Penzista z Liberce ušel za sedm týdnů 2500 kilometrů. Prošlapal dvoje boty, neměl puchýř a nespal v posteli
Za 48 dnů obešel čtyřiašedesátiletý penzista z Liberce Petr Ozogán dokola celou Českou i Slovenskou republiku. Bývalý horník a programátor je nadšený chodec, na záda si naložil jen to nejnutnější, přespával v přírodě a každý den ušel v průměru 53 kilometrů. O víkendu dorazil do cíle, na západ Česka do obce Třebeň na Chebsku, kde 2. července svoji cestu začal. Na konci cesty měl v nohách 2500 kilometrů. Jeho výšlap byl součástí závodu 1000 mil.
Hubený, vousatý chlapík v kraťasech, kšiltovce a propoceném zeleném tričku se blíží po asfaltce a jde tak svižně, že se ani nechce věřit, kolik toho má za sebou. „Kdybych se flákal, tak jsem v půlce,“ říká den před dokončením trasy. To mu do cíle zbývá sto kilometrů. Petr nezastavuje, mluví za chůze.
Kolem pasu mu visí tři malé brašny na telefon, GPS a různé turistické drobnosti. Na popruzích má dvě půllitrové plastové lahve s vodou. „Batoh má tak osm kilogramů, ale sundávat si ho nebudu,“ říká, když si na chvíli sedá na klády, aby si rozmyslel odpovědi. „To už bych to taky nemusel nandat,“ směje se přes husté vousy, které si od začátku cesty neholil.
„Pral jsem si asi třikrát, sprchoval tak podobně. Jdu, jak jsem, poutník, možná vypadám jako nuzák, ale jdu stále dopředu,“ popisuje. V posteli nespal záměrně. Za prvé tím šetří peníze a čas, protože může jít dlouho do večera a najít si nocleh na poslední chvíli. Za druhé je to jeho styl.
„Postel rozmazluje. Kdyby mě někdo třeba pozval, tak bych to přijal, ale nejraději spím, kam dojdu. Nejčastěji to jsou přístřešky, nebo zastávky autobusu.“
Petr Ozogán
Kvůli tomu zarostlý chlapík budil zájem především na Slovensku. „Hodně mě kontrolovali policisté, asi mysleli, že jsem bezdomovec. Taky mě asi měli za blázna, když jim vysvětluju, že jdu do Nové Sedlice.“
To byl nejvýchodnější bod jeho cesty, trojmezí Slovenska, Ukrajiny a Polska. „Na Slovensku ale byli lidé přívětivější, vodu jsem dostal pokaždé,“ podotýká.
Cestovní rychlost zkušeného turisty je stěží uvěřitelná. Ze začátku štreky dával i 70 kilometrů denně, ovšem také onemocněl, trpěl horečkou, průjmy a v tom nenáročnějším týdnu ušel třeba jen deset kilometrů za den. „Už jsem na tuhle trasu vyrazil několikrát a musel jsem i vzdát. Je třeba si to srovnat v hlavě a jít dál. Tentokrát se mi to podařilo,“ říká.
Podle tabulek závodu 1000mil je první člověk, který trasu zdolal pěšky tak rychle. Hlavním cílem poutníka je ale zahodit za hlavu všední starosti. „Sedm týdnů nevím, co se děje ve světě. Je to totální uvolnění mysli. Zapomnění na okolní rušný svět. Mám volnou hlavu, nemám tam zbytečné myšlenky, které nepotřebuju.“
Nadšenec z Liberce utratil denně v průměru 300 korun. Nosí lihový vařič, což je hodně velké retro, vaří si večer a zřídka kdy jde jíst do hospody. Největší útratu udělal ve Zlíne, kde si musel koupit nové boty.
„Už se mi rozpadly na Slovensku, ale nemohl jsem nic sehnat po cestě. Boty jsem si koupil za pětistovku,“ ukazuje Ozogán na černé, už trochu rozervané běžecké boty. Je dalek toho, aby se srovnával s borci, kteří před každou cestou hodiny rozebírají výhody a nevýhody nějaké konkrétní značky za několik tisíc. „Je to v hlavě a taky v nohách. Nemám jediný puchýř.“
Ozogán chodí dlouhé trasy desítky let, zkušeností má za tři a trasu závodu 1000mil zdolal také na kole i na koloběžce. „Jen jednou jsem zkolaboval, na čele mám ještě modřinu. Spousta lidí si myslí, že na takové cestě hrozí nebezpečí, že všude číhají zlí lidé, kteří vás okradou, zabijí, ublíží. Já ale potkal jenom samé dobré lidi, kteří mi chtěli pomoct,“ vypráví.
Osamělý poutník pod žhavým srpnovým sluncem dorazil do Třebeně v sobotu večer, poslední metry dokonce běžel, aby ukázal, že má ještě sílu. „Jediné, co mi vadilo,“ tady na chvílí zaváhá, „to nebyla osamělost, ale vadí mi, že ženu jsem nechal doma samotnou. Utekl jsem na sedm týdnů, tak doufám, že nebudou za dveřmi kufry.“
Spokojeně usmívá, ale má dost a v pondělí večer píše zprávu. „Domů jsem dojel dopoledne, neschopen cokoliv dělat. Spal jsem na kanapi, přikrytý dekou, takže stále žádná pohodlná postel. Po tomhle už nejde nic plánovat… Dlouhou dobu.“
