Estébáctví se dědilo z otce na syna. Příkladem a obrazem totality jsou oba Prchalové, míní historik
Státní bezpečnost (StB) komunistického Československa nebyla jen klasickou zpravodajskou službou. Její zaměření souviselo s politickým zadáním vládnoucí KSČ. Jejich běžnou praxí byly manipulace a provokace. A nebylo nic výjimečného, když se vedle otce objevil syn, jako tomu bylo v případě staršího a mladšího Antonína Prchala.
Antonín Prchal (1923-1996) byl jedním z klíčových strůjců zločinů po únoru 1948. Na jeho kontě jsou provokace, týrání lidí, vytváření „volavčích sítí“ a vyhledání a likvidace stranických nepřátel.
Rodák z Jihlavy hned po válce vstoupil do KSČ, následně do bezpečnostních struktur státu. Spolu se spolupracovníkem Moučkou patřili k nejobávanějším představitelům StB, říká historik Jan Kalous:
„Také za to byl odměňován nejrůznějšími vysokými komunistickými řády. Za účast na procesu s Rudolfem Slánským byl dokonce oceněn Řádem 25. února.“
„Prchalovy stopy najdete i v procesech s příslušníky StB s takzvanými španěláky – tehdy měl být údajně jediným mužem, který byl dopředu informován o jejich zatýkání. „Měl maximální důvěru politických špiček a hlavně sovětských poradců. Od roku 1951 byl faktickým šéfem Státní bezpečnosti a následujícího roku se stal náměstkem ministra vnitra,“ popisuje Kalous.
A ve své gesci měl právě StB. Jeho komunistům oddané činy se pak dostaly na přetřes zkoumání Barákovy komise, která souvisela se změnou politiky.
„Po smrti Josifa Stalina a Klementa Gottwalda už nebylo ,volání po krvi‘ tak masivní, a tak se i estébáci dostávali do nové pozice kritizovaných za staré metody práce,“ vysvětluje Kalous.
„Po smrti Stalina a Gottwalda už nebylo ,volání po krvi‘ tak masivní. “
Vyšetřován a odsouzen byl také Antonín Prchal. „Všeobecně se tušilo, že tento muž má na svědomí víc, než šlo dokázat.“ Dostal se do vězení, ale propuštěn byl poměrně brzy, už v roce 1964 se vrátil do Jihlavy – a pak zpět do Prahy.
Tam mimo jiné působil v podniku zahraničního obchodu, hlavně se z něj ale stal „umělec“ a scenárista – už ale pod pseudonymem Ivan Gariš, jménem, které v StB používal jako krycí.
Byl scénáristou u řady kriminálních a takzvaně špionážních děl, ve kterých uplatňoval estébácké zkušenosti ze 40. a 50. let. To tehdy nebylo tak výjimečné, tvrdí Kalous. „Estébáci se uplatňovali i v hrané tvorbě, kde výrazně manipulovali s fakty a působili ideologicky,“ říká.
Prchal mladší
Do vedoucí funkce struktur StB se pak dostal Prchalův syn Antonín, se kterým se setkal disident a představitel opozičního uskupení České děti Petr Placák.
V červnu 1989 se Placák účastnil demonstrace za záchranu pražské Stromovky, StB ho zmlátila, sebrali mu doklady a odvezli do lesů na Křivoklátsku, kde ho vyhodili z auta. Svůj příběh popisuje v knize Fízl.
Lidické děti hledala i Státní bezpečnost, zřejmě kvůli propagandě. Nenašli nikoho, shrnuje historik
Číst článek
„Vyklubal se z něj major StB Antonín Prchal (*1949), šéf oddělení, které mělo na starosti mládež. (…) Jeho otec, Prchal starší, patřil v 50. letech k nejhorším estébáckým hrdlořezům.“
Placák si to líbit nenechal, vzápětí podal trestní oznámení, přestože tehdy šlo stále o akt, který jde přirovnat k boji s větrnými mlýny. Vyšetřovat a soudit se začalo až po listopadu 1989.
A jak mladší Prchal dopadl? Až v únoru 2014 byl odsouzen na 1,5 roku vězení.
Členství ve Státní bezpečnosti se tak dědilo z otce na syna, dodává historik Kalous: „Oba Prchalové jsou obrazem doby, ve které působili. Doby, kdy bylo v zájmu strany dovoleno dělat provokace, používat násilí. A v rámci filmařské dráhy mohl Prchal starší působit dál – ideologicky a stále ve prospěch totalitního státu.“
Poslechněte si celý pořad Jak to bylo doopravdy, audio je nahoře v článku.
