Tři roky vězení za nocleh aneb StB ho připravila o největší lásku
Oba totalitní režimy 20. století prožil na vlastní kůži. Na konci druhé světové války ještě jako kluk málem přišel o život, když se připletl k vyvraždění osady Ploština – jedním z konfidentů gestapa byl totiž jeho soused. O čtyři roky později skončil v rukou StB za to, že poskytl ubytování neznámému člověku. Přesto dnes jedenadevadesátiletý Bedřich Zahradník nevidí na tehdejší době jen to špatné, byť jednu osobní křivdu nemůže stále zapomenout.
Narodil se 21. října 1931 v Újezdě na Zlínsku. Rodina byla velmi chudá, zpočátku ani neměla vlastní bydlení. Teprve časem si postavili domek svépomocí a pomáhat přitom musely i děti – při výrobě vlastních cihel šlapaly hlínu.
K běžným dětským pracím patřila také starost o kozu a o dříví na topení, soušky z lesa s o dva roky starším bratrem nosili někdy i dva kilometry. „Byla to dřina, ale i tak to bylo hezký dětství. Byli jsme pořád v přírodě, houby tam rostly, a jaký nádherný!“
Za války pracovala matka v muniční továrně ve Vrběticích jako kuchařka a dostávala i nějaké jídlo pro rodinu. Otec byl pracovně nasazen v Lipsku, ale při jedné krátké dovolené si záměrně zhmoždil ruku a doktor mu vystavil potvrzení, že už se na práci v Říši nehodí. Tím mu možná zachránil život, protože Lipsko bylo stále častěji cílem ničivých spojeneckých náletů.
Očitý svědek ploštinského zločinu
O život ale málem přišel sám Bedřich, a to na samém konci války. Bratrovi, který se učil zlatníkem a hodinářem ve Vizovicích, vozil čas od času nějaké jídlo, které se podařilo sehnat. Část cesty vedla přes vysoký zalesněný kopec, takže nahoru musel kolo tlačit.
Zásady zdravé výživy naordinované komunisty aneb Musilovi na Studnicích zapadli jak zrnko
Číst článek
19. dubna 1945, když vyjel na vrchol a chystal se sjet na opačnou stranu, uviděl dva mladé muže. Jedním z nich byl o pět let starší soused František Machů, druhý, kterého neznal, Oldřich Baťa. Oba byli konfidenti gestapa a před časem vstoupili do tamního partyzánského oddílu.
A právě v tu chvíli se podle jejich instrukcí stahovala téměř čtvrttisícovka německých ozbrojenců k nedaleké pasekářské osadě Ploština. To čtrnáctiletý Bedřich samozřejmě nevěděl.
„Tak jsem sedal na kolo, že pojedu dál, a v tom se ozvalo ostré ‚Stůj!‘-- ‚Franto, co blbneš?‘-- ‚Když ti říkám, abys zůstal stát, tak stůj!‘ A jak jsem nezůstal stát, tak on vystřelil, ale netrefil mě! Lekl jsem se a z kola jsem spadl. Zvedl jsem se a on povídá ‚No, tak teď můžeš jet!‘ Rozjel jsem se z kopce a pod tím lesem asi tak po dvou kilometrech jsem už potkal německý transport. To byli právě ti, co pak jeli na tu Ploštinu. Oni už byli dorozumění, věděli všechno od nich. Kolik tam je partyzánů, kde jsou v těch barákoch,“ vzpomíná.
Hořící Ploštinu, kde Němci zaživa upálili 24 obyvatel a další tři popravili, viděl Bedřich Zahradník, když po návratu domů vyrazil s kozou na pastvu.
„Bylo vidět ty ohně, Němci to obklíčili a pochytali všechny, aji na poli, co byly ty babky všechny, to všechno naházeli do těch hořících baráků. Jen jeden se zachránil - jak tím oknem propadl do toho hořícího domu, tak tam byly brambory někde v rohu a on se těma bramborama nějak zahrabal. Jedinej, kterej zůstal. Všichni ostatní uhořeli,“ vypráví.
Německé komando v dalších dnech zlikvidovalo i další osady v okolí a hrozilo prý dokonce vypálení Újezdu s asi dvanácti sty obyvateli. Tomu měl zabránit místní kněz Vladimír Ručka, který pozval všechny důstojníky (podle pamětníka měl být mezi nimi i legendární Otto Skorzeny, jeho přítomnost v oblasti ovšem není zcela věrohodně doložena) na faru, kde je pohostil jídlem a kořalkou a oni pak od svého původního záměru upustili.
Se samopaly ho zatkli na taneční zábavě
Začátkem května bylo Zlínsko osvobozeno a život se na čas vrátil do normálních kolejí. Bedřich se po dokončení školní docházky začal učit číšníkem, nejprve v hotelu v Mohelnici, poslední rok, aby to měl blíž k rodičům, v restauraci ve Zlíně. Po vyučení nastoupil do zaměstnání v Otrokovicích, bydlení měl zajištěno hned vedle restaurace. A právě tam se v roce 1949 začal odehrávat další dramatický úsek jeho života.
Známý hledal přechodné ubytování pro svého kamaráda, který tam prý bude pracovat, ale zatím nemá kde spát. Bedřich mu nabídl, že může bydlet u něho. Dotyčný se představil jako Adolf Cigánek. Jednou vyrazili společně na taneční zábavu do zlínského Společenského domu.
Otce nikdy nepoznal, jako syn ‚velezrádce‘ měl problémy. Celý život je o štěstí, říká přesto Igor Ocelka
Číst článek
„Popíjeli jsme, lahvičku jsme tam měli, pak on šel tancovat. A najednou vidím – čtyři civilisté s automatama ho zatýkali přímo v tom kole. A než jsem se ohlídl, čtyři u mě stáli, taky s automatama! Venku měli auta – americký Fordy krásný. Ještě mě nechali zaplatit účet, zavolali servírku... To by mě vůbec nenapadlo, co je, co se děje!“
Zmíněný Adolf Cigánek měl být uprchlík z vězení a chystal se prý utéci za hranice. Bedřich Zahradník však nevylučuje možnost, že mohlo jít o jednoho z příslušníků či spolupracovníků Státní bezpečnosti nasazených na rozsáhlou zlínskou protikomunistickou odbojovou organizaci Světlana.
Poté, co je společně přivezli na zlínskou vyšetřovnu StB, už ho nikdy neviděl. Jeho následující den převezla eskorta do věznice v Uherském Hradišti. Při opakovaných výsleších trval na svém, že o ničem nevěděl, pouze poskytl ubytování člověku, kterého mu doporučil známý. Dlouho mu ale nevěřili.
„Víte že on dělal nějakou protistátní činnost? Já říkám, já nevím, jak bych to mohl vědět, mě to nezajímalo. Já su rád, že mám práci u dobrých zaměstnavatelů...“ Přitížila mu i jeho láska ke zbraním, nebylo tajemstvím, že vlastnil postupně několik pistolí a revolverů, jedna zbraň byla nalezena při dodatečné domovní prohlídce u rodičů.
Zvenčí slýchal popravy
Mezi zatčením a soudem uplynulo 22 měsíců – většinu tohoto času strávil Bedřich Zahradník v samovazbě. Pro mladého chlapce, který vůbec netušil, jaký trest může dostat, to bylo velmi stresující období, tím spíš, že během jeho vazby proběhlo v Uherském Hradišti i několik poprav – vězni je sice neviděli, ale neomylně to poznali podle zvuků při stloukání šibenice i na chodbách těsně před exekucí.
V patnácti pomáhal Rudé armádě při Bratislavsko-brněnské operaci. Mluvit o tom mohl až po roce 1989
Číst článek
Za celou dobu se nesměl setkat s rodinou. „Přijeli myslím dvakrát třikrát, nikdy je za mnou nepustili. Potom tatínek psal na StB, aby povolili… Nikdy! Vždycky to zamítli! Vždycky! Jako bych byl nějaký zločinec. Ale já jsem nic neudělal. Co jsem udělal? Nechal jsem přespat, dal jsem mu jídlo a pár korun – tomu Cigánkovi. To bylo všechno!“
Bedřicha psychicky posilovalo pravidelné cvičení v cele i někteří spoluvězni, se kterými se zpočátku setkával jen pří krátkých procházkách na vězeňském dvoře. A také práce – pletení materiálu na lýkové vložky do bot, byť týdenní norma byla poměrně přísná a kdo nesplnil, dostával další týden jen poloviční dávky už tak mizerného jídla.
„Z toho Hradiště před soudem potom mě převezli na Cejl do Brna. Tam jsem byl dva měsíce a pak jsem už šel k soudu. No a dostal jsem rok. Dva roky jsem měl předsezený a rok jsem dostal. Rok vězení. Nejdřív to bylo, že jsem vlastizrádce, pak to přehodnotili nějak jinak ten zákon, pak jenom na zradu a nakonec jenom, že jsem přechovával někoho, koho jsem přechovávat neměl. Ale kdybych byl zletilý, jistě bych dostal těch 15 let,“ říká.
Pozvolný návrat k běžnému životu
Odpykáním trestu to ovšem zdaleka neskončilo. Nesměl vykonávat původní profesi, musel se vrátit do Újezdu a pracovní úřad mu dal „na vybranou“ – doly, JZD nebo továrna na obuv ve Slavičíně. Vybral si to poslední, ale zanedlouho přišel povolávací rozkaz k PTP.
Už v prvních hodinách se tam potkal s řadou známých z vězení a postupně poznával další – politicky nespolehlivé, kopečkáře, jehovisty a adventisty… Během dvou let vystřídali přes půldruhé desítky štací po celé republice – budovali tankodrom na Olomoucku, v Líních prodlužovali ranvej pro proudové vojenské letouny, fárali do dolů v Handlové…
O úrazy nebyla nouze, došlo i k úmrtím. Sám Bedřich ale vyvázl bez následků a po návratu do civilu už mohl opět pracovat jako číšník. Pomohl mu otec, kterému se podařilo získat pro něj tzv. převodku, aby vůbec mohl pracovat v jiném regionu. Nejprve byl zaměstnán ve velké jídelně pro pracující ve Zlíně, pak (paradoxně z trestu) nastoupil do známé turistické chaty Tanečnica na Radhošti a později do sousedního menšího hotýlku Skalíkova Louka, kde se mj. potkával s hvězdami pražského Národního divadla, které si toto místo oblíbily.
StB nezapomíná
Po čase jej kolega, se kterým sloužil u PTP, zlákal na práci v Tatrách. Stal se číšníkem v luxusním Grandhotelu Praha v Tatranské Lomnici. Práce i prostředí byly velmi atraktivní, seznamoval se zde i s mladými turistkami.
A právě, když to nejméně čekal, dohnala ho opět jeho minulost. Zničehonic tam začali obcházet dva muži, procházeli hotel i kuchyň. Bylo mu to divné a jeho podezření se naplnilo. Jednou ho zastavili a řekli, že by s ním potřebovali mluvit a když si jej pozvali do své kanceláře přímo v Tatranské Lomnici, bylo jasné, kolik uhodilo.
„Byla to taková kancelářička, měli tam jenom psací stroj, stůl, židle. Oni říkali ‚No, viete, tady v hoteli sú samí cudzinci a my potřebujeme, keby se tam voľačo odohrávalo, tam niekto s nekým volačo mal, tak … ‚Nie tak, prepáčte, ale preto som nemusel sedet v kriminále, abych vám robil takúto službu!‘ Striktně jsem to odmítl, no to opravdu ne! No ale potom za mnou přišel ředitel a říká ‚Súdruh Zahradník, já viem, o čo sa jedná, no musíte sa rozhodnúť, jestli taky chcete ostať, tak budete musiet im to podpísať!“
Týden před válkou odjela s rodinou do Palestiny. Celý život pomáhala těm, kteří tolik štěstí neměli
Číst článek
Bedřich Zahradník ovšem raději odešel, naštěstí právě v té době odcházel z grandhotelu provozní na místo ředitele Jídelních a lůžkových vozů v Bratislavě a nabídl mu práci v „pojízdných restauracích“. Ačkoliv vůbec netušil, co to obnáší, přijal a nové působiště se mu okamžitě zalíbilo – cestování (většinou do Košic a do Prahy), svobodný život, zábava mezi odjezdy vlaků...
Ale netrvalo dlouho a situace se opakovala. „Přijeli jsme do Bratislavy večer v deset hodin. A na perónu vidím takovýho fešáka – v klobouku, kožeňák. Mně se nelíbil hned na první pohled. Přijel jsem druhý den a on tam byl zas. A jak jsem vyšel z vozu, tak povídá: ‚Súdruh, potrebujem s vami hovoriť.‘ Ptal jsem se, oč jde. ‚Príjdte za nami tam…‘ zrovna na té ulici dole měli tu kancelář. No, bylo to stejný, jak v těch Tatrách, nebudete věřit! Že v těch jídelních vozech bývají cizinci a oni potřebují někoho, kdo jim bude podávat zprávy, co se děje… Samozřejmě jsem opět odmítl!“
A opět měl štěstí – vzápětí objevil v novinách inzerát hledající vrchního číšníka do zotavovny v Karlovicích pod Pradědem. Tam už mu StB dala konečně pokoj a zůstal tam s manželkou i dětmi až téměř do důchodu.
Neodpustitelná křivda
Dnes žije v Brně, a přestože by nikomu nepřál, aby prožil to, co on, dívá se na svůj život a na tehdejší dobu i z té dobré stránky.
„Víte, všichni dnes nadávají na komunismus, ale komunismus u nás neudělali Rusové… Nechtěl bych, aby se ta minulá doba opakovala, ale na druhou stranu nebylo všechno tak špatný – třeba na dědině se k pacholkům chovali sedláci ještě hůř než ke zvířatům. A když založili družstva, tak se to změnilo k lepšímu. Ne všechno je takové, jak to vypadá,“ dodává.
Jen jednu věc nedokáže ani po tolika letech svým věznitelům zapomenout. Nějakou dobu před svým zatčením se seznámil s Martou Kubovou, dívkou z Třince, kde Bedřich navštěvoval své příbuzné. Setkávali se pak stále častěji a počítali se společnou budoucností. Tu ale definitivně pohřbily mříže. Psát mohl pouze jeden dopis měsíčně, tak vždy psal rodičům, ale pár řádku věnoval i Martě a předpokládal, že jí to rodiče předají.
„Ona to nedostala, nikdy. Vyřízli to z toho pryč, ti StBáci! Všechny ty dopisy kontrolovali. A Marta mi taky psávala a já jsem od ní nikdy nic nedostal. Tak si asi myslela, že jsem to s ní skončil nebo co a provdala se za jinýho chlapa, kterej za ní dlouho dolejzal. A tohle jim opravdu nemůžu nikdy odpustit, těm StBákům, že mě připravili o takovou lásku, víte?“ Zakončuje Zahradník.
