Boží slovo je jako pramen. Pokaždé, když přijdeš, napiješ se – a nevypiješ ho. I tak opat Siostrzonek vysvětluje, jak to, že se za těch dlouhých 35 let ve svých kázáních ještě nevyčerpal.

„Stále mám pro co sáhnout. Problém je, když jsem já – jako trubka, skrz kterou Boží slovo proudí – zanesený ‚svinstvem’ současné doby. Pak může protékat svízelně, nebo ne tak, jak by mělo,“ uvažuje.

Pokora je cesta k lidství 

„Zanesený“ ale podle něj občas může být kdokoliv: ať už věřící, nebo nevěřící. „A věřící je každý z nás. Když vstáváme, věříme, že dokážeme vstát. Když jdeme po ulici, věříme, že tramvaják umí jezdit… Člověk věří, aniž o tom přemýšlí. Člověk je buď věřící, nebo zoufalec, který ztrácí naději,“ říká Petr Prokop Siostrzonek.

Text je převzatý z Českého rozhlasu Radiožurnálu

Připomíná přitom slova Václava Havla, který v Dálkovém výslechu napsal: naděje není laciný optimismus, že něco dobře dopadne, ale vědomí, že to má smysl, bez ohledu na to, jak to vypadá.

„Právě to patří k duševní hygieně. Stále mít naději, že to, co děláme, má smysl,“ zdůrazňuje opat břevnovského kláštera.

Za důležitou vlastnost každého člověka považuje pokoru. „Vzpomínám si na počáteční léta, kdy si člověk myslí, že všechno zná. Touto školou si ale každý musí projít. Pokora je umění sestoupit k sobě. Pokud to, co najdeme, pravdivě pojmenujeme, najdeme pokoru. Pokora je cestou k pravému lidství.“

Lucie Výborná, Alžběta Švarcová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít