození Jihlavy 9. května 1945 si pamatuje dodnes do všech podrobností - tatínek rozdal všem trikolóry a vyrazili na náměstí, které už bylo plné lidí, a při zpěvu české hymny leckomu tekly slzy.
Méně radostné však bylo, když po příchodu Rudé armády začalo vyhánění místních Němců, kteří tvořili po staletí většinu a v období první republiky ještě stále alespoň dvě pětiny jihlavského obyvatelstva.
„Bydleli jsme v ulici, kde bylo hodně Němců, ale neměli jsme s nimi za celý léta žádný potíže, naopak jsme s nimi žili docela přátelsky. A najednou jsem viděl, jak je vojáci docela drastickým způsobem ženou ulicí do sběrného střediska v Heleníně (původně samostatná osada asi 2 km od centra Jihlavy, dnes její součást, internační tábor byl umístěn v areálu tamní textilní továrny - pozn. aut.). Na rohu bydlel takový starý pán, šel o holi a věci si nesl jen v kbelíku, soused odnaproti táhl vozejček, cigarety, co si vzal na cestu, mu Rusáci hned sebrali. To ve mně zanechalo na celý život takové smutné vzpomínky.“
Krátce po osvobození ale většina lidí prožívala spíš velkou úlevu a radost. Postupně se obnovil pestrý společenský život a fungovat znovu začaly v době Protektorátu zakázané organizace, včetně tělovýchovné jednoty Orel. Jejími členy byli i Sedlákovi a postupně tam přiváděli také své děti.
„V budově Katolického spolku se kromě cvičení odehrávala i řada dalších aktivit, působil tam třeba amatérský divadelní soubor. V něm se angažoval hlavně tatínek, to byl velký herec. My děti jsme tam chodily hlavně do cvičení, tam jsem potkal pana Františka Roda, který byl později popravený v jihlavském monstrprocesu Veselý-Rod-Tuček (hlavní představitelé protikomunistické odbojové skupiny, působící na Jihlavsku v letech 1948-49, při jednom z největších procesů na Moravě v únoru 1950 byli tři jmenovaní odsouzeni k trestu smrti a oběšeni 17. června toho roku přímo na dvoře jihlavské věznice, další dvě desítky obžalovaných dostaly tresty od čtyř let po doživotí - pozn. aut.).
Orlové pak koupili nebo pronajali v Měšíně kousek od Jihlavy tábor a tam jsme jezdili na léto, Rodovi také, takže jsme se s nimi znali. Když jsem se dozvěděl o zatčení, tak jsem tomu tehdy ještě moc nerozuměl, ale v té době už vlastně všechno skončilo, komunisté Orla a podobné organizace zlikvidovali.“
Opisováním knih podvraceli republiku
Po skončení školy se chtěl Josef Sedlák stát automechanikem, nakonec ale skončil jako prodavač drogistického zboží a později jako skladník ve velkoobchodě fotografických potřeb. A právě do tohoto skladu si pro něj jedno dopoledne roku 1957 přišla Státní bezpečnost. Důvodem byly pravidelné schůzky s dalšími křesťansky orientovanými vrstevníky, přestože neměly žádný protistátní či politický charakter.
„To byla taková parta sdružená hlavně kolem jihlavského svatojakubského kostela. Scházeli jsme se před kostelem, a protože nebyly některé knihy, tak jsme je společně rozepisovali, šlo o čistě náboženský obsah. Nejčastěji v jednom bytě v Husově ulici, tam byla s námi tři starší děvčata, opisovali jsme tam ty texty a zažili jsme i spoustu legrace, prostě jsme se bavili jako mladí lidé. Jednou jen tak sedím, koukám na strop a v něm najednou vidím nějakou dírku. Povídám jedné z těch děvčat 'Marie, bouchej tady do stropu', sám jsem vyběhl na půdu a podle bouchání jsem našel to místo. Vyndal jsem dlaždici a pod ní byl mikrofon a dráty! Tak jsem tehdy do něj hodně nadával, pak dráty ustřihl a tím to skončilo.“
Jenže neskončilo! StB všechny členy skupiny postupně zadržela, Josefa Sedláka jako posledního. Později byl navíc zatčen i Josefův starší bratr, který v Brně právě dokončoval studium architektury, současně se však tajně připravoval na kněžskou dráhu. Josefa vyslýchali jen asi čtyři dny, protože většinu informací už měli od dříve zadržených kamarádek.
„Takže mě hlavně konfrontovali s tím, co už měli zapsané od děvčat. Jenže já jim to v podstatě zbořil, protože jsem se spoustou věcí nesouhlasil, opakovaně jsem to odmítal. Celé se jim to nějak rozsypalo, tak nás všechny naráz pustili domů, než bude soud. Nebili nás, šlo spíš o psychický nátlak, výslechy dlouho do noci a tomu ta děvčata asi víc podlehla, zdálo se mi, že toho řekla víc, než bylo nutný. Ale při konfrontaci s jednou z nich, kde jsme se asi po měsíci znovu viděli, jsem říkal něco jiného než ona a nakonec se sama taky přidala na moji stranu.“
„Soud byl za půl roku, v březnu 1958. Láďa Zachů dostal za podvracení republiky dva a půl roku, děvčata a další kamarád rok a půl. Já jsem byl tehdy ještě mladistvý, tak jsem byl odsouzený na 8 měsíců. Bráchu soudili v jiném procesu, s premonstráty, skončil ve věznici v Opavě. Sebrali ho těsně před promocí, studia mohl dokončit až v roce 1968.“
I z vězení si vzal to nejlepší
Pro rodiče to byly samozřejmě těžké chvíle - zatčení obou synů, domovní prohlídky, které ovšem přinejmenším v Josefově případě podle dodnes dochovaného soupisu nic podstatného nepřinesly. Určitou útěchou mohlo být alespoň to, že mladší syn si trest odpykával v jihlavské věznici. Ostatní členové rodiny ho tak mohli zahlédnout alespoň na pár okamžiků, když odpoledne vystupoval s ostatními z autobusu, kterým vozili odsouzené na staveniště do Pelhřimova a zpět.
„Rozšiřovali jsme tamní Agrostroj. Mělo to tu výhodu, že jsme dostávali oběd ze závodní jídelny, navíc jsme si vydělali nějaké peníze a za ty jsme pak mohli dělat ve věznici drobné nákupy. Často jsem se hlásil i na sobotní dobrovolnou brigádu na vykládání vagónů, protože to zase znamenalo nějaké peníze navíc.“
„Svým způsobem jsem i za toto vděčnej, protože mi to hodně dalo do života. Naučil jsem se tam tvrdě pracovat. Denní norma byla pět kubíků na chlapa, jen krumpáčema a lopatama, ale se spoluvězněm, který uměl dobře makat, jsme to dokázali i za ty, kteří moc nemohli - třeba jeden hoteliér z Ledče sotva zvedl lopatu. To mi pak pomohlo po propuštění, nemusel jsem se ničeho doprošovat, šel jsem do Pozemních staveb fyzicky pracovat, později jsem se stal i mistrem a vedoucím střediska, udělal jsem si večerní průmyslovku v Brně a dělal jsem to až do důchodu.“
Během pobytu ve vězení poznal Josef Sedlák několik zajímavých a silných osobností, jejichž myšlenky a životní postoje jemu samotnému hodně pomohly nejen za mřížemi, ale i později na svobodě – tím hlavním byl lékař a později rovněž kněz Ladislav Kubíček. Do místnosti, kde nuceně strávil osm měsíců života, se paradoxně vrátil dobrovolně o řadu let později – to už byla ovšem tamní krajská věznice zrušená a areál sloužil zcela jiným účelům.
„V Jihlavě býval pedagogický institut a profesor Kostečka z Brna sestavil takový pěvecký sbor, brácha a já jsme tam zpívali. A právě v té místnosti, kde byla naše cela, jsme zkoušeli, protože byla hodně velká. Mně to tehdy přišlo až humorné, že i takové věci se mohou stát. A při pohledu z okna se mi zase vybavilo, že skrz mříže bylo vidět na hřiště. V neděli odpoledne se hrával fotbal. To vždycky jeden hlídal dveře a ostatní oknem sledovali zápas.“
Víra a rodina jako největší dar
Na svoji víru, která jej na čas připravila o svobodu, Josef Sedlák nikdy nezanevřel, naopak! Od roku 1960, tedy ještě dlouho před dočasným uvolněním poměrů v době Pražského jara, se nechal děkanem svatojakubského kostela přemluvit, aby šel dělat kostelníka. Tuto funkci vykonával pět let, pak se kvůli určitým osobním neshodám s děkanem vrátil zpět do stavebnictví.
Přestože jej Státní bezpečnost měla zřejmě stále pod dohledem, nechávala ho na pokoji, a i když se na něj někteří známí kvůli této práci dívali skrz prsty, dělal ji s láskou a přesvědčením.
V kostele se taky poprvé setkal se svojí budoucí manželkou – zamiloval se na první pohled, a přestože zpočátku ani nevěřil, že by u tak skvělé dívky mohl uspět, dodal si odvahy a oslovil ji... Po dvouleté známosti se vzali a žijí spolu dodnes, vychovali pět dětí a mají na dvě desítky vnoučat.
„Co se týče toho rodinnýho života, tak to víte, celý život děcka do náboženství. Zpočátku to byl vždycky boj se školou, s ředitelem, když jsem je šel přihlašovat. Ale nakonec se to dostalo do takovýho stadia, že už se ani nepokoušeli o nějaké přesvědčování, věděli, že si to stejně prosadím. I když já sám jsem kvůli tomu byl odsouzený. Pro ně to tehdy byla nepřijatelná ideologie obecně a o to více se snažili zničit hlavně mládež, která se sdružovala v rámci kostela a křesťanství. Chtěli mít jakýsi monopol na výchovu mládeže, ale u mě dosáhli pravého opaku – s ďáblem se nedá spolupracovat!“
„Musím říct, že jsem se vždycky snažil jít správnou cestou a nikomu nepodlézat. Moje rodina je pro mě ten největší dar, napojili jsme se na zdroj víry, naděje a lásky, a to bylo pro nás vždy vodítko. A prožili jsme krásný a spokojený život. I když bylo hodně těžkostí a bolestí, tak to k životu patří a ta víra nás vždy přenesla přes to nejhorší.“
