Naše dítě škrtněte, spáchalo sebevraždu. Na komunitní terapii pro „hraničáře“ se čeká i přes rok

Co je to přesně hraniční porucha osobnosti? Jak bys ji definovala, představila?
Ona už je teď známá pod pojmem emočně nestabilní porucha osobnosti, ale lidé ji často znají pod názvem hraniční porucha osobnosti. Jsou to vlastně lidé, kteří se často pohybují v emočních extrémech, mají velké výkyvy nálad, jsou hodně citliví, jednoduše zranitelní a často také mají sklony k sebepoškozování či nějakým pokusům o sebevraždu nebo myšlenkám na sebevraždu. Časté jsou právě třeba emoční výbuchy, nějaká impulzivita. Ti lidé mají problém s udržováním vztahů, protože se často na někoho buď moc upnou, anebo je naopak úplně zavrhnou. A tady to je něco, co se může měnit z minuty na minutu. Hlavním poznávacím znakem hraniční poruchy osobnosti nebo emočně nestabilní poruchy osobnosti je nějaká neukotvenost v sobě samém, nejistota v emocích, myšlenkách, chování a identitě, ať už genderové nebo sexuální. Ti lidé často mají problémy se sebevědomím a sebehodnocením, protože nevědí, kým jsou, tak sami sobě nevěří a tím pádem právě kladou i velký důraz na lidi ve svém okolí. Jenže ti lidé v jejich okolí je často zraňují, takže je to komplikovaná diagnóza, komplikovaná nemoc a hrozně špatně se s tím pracuje a ta terapie je nadlouho. Ale samozřejmě to, že ti lidé jsou citliví taky znamená, že jsou empatičtí. Když ten problém zvládnou, tak třeba z nich mohou být skvělí terapeuti.

Zkratkovité chování, nepředvídatelná nálada – tak bych to zhruba shrnul. Jak je možné vysledovat právě to, že někdo má takovou poruchu? Je to charakteristický výsek, není to samozřejmě nějaký kompletní obraz. Jsou to nějaké znaky, které lze u lidí s touto poruchou pozorovat. Ty jsi říkala, že ta terapie je dlouhá, že to není nic jednoduchého. Takže lidé, kteří mají takovou diagnózu, předpokládám dochází asi k psychiatrovi, ten jim napíše nějakou preskripci na nějaká farmaka, ale stejně tak důležitá bude patrně psychoterapie, že se lidé mohou o těch svých potížích s někým pobavit a začít projevy té poruchy řešit.
Tím, že ta léčba je nadlouho a potřebuje být opravdu komplexní, tak tam úplně nefunguje takový ten klasický model, že jednou týdně docházíte k terapeutovi na sezení. Lidé s hraniční poruchou osobnosti často dochází právě na skupinové terapie, protože jeden z těch problémů je, že oni se cítí, že nejsou přijati. A do nějaké míry opravdu nejsou přijati tím okolím, proto právě pomáhá ta skupinová terapie, protože tam jsou spolu s lidmi, kteří mají podobné problémy jako oni, podobné zážitky a prožitky a zároveň díky té velké citlivosti a empatii si jsou schopni navzájem pomoct. Takže určitě skupinová terapie funguje lépe než individuální a ta skupinová terapie se dá řešit buďto třeba nějakým docházením do stacionáře nebo opravdu docházením na skupinovou terapii, která je míněná pro lidi s hraniční poruchou osobnosti. Jedna taková terapie je například dialekticko-behaviorální terapie neboli DBT, k tomu se určitě ještě dostaneme. Anebo také může dojít k hospitalizaci v psychiatrické nemocnici, jenže tam jsou často právě ty individuální terapie, což není úplně efektivní a je to spíš nějaká krátkodobá pomoc, která nemá úplně dlouhodobé účinky. V Česku pak ještě jedno zařízení, říká se mu komunita – je to pobytové zařízení v Solenicích u Příbrami, kde lidé s hraniční poruchou osobnosti bydlí po dobu 6 až 18 měsíců a intenzivně tam na sobě pracují.

Komunita v Solenicích

Solenice, skupinová terapie. Mimochodem, kdyby tam člověk chtěl jít a léčit se nebo být účasten té skupinové terapie, jak dlouho musí čekat na nějakém pořadníku? Je to hned, ze dne na den nebo za měsíc, dva?
No, ta čekací lhůta je dost velký problém. Je to právě jediné zařízení podobného druhu v České republice, a když jsem se bavila s vedoucím komunity Martinem Klementem, který to tam má na starosti, tak říkal, že ta čekací doba je až kolem 18 měsíců. To znamená, že ne každý dostane tu pomoc v momentě, kdy ji potřebuje. Mezitím mohou docházet právě na různé skupinové terapie nebo i do toho stacionáře, ale i tam jsou dlouhé čekací lhůty. To znamená, že lidi, kteří tento problém mají – většinou to jsou mladí lidé a ze 75 % to jsou ženy – často musí na tu pomoc dlouho čekat. A jsou i případy, kdy ta pomoc prostě nepřijde včas. Mluvila jsem s ředitelkou organizace Kaleidoskop, což je organizace, která zaštiťuje právě komunitu v Solenicích. Ta říkala, že se jim v poslední době stalo, že jim během jednoho týdne volali dvoje rodiče ať vezmou jejich dítě z čekacího seznamu, že mezitím spáchaly sebevraždu. Takže té pomoci je opravdu málo, není včasná a má to naprosto tragické dopady. 

Když už se do Solenic lidé s tou diagnózou dostanou, co je tam čeká? Jak ten areál, nebo dům vypadá? Já si to vůbec nedovedu představit. Ty jsi tam byla, natáčela jsi tam, dostala ses do kůže jednoho z klientů, přičemž samozřejmě všichni ostatní věděli, že jsi novinářka, ale šla jsi si vyzkoušet, jak ta skupinová terapie vypadá. Co tam ty lidi čeká?
Solenice jsou malá vesnice u Příbrami a dům, kde sídlí komunita, je bývalé školící zařízení pro policii České republiky. Ten dům má, myslím, tři patra, velkou zahradu a je to jenom pár metrů od řeky, kam se klienti mohou chodit koupat, mají tam krásné molo a je to takový… na člověka padne takový jako pocit pohody a relaxace, když tam přijede. V tom domě jsou pokoje, kde lidé bydlí po dvou a klienti tam tedy spolu takhle žijí. Je tam společenská místnost, kuchyň, je tam sportovní místnost a je tam i takové zázemí pro terapeuty, kde mají místnost, kde pracují, spí a zároveň tam mají kuchyňku. Když jsem tam přijela, tak mě přivítala jedna z terapeutek a ukázala mi, kde mám pokoj. Měla jsem ten luxus, že jsem byla sama na pokoji. Podepsala jsem smlouvu, kde jsem se zavázala, že budu dodržovat pravidla komunity, jako například to, že budu chodit na veškeré programy, a že budu chodit včas. To chodit včas je jedno z pravidel, na které se tam hodně dbá, protože klienti i tím, že nemají pevně dané hranice své osobnosti, tak jim je neustále někdo překračuje. Jeden z těch terapeutických nástrojů je, že je tam pevně rigidně daný režim, který se musí dodržovat a klienti to sami vyžadují. Jinak klienti u příjezdu také odevzdávají svůj mobilní telefon na první fázi pobytu, což je jeden až tři měsíce, a to z toho důvodu, aby na něm netrávili čas. Když tam člověk přijede, tak tam vnikne do jiného režimu. Je tam pevně daný program a je tam ve skupině úplně cizích lidí. Může to být nepříjemné – samozřejmě, že tam nastanou nějaké konflikty se spolubydlícím. Je důležité, aby v tu chvíli klient nevzal mobil a nezvolal své mámě nebo nejlepšímu kamarádovi zvenčí, který s tím v tu chvíli nic neudělá, ale aby ty problémy řešil na místě s těmi lidmi. 

Aby se svěřil okolí.
A to jim také umožní do té komunity zapadnout a navázat tam nějaké vztahy. 

Teď, aniž bych to chtěl jakkoliv zlehčovat – kdybych chtěl srovnat zařazení do psychiatrické nemocnice a sem, tak tohle mi přijde jako tábor s velmi přísným programem.
Ta režimová opatření platí také v psychiatrických nemocnicích. To je něco, co mají jak ta psychiatrická nemocnice, tak tady to zařízení společné. Ale co je nejzásadnější rozdíl, je, že když jste v psychiatrické nemocnici, tak je o vás plně postaráno. Někdo vám stele postel, někdo vám vaří, docházíte na terapii a nemusíte se o nic starat. Je prostě o vás plně postaráno. Zatímco tady v komunitě je nastavený systém samosprávy, kde si klienti sami vaří, sami si rozhodují, co budou vařit, objednávají ingredience na to jídlo, sami se starají o ten dům, mohou rozhodovat, jak bude vymalovaná společenská místnost a do jisté míry si ten program sami vytváří. Často si klienti ty skupinové terapie, jak už jsem říkala, nějakým způsobem sami vedou, protože oni jsou ti, kteří mají tu zkušenost s nemocí a jsou schopní a ochotní těm ostatním lépe pomoci. A tohle pro mě bylo hrozně zajímavé vidět, protože jsem fakt měla pocit, že klienti, kteří si prošli pokusy o sebevraždu a mají za sebou celou řadu traumat, tak když došlo na ty skupinové terapie, tak opravdu z nich byla cítit velká profesionalita a obrovská empatie, kterou si nedokážu představit, že by někdo, kdo si tou nemocí neprošel, byl schopný poskytnout.

Dialektická behaviorální terapie

Jak skupinové terapie tedy vypadají? Pojďme k tomu nejzásadnějšímu, kvůli čemu tam ti klienti jsou a připomenu tu jednu zkratku, u které tě poprosím o vysvětlení, totiž DBT.
DBT je terapie, se kterou se tam začíná a je vedena terapeutem. Já jsem na jednom takovém sezení byla – terapeut rozdělil klienty do dvojic. Jeden z dvojice měl vyprávět libovolný příběh a ten druhý měl za úkol mu bedlivě naslouchat a dávat najevo svůj zájem. Pak se role obrátily a poslouchající měl naopak projevit lhostejnost. Po ukončení cvičení se skupina sešla v kroužku a diskutovala, co vlastně znamená projevovat zájem a jak se projevuje lhostejnost. Terapeut jim říkal věci jako, že když udržujete oční kontakt, přikyvujete, dotazujete se, tak naznačujete, že v té konverzaci chcete zůstat. Bylo to vlastně takové cvičení, aby klienti pochopili nějaké společenské… 

Pravidla společenské interakce.
Pravidla společenské interakce. Aby chápali, co znamenají různé společenské signály a proč třeba někdo může být naštvaný, když mu projevují lhostejnost. To znamená, že ta behaviorální terapie je vlastně… Její účel je změnit nějakým způsobem ty behaviorální vzorce a pomoci klientům udržovat a navazovat zdravé vztahy. A také se tam klade velký důraz na mindfulness. To znamená, že každá terapie, aspoň z toho, co jsem pochopila, začíná nějakou krátkou meditací nebo meditačním cvičením, aby klienti byli opravdu schopni být teď a tady na tom místě a sami se sebou pracovat. A pak se pokračuje dál a ten poslední cíl DBT terapie je nějaké zvýšení sebevědomí – aby byli schopni vidět, tady mám já hranice, tady máš ty hranice, tady to už je nějak za čárou toho, co je pro mě akceptovatelné a být schopni komunikovat jak sami se sebou, tak se svým okolím. To znamená, že ta první fáze je nějaká zabydlovací, dostávání se do toho, aby vůbec byly schopni v té komunitě existovat, aby tam nějakým způsobem netrpěli, aby se stali součástí té komunity. A pak v těch dalších fázích už je to o nějakém spolužití s tou komunitou a budování nějakého návyku, vztahu. Hrozně dobře mi to popsal terapeut, který je právě vedoucí kliniky, Martin Klement, s tím, že celá komunita je nějaká simulace reálného světa.

Byla jsi tam svědkem nějakého konfliktního chování? Nebo že by tam došlo k nějakému sporu třeba i na té terapii? Něco, co se muselo v ten moment řešit?
Tam se něco řeší téměř pořád. Většinou ta témata přináší sami klienti a třeba i sami řeknou, přišel jsem o minutu pozdě na minulou schůzi, protože jsem si zapomněl notýsek. A ta skupina pak má šanci na to nějak reagovat. Zažila jsem tam, že se řešilo například, že někdo někomu jinému nabídl půlku nanuka. Zase s tím tématem přišel klient. A když jsem se pak na to později doptávala právě vedoucího kliniky, tak mě vysvětloval, že je tam takové pravidlo, že s ostatními nedáváme dary. A to proto, že právě jak lidé s hraničním poruchou osobností mají problém s tím navazováním vztahů, tak občas mají i tendence si ostatní kupovat. A protože se chtějí zalíbit, tak to dělají takovým způsobem, který není úplně zdravý a udržitelný. A pak je otázka, kdy to člověk utne. Jestli to udělat u půlky nanuka, u deseti nanuků, tak to radši prostě dělají hned. 

Znovu se tedy vrátím k tomu, co jsem říkal na začátku. Zkratkovité chování, nepředvídatelná nálada, to všechno se taky řeší právě i v Solenicích. Když ale potom klienti odejdou z toho zařízení, z toho areálu, z té skupinové terapie, dál dochází k psychoterapeutovi? Je to jako dlouhodobá záležitost? Není to tak, že dojdu na terapii a jsem nevyléčen, ale mé potíži jsou eliminovány tak, že dokážu žít bez toho, aniž bych dál to s někým řešil?
Poslední měsíce toho pobytu jsou věnované právě myšlenkám na odchod z té komunity a na život potom. A tady to je vlastně velká část toho, co se tam řeší. Nějaké to ukončení tady té fáze a přestoupení do toho reálného světa tím, že ten svět, který žijí v komunitě, je dost odlišný od toho reálného světa. 

Byť ho má simulovat, nějakým způsobem.
Přesně. Je potřeba klást velký důraz právě i na nějakou přípravu a ten přechod, který se děje velmi pomalu. Začíná to třeba tím, že klienti jsou na nějakém individuálním plánu a určují se, na jaký program chtějí jít a na jaký nechtějí. A pak jezdí na další návštěvy domů a takhle postupně se dostávají do toho opravdového světa. Lidé se pak navrací do práce, do školy, vrací se do rodin s tím, že někteří i nadále dochází do denních stacionářů, někteří dochází na různé skupinové terapie a mají i možnost zůstat nadále v kontaktu s tou komunitou. Je tam jakýsi status úspěšného klienta, což je po dokončení třetí nebo čtvrté fáze toho pobytu. Když splní tady toho úspěšného klienta, tak pak můžou jezdit i na akce takových ex-klientů, a právě zpátky do komunity a nějak s ní zůstat v kontaktu. 

Ten pobyt tedy může být až osmnáctiměsíční. Není pak divu, že se na to i tak dlouho čeká, protože to zařízení ani asi není nafukovací, nebo kolik obstará klientů? Dvacet, třicet?
Teď nevím přesně, jakou má kapacitu, ale když je plno, tak tam bylo nějakých patnáct klientů.

31 % mileniálů zažívá stres

Čeká se tedy až rok a půl na to, aby se tam ti lidé dostali. Tohle je jediné zařízení svého typu v Česku, není jich víc, takže nemají alternativu.
Pokud chtějí zažít tuhle komunitu, to znamená fakt nikde bydlet a být tam spolu s lidmi, kteří mají stejný problém, a ne tam být jenom jako pacienti, jako v psychiatrické nemocnici, ale opravdu tam se podílet na nějaké samosprávě, tak je tohle jediné takové zařízení.

No a co dělat proto, abych bylo víc míst? Nebo co dělat proto, aby se nečekalo 18 měsíců?
Jedna z věcí, kterou zmiňovala ředitelka organizace Kaleidoskop, která komunitu zaštiťuje, bylo, že se musí více dbát na prevenci, to znamená zachytit problémy, které se týkají právě těch osobních hranic a sebepoškozování u mladistvých, tak aby se vůbec do těch akutních stavů nedostávaly, aby vlastně ten problém nezašel až tak daleko. To můžou být různé vzdělávací programy ve školách, které se týkají právě těch osobních hranic a sebepoškozování u mladistvých, kde jsou škola, rodiče a děti informovaní o prvotních symptomech duševního onemocnění, jsou tam nějaké včasné intervence, včasné řešení problémů, jak ve škole, tak mimo ni. Jsou to různé komunitní služby. To je jedna část a ta druhá část je mít lépe rozvinuté komunitní služby v Česku, o což se snaží reforma péče o duševní zdraví. Jeden z klíčových projektů, o kterém se hodně mluvilo, byla centra duševního zdraví. Těch mělo do roku 2030 vzniknout v České republice 100, ale zatím je jich jen 29. Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek za TOP 09 před pár měsíci prohlásil, že není jisté, zda jich těch 100 opravdu bude. Takže je tady nějaká snaha v rámci reformy péče o duševní zdraví o poskytnutí komunitních služeb, o prevence ve školách. Ale tím, že se reforma teď tak trochu zasekla a neví se, co se přesně děje a co bude dál, tak se obávám, že se ten problém bude spíše prohlubovat než efektivně nebo rychle řešit. Máme i nějaká nová data ohledně duševního zdraví od společnosti Deloitte, která ukazují, že 32 % mladých Čechů a Češek z generace Z stejně tak jako 31 % tuzemských mileniálů zažívá stres či úzkost buď to neustále anebo po většinu času. To znamená, že téměř jeden ze tří mladých lidí zažívá nějaké duševní obtíže. Když pak slyšíte, že čekací lhůta na komunitní služby je roka půl, tak si člověk říká, že by se s tím asi mělo něco stát. 

A přímo lidé, kteří mají tu diagnózu hraniční poruchy osobnosti, neví, kolik jich je, pro představu?
V Česku nejsou úplně přesná data na to, kolik těch lidí z hraniční poruchy osobnosti je. Je to taková diagnóza, která je poměrně těžko diagnostikovatelná, protože má spoustu projevů, a právě do komunity se dostávají i lidé, kteří mají ty symptomy, které té diagnóze odpovídají. Podle mezinárodních statistik se to týká zhruba jednoho ze sta. tuším, že ta prevalence byla nějakých 1,6 % v populaci s tím, že celý ten balíček poruch osobnosti, kam patří právě třeba histrionická porucha osobnosti nebo narcistická porucha osobnosti. se týká 11 % populace. Takže zase týká se více než jednoho z deseti z nás. A to je jen jedna kategorie těch duševních nemocí. Když to takhle člověk slyší, má pocit, že ten problém je fakt všudypřítomný. 

V podcastu byly využity zvuky z archivu Anny Košlerové.