Emoce jsou v politice přijatelnější než dřív. Proč ale žijeme ve věku hněvu?

Myslíte si, že žijeme ve věku hněvu?
To je opravdu zajímavá otázka. Myslím, že pokud byste se zeptal spousty různých pozorovatelů, řekli by, že je toho opravdu hodně, kvůli čemu můžeme být teď naštvaní. Já se ale kloním k tomu názoru, že to tak bylo pravděpodobně vždycky. Myslím si, že jen žijeme v době, kdy je mnohem přijatelnější dávat svůj hněv veřejně najevo. Existuje pro to několik různých důvodů a jedním z nich je právě to, že je ve společnosti obecně přípustnější a tolerovanější, že sdílíte své emoce. Je to něco, co už se děje poměrně dlouho dobu. V posledních desetiletích jsme ale také svědky boomu sociálních sítí, které zvlášť z naštvanosti dělají daleko významnější a daleko častěji sdílenou emoci. A to je zase něco, co se přelévá do obsahu mainstreamových médií. Takže bych řekla, že žijeme ve věku, kdy se stalo vyjadřování hněvu daleko přijatelnější než dřív.

A myslíte si, že je to přijatelnější i u politiků? Rozzlobit se…
Myslím, že politici určitě vyjadřují své naštvání na veřejnosti daleko častěji než dřív. Řekla bych, že historicky existoval pro veřejně známé osobnosti něco jako zákaz projevování negativních emocí. Dávat najevo svůj hněv bylo vnímáno skoro jako něco nezákonného nebo nepovoleného. U některých politiků jsme ale byli svědky určitého posunu. Mám na mysli zejména populistické politiky, kteří přišli na to, že zlost je politicky opravdu velice účinnou emocí. A já se domnívám, že si to političtí aktivisté a společenská hnutí už nějakou dobu uvědomují a těží z toho. Myslím si, že hněv byl odjakživa velice užitečný pro lidi na okraji společnosti, sotva ale byl přijatelný pro mainstreamové politiky. Změna je, že populističtí politici zjistili, že když vyjádří své rozčilení na veřejnosti, bude to mezi posluchači rezonovat, protože oni tak nějak vyslovují názory velkých, nespokojených a nešťastných skupin obyvatel.

Zprostředkovaný hněv

Ve své knize pracujete s termínem „zprostředkovaný hněv“. Můžete upřesnit, o co se jedná?
Určitě. V mé knize se zabývám výzkumem projevů zprostředkovaného hněvu jako něčeho, co je zcela odlišné od druhu zlosti, kterou cítíme jako jednotlivci. Když vidíme, jak hněv pokrývají média, je to něco velmi zvláštního. Myslím, že to je v mnoha ohledech charakteristické. Zaprvé to není něco, co by k nám přišlo bez úprav. Přijímáme to – jak já říkám – konstruované prostřednictvím reportáže, je to převyprávěné od novinářů. Oni sami jistým způsobem vypráví příběhy o hněvu, dávají jim význam a dělají je potenciálně ideologickými. A zadruhé si myslím, že když nám hněv zprostředkovávají média, je hněv performativní. Co tím myslím – když vidíme v médiích naštvané lidi, ať už jsou to nějací protestující nebo třeba prezidenti, svůj hněv prezentují s vědomím, že je na ně upírána pozornost veřejnosti. Tohle uvědomění pak velmi pravděpodobně formuje způsob, jak své rozhořčení vyjadřují. A konečně – jak ukázal můj vlastní výzkum – v naprosté většině případů, pokud vidíte hněv prezentovaný v médiích, nebývá to zlost jednotlivců. Když je totiž naštvaný jeden, není to tak úplně zajímavé pro masová média. Jinak je tomu pouze v případech, kdy jde o jednotlivce, který je pro média atraktivní sám o sobě – třeba Donald Trump. Jinými slovy – zprostředkovaný hněv se často týká kolektivního naštvání. Jde například o hněv lékařů, kteří nejsou dostatečně dobře placení, nebo o hněv uprchlíků, kteří jsou rozhořčení tím, jak se k nim chová nějaká konkrétní vláda. Jde o zlost skupin lidí, které pociťují nějakou nespravedlnost. To znamená, že v naprosté většině případů je zprostředkovaný hněv potenciálně politický – protože je kolektivní.

Když tu debatu vrátíme zpátky k politikům – pokud jsem to dobře pochopil, politici jsou daleko ochotnější chovat se rozzlobeně a běsnit jen proto, aby mobilizovali své voliče?
Myslím, že jde částečně právě o to, že veřejné projevování emocí je daleko přípustnější. Hlavně jsou dnes veřejné projevy hněvu mnohem víc přijatelné. Podstatné je ale podle mě to, že zejména populističtí politici přišli na to, že jejich veřejné projevy naštvání jsou způsobem, jak zprostředkovat emoce veřejnosti. Oni v podstatě tlumočí nějaké pocity nespokojenosti lidí – voličů – jimž věci, které je štvou, prostě leží na srdci. Skutečně se tedy ukazuje, že pro politiky z řad populistů jde o opravdu účinný způsob, jak si získat pozornost potenciálních voličů.

Fanouškovství a citové vztahy

Když už přišla řeč na Donalda Trumpa, vy jste ho sama zmínila – on je typickým představitelem „věku hněvu“ nebo “politiky hněvu”. Existuje ještě jeden termín, který si s jeho jménem můžeme spojit, a to je „politické fanouškovství“. Myslíte si, že to hraje nebo může hrát důležitou roli při jeho politickém comebacku v USA?
Donald Trump je bezpochyby poměrně osobitou a ojedinělou figurou, a to v mnoha ohledech. Myslím si ale, že na druhou stranu je také naprosto příznačnou postavou toho, jak se věci v politice obecně vyvíjí. V poslední době jsme byli svědky toho, jak do politiky vstupovalo čím dál víc celebrit nebo veřejně známých osobností. Druhá věc, kterou pozorujeme, je, že politici daleko častěji používají metafory, jazyk a různá podobenství z populární kultury. Dá se říct, že během posledních několika desetiletí se popkultura a politika vzájemně sblížily. Inspirovala jsem se ve studiích akademiků zkoumajících fenomén fanoušků a ve své knize argumentuji, že o pocitu oddanosti k nějakému politikovi můžeme mluvit svým způsobem jako o fanouškovství. Důvod, proč si tohle myslím, je ten, že pro ty, kteří fandovství studují, je zásadní úvaha o tom, co dělá člověka fanouškem – a fanouškovství je emocionální vazba na určitý text nebo konkrétní populární osobnost. Stejně tak když přemýšlíme o politicích a o tom, proč je mají někteří lidé rádi, jde nám o citovou vazbu na nějakou politickou osobnost. S tím se pojí to, že když cítíme, že s někým máme emocionální vztah, hlasujeme pro něj. Nefunguje to ale zcela odděleně od racionálního rozhodování, to je založené na našem politickém přesvědčení a jde s těmito emočními vazbami ruku v ruce. Když se podíváme konkrétně na Donalda Trumpa, jde tu podle mě částečně o to, že je to osobnost, která pochází z jakéhosi okruhu celebrit. Jedná se tedy o někoho, koho okamžitě poznáte a s kým je spojená určitá značka. Zároveň je ale taky politikem, ke kterému mají jeho voliči bezpochyby velice silný citový vztah. To ilustruje skutečnost, že někteří lidé Trumpovy následovníky ve vztahu k němu popisují skoro jako určitý druh sekty. Takže ano, myslím si, že politický ohlas, který Donald Trump vyvolává, je možné popsat termíny spojenými s fanouškovstvím.

Mimochodem, proč si k politikům vůbec vytváříme citový vztah? Co je to za kouzlo? Způsobují to hlavně sociální média?
Myslím si, že jsme se vždycky snažili najít důvod k navázání nějakého emočního vztahu s politiky. Jak jsem už zmínila, když přemýšlíme o tom, proč chceme pro konkrétního politika hlasovat, je to částečně proto, že souzníme s jeho pohledem na svět. Zároveň je v tom ale taky něco z toho, jak se prezentuje, jak coby politik vystupuje – něco, co nám konvenuje jako jednotlivcům. Je to něco, co pravděpodobně vždycky hrálo roli a co jen zvýraznil vzestup masmédií, počínaje rozhlasem a televizí. A obzvlášť tento jev pak posílil boom sociálních sítí.

Na sociálních sítích se vytváří něco jako parasociální vztah mezi voliči a politiky, ne?
Ano, rozhodně. Myslím si, že jde o takový parasociální vztah, kdy si do politických vůdců promítáme určité vlastnosti. Upínáme se na ně, na jejich životy a povahové rysy. Takže vás napadne myšlenka, že voliči mají s politiky stejný parasociální vztah, jaký mají třeba fanoušci nějakého příběhu s postavami, o kterých pojednává. Ať už jde o televizní seriál, film, nebo něco jiného.

Přispěju teď jedním českým příkladem. Náš bývalý premiér na sociálních sítích rád vaří, tancuje, podrbe prase v zoo. I politici všude jinde provádí tyhle vylomeniny. Proč myslíte, že to dělají? Funguje to?
To je vlastně zajímavá otázka, že? Ještě před tímhle rozhovorem jsem si prošla nějakou literaturu o kontextu české politiky. Narazila jsem na studii, která sledovala vývoj angažovanosti veřejně známých osobností v politice a mediální pokrytí politických aktivit od roku 1996. Jednoznačně se u vás něco děje. Něco, k čemu dochází i jinde. Domnívám se, že podstatnou částí téhle skládačky je to, že se teď politici pohybují v online prostředí, kde se musí pokusit zaujmout voliče tím, že budou sami sebe prezentovat jako úplně obyčejné lidi. Nesmí se nijak povyšovat, ale naopak být jako my ostatní. Musí vařit, prát prádlo, tančit a vcítit se do života obyčejných smrtelníků. Je to velmi odlišné prostředí, kde jsou politici hodnoceni nejen ve vztahu k tomu, jak se jim daří v politice, ale i s ohledem na to, jak sympatické jsou osobnosti.

Emoce a mediální logika

Když jsme mluvili o performativním hněvu, není tohle zase jen performance? Je to uvěřitelné, autentické?
Myslím, že jsme svědky nějakého vzorce, podle kterého je takřka podmínkou, aby politici dovedli autenticky projevovat své emoce. Takže nejúspěšnější politici současnosti jsou právě ti, kteří své pocity dávají najevo – ať už jde o emoce pozitivní nebo negativní – a dovedou to dělat tak, aby to působilo autenticky. Jedním z těch, kteří mě teď napadli, je Volodymyr Zelenskyj, který samozřejmě jakožto původním povoláním herec rozumí tomu, jaké záludnosti skýtá performance. Ale paradoxně právě proto, že má za sebou ten herecký background, dovede sám působit autenticky. Takže on pořád pracuje s pozitivními i negativními emocemi způsobem, který přirozeně kopíruje nějaké politické cíle – v jeho případě jde samozřejmě o záchranu Ukrajiny všemi dostupnými prostředky.

A v širším slova smyslu – myslíte si, že je nutné do politiky tahat emoce? Být nebo pokusit se být emotivní a autentický? Že to bude to potřeba i do budoucna z hlediska toho, že jen ten, kdo bude projevovat emoce, v politice přežije, a ostatní z ní zmizí?
Řekla bych, že politici se dnes musí čím dál víc zaměřit na to, čemu říkáme mediální logika – na to, co jim dobře poslouží v médiích, a schopnost autenticky projevovat emoce je toho nedílnou součástí. Takže ano, myslím, že pro politiky je stále důležité ztělesňovat politiku, která rezonuje mezi voliči. Ale pravděpodobně je také více a více důležité, aby měli určitý druh emoční inteligence – aby uměli autenticky dávat najevo pocity a spojit se s voliči v nějaké emoční rovině. Bez toho bude obtížné uspět.