Alexandrie renovuje zastaralé tramvajové vozy, na cestující čeká luxusní nostalgický interiér
Pohodlně se usadit do polstrovaného křesílka, objednat si ke stolku kávu, vyndat si z poličky knížku a nechat se přitom dovézt až domů. Tak se nyní cestuje tramvají v egyptské Alexandrii. Poklidná kavárna na kolejích není sice pro každého, zájemců je ale dost. Tramvaje vyjely do zdejších ulic v roce 1863 – tedy o dvanáct let dříve než do těch pražských. Druhé největší egyptské město tak má jeden z nejstarších tramvajových provozů na světě.
Světoví výrobci tramvají se snaží nabídnout co nejtišší moderní vozy, ale v Alexandrii jako by se za těch 155 let mnoho nezměnilo. A vlastně je otázkou, jestli poslední zdejší novinka je krokem dopředu, nebo spíš ohlédnutím zpátky.
Na tramvajovém obratišti ve stínu několika palem a minaretu mešity Káida Ibráhíma vyčkává opravená tramvaj ze šedesátých let oblých tvarů německé výroby. Tyto vozy z alexandrijských ulic – už jako děsivé vraky – postupně zmizely. Ve vozovnách ale zůstaly a nyní zažívají jeden za druhým zmrtvýchvstání.
Vínově červené záclonky, polstrovaná dřevěná křesílka potažená prošívanou koženkou se zlatými knoflíky či koberec na podlaze. Tohle rozhodně není běžná alexandrijská tramvaj nacpaná lidmi a dětmi, kteří tělo na tělo jedou z práce a ze školy.
„Tuhle tramvaj, tu si člověk užívá – hlavně moje generace. Mladým to nic neříká, ale třeba já mám k tramvajím vztah. Do školy jsem jezdil ještě těmi starými dřevěnými vozy,“ říká jeden cestující v tramvaji. Tenhle starší decentní pán se za jízdy pohupuje v křesílku, před sebou má dřevěný stoleček, na něm zlatě vyšívaný ubrousek a ve váze krásnou kytici plastových růží. Skládací dveře zůstávají za jízdy otevřené, příjemně tu pofukuje.
České fanoušky tramvají pobouřily fotky zničených legend T3 z Kyjeva, zlobí se na 'barbary'
Číst článek
Desetinásobné jízdné
„U zastávky Sídí Gábir tehdy končila zástavba. Dále už jela tramvaj pouští, tehdy tam ještě žádné domy nestály. Průvodčí také byli jiní než dnes. Byli slušně oblečení v uniformě s brašnou. Když jsem jel sám, říkali, ať si nechám peníze a koupím si za ně nějakou dobrotu. To už dneska není. A při jízdě touhle tramvají mám pocit těch starých časů. Zaplatím za to pět liber, ale užiju si to,“ vysvětluje.
Pro pět liber, což jest asi pět korun, ale zároveň desetinásobek jízdného v normální tramvaji, si přichází průvodčí. A na rozdíl od svých kolegů v běžných tramvajích má uniformu a kravatu, takže starší pán je spokojen.
Žlutý kočár na kolejích. Historická tramvaj patří k Milánu už víc než sto let
Číst článek
Tramvaje k městu patří
Na zastávce nastupuje i paní s taškou chleba a rajčat. „Nejdřív se mi ten nápad moc nelíbil. Rozděluje lidi podle toho, kolik mají peněz. Spousta lidí zůstane na zastávce. Říkají: to je ta tramvaj za pět liber, tím jet nemůžu. To se mi moc nelíbí,“ říká paní Heba.
Sama nastoupí do jakékoliv tramvaje, potřebuje prostě jet a pět liber zaplatit může. „Je to pohodlné, člověk si sedne. A je to levnější než taxi. Já jsem se v Alexandrii narodila a tramvaj k městu odjakživa patří. Ale mělo by jich být víc,“ dodává.
Ze stropu visí jakoby vánoční řetězy a blikající barevné žárovičky. Jako vrchol luxusu pouští průvodčí na zavěšených monitorech filmy a videoklipy. „Ten projekt začal před dvěma roky. Tento vůz je zatím poslední, který v dílnách zrekonstruovali. A má to úspěch, vždyť jste to viděl. Vždycky, když se vybere dost peněz na jízdném, zrekonstruuje se za ně vůz další,“ vysvětluje na konečné průvodčí Ahmad.
