‚Posadil mě do auta a ujížděl. Strýc mi pak řekl, že jsem hezká a bude se to stávat.‘ Julii znásilnil expřítel
„Když jsem viděla ty malé rozbité cesty vedoucí pryč z města, došlo mi, že do kavárny mě neveze,“ vzpomíná Julie, hrdinka čtvrté epizody podcastu Hranice násilí. Bývalý přítel jí slíbil pomoc s učením, místo toho ji ale odvezl na osamělé místo u přehrady za Brnem. Přestože se Julie bránila a znásilnění nahlásila na Policii, narážela na nedůvěru.
Julii bylo patnáct let, nastoupila na střední školu, odstěhovala se na internát a po čase začala chodit se starším spolužákem. „Měla jsem kamarády, chodila jsem ven, dělali jsme různé kraviny. Byla jsem běžné, bezstarostné patnáctileté dítě,“ vzpomíná.
Poslechněte si příběh Julie, která se znásilnění bývalým přítelem rozhodla nahlásit. Policie ale při výslechu dávala najevo, že jí nevěří
Že se o ni začal zajímat starší spolužák, jí lichotilo. „Nic špatného jsem první měsíc neviděla,“ popisuje. On ji postupně zval k sobě domů a tam se jeho přístup změnil.
„Začalo mi docházet, že to není úplně v pořádku, když mi začal brát ruku, osahávat se s ní, i když jsem říkala, že nechci. Měl v pokoji mladší sestru, bylo jí asi devět a on se takhle choval před ní.
Přítel se s Julií rozešel jednoho dne, když si vsugeroval, že Julie randí i s jinými spolužáky. Dva týdny spolu nemluvili, dokud Julie nepotřebovala pomoct se školou a obrátila se na něj. Myslela si, že spolu zajdou do kavárny. „Napsal mi, že pojedeme autem. Proč ne, neměla jsem důvod mu nevěřit.“
Jenže on vyrazil autem směrem z města. „Viděla jsem, jak jedeme pryč. Zčala jsem panikařit, byli jsme za městem a bylo mi jasné, že tam se fakt nezachráním, byla zima, tma. Říkala jsem si, že to musím přečkat.“
‚Nevěděla jsem, že to je znásilnění, když to bylo v mé vlastní posteli.‘ Anna si vyčítala, že se víc nebránila
Číst článek
Za městem auto zastavilo a expřítel začal Julii vyznávat lásku a přemlouvat ji, ať si sundá bundu. Když odmítla, svlékl ji sám. Stáhl ji k sobě na sedačku, sundávat oblečení.
„Byla jsem paralyzovaná, byla jsem tak mimo, že jsem ani nějak extrémně nebojovala. Spíš jsem říkala, že to nechci. Ale jak jsem měla strach, nenapadlo mě aktivně se bránit,“ popisuje. „Mám tam mlhu, ale vím, že ve mně měl prsty. Chtěl sex, nakonec mě napadla úplně blbá výmluva, že jsem nemocná a kdesi cosi. Věřím, že mě to ten den zachránilo.“
Agresor ji pak znovu odvezl do města a při loučení ji chytil za zápětí, ze stejného hmatu má Julie dodnes panickou hrůzu. „Vypnu, složím se, rozbrečím se, prostě konečná,“ přiznává Julie.
Zachránila si život
Julie se zachovala, jak nejlépe mohla, hodnotí odbornice na téma sexuálního násilí Natalia Schwab Figusch: „Zachovala se logicky jako někdo, kdo chce přežít útok. Neutíkala, smlouvala, komunikovala s pachatelem. Nevyhrožovala mu. Tím si zachránila život, protože pokud by to eskalovalo a on dostal zlost, mohlo to skončit tragicky.“
Připomíná, že pachatel měl fyzickou převahu a vybral si prostředí, kde Julie neměla šanci najít pomoc. „To, jak ji stáhl z předního sedadla k sobě dozadu, znamenalo, že je v rauši, má snížené ovládací a rozpoznávací dovednosti. Jakmile dosáhl svého a sexuálně se uvolnil, začal přicházet k sobě.“
Právě proto se Julie zachovala skvěle, vyzdvihuje odbornice: „Okamžitě se obrátila na svou maminku. Při loučení situaci nehrozila, nevyhrožovala mu, protože nevěděla, co od něj může čekat. Já to beru velmi vážně a měla to brát vážně i policie.“
‚Jsi hezká, kluci se k tobě takhle budou chovat‘
Ještě v autě se u Julie začala objevovat traumatizace a sama se co nejrychleji obrátila na svou maminku. „Byla jsem ráda, že to neshazovala, že se to nestalo. Ale hned pro mě přijel strýc a dokopala mě, že půjdeme na kriminálku, že se to bude řešit,“ říká.
Na policii ale v tu chvíli nebyl žádný odborník na sexuální násilí. S Julií komunikoval policista, který jinak pracoval na hospodářské kriminalitě. „Ale byl to první a poslední příjemný výslech, který jsem měla,“ je vděčná Julie.
‚Partner mě zneužíval a já ho živila. Pomohly mi ženy okolo mě.‘ Daniela vypráví o cestě z násilného vztahu
Číst článek
Cestou domů se na Julii obrátil strýc. „Řekl mi, že si mám dávat pozor. Že jsem hezká holka a mám se připravit na to, že se ke mně budou takhle kluci chovat. Do té doby jsem ho měla za rozumného chlapa. Ale tři hodiny po tom, co ti znásilní neteř, jí budeš říkat, ať se na to připraví, že to se teď bude dít?“
O den později se Julie setkala s prarodiči. „Babučka si mě vzala bokem a ptala se, co se stalo, jestli to bylo opravud tak vážné, jestli jsem si to nevymyslela, jestli mu nechci ublížit po rozchodu.“
A v podobném duchu se nesly i další výslechy na policii. „Bylo nepříjemné vysvětovat dvěma dospělým chlapům, co mi udělal, chtěli po mně detauly. Přijde mi, že se mě spíš pokoušeli nachytat při lži, než aby mě vyslechli,“ vzpomíná Julie. I proto později svoje tvrzení stáhla a spolupráci s policií ukončila.
Že rodina Julii nechtěla věřit, je podle odbornice Schwab Figusch dané mimo jiné tím, že dívka pocházela z malého města. „Hledali chybu v ní, aby udrželi stabilitu celého rodinného systému, který byl prostřednictvím znásilnění ohrožen,“ usuzuje.
‚Není to moje vina, ale jeho‘
U Julie se následně rozvinuly zdravotní problémy, bez zjevné příčiny onemocněla těžkou anémií.
„V nemocnici na mě doktor koukal jako na zázrak, protože jsem měla extrémně nízké hladiny homoglobinu. Jako kdybych najednouztratila dva a půl litrů krve. Říkali, že děcka s takovými hodnotami jsou většinou v umělém spánku – a já si krátce předtím, než mě odvezli do nemocnice, hrála s dětmi,“ popisuje Julie.
‚Nechtěla jsem být jen hospodyní a nástrojem na sex.‘ Klára vzpomíná na vztah plný genderových stereotypů
Číst článek
Odbornice Schwab Figusch soudá, že šlo o somatizaci: „Možná to bylo i tím, že u Julie došlo k určité disociaci, odpojení od těla, aby zamezila znovuprožívání těch dramatických okamžiků. Možná proto si na sobě nevšimla varovných signálů.“
Dva roky poté začala Julie chodit k odborníkům, léčila se s depresemi a panickými atakami. „To mi hodně otevřelo oči, že to není moje vina. Pořád jsem si říkala, že jsem se mohla víc bránit, utéct z auta. Ale zpětně po terapiích vím, že nemohla. Nevím, jak by reagoval, kdybych se víc bránila, jestli by mi neublížil. Teď už vím, že je to celé jeho vina. Najednou jsem měla strašnou radost, že to není moje vina,“ dodává Julie.
Podráželi jí nohy
Podle advokátky Věry Novákové je v Juliině příběhu zásadní nedostatek podpory ze strany rodiny i policie: „Byla statečná, ale místo aby se kolem ní blízcí i zástupci institucí semkli a pomohli, tak jí pořád někdo podrážel nohy.“
A vysvětluje, že policisté by měli oběti například připravovat na nepříjemné otázky. „Měli by vysvětlovat, proč se na ně ptají, člověk potřebuje rozumět tomu, co se děje. Je to součástí spravedlivého procesu.“
Právnička Adéla Hořejší dodává, že Juliin příběh ukazuje některé systémové problémy: „Bylo s ní zacházeno jako s důkazním objektem, nástrojem k prokázání případného pochybení obviněného. Ta perspektiva se musí změnit. Ve středu má být osoba, které bylo ublíženo a kolem ní má být vytvořený a aplikovaný systém ochrany.“
Celý podcast si poslechněte v audiozáznamu, nebo třeba na portále mujRozhlas.cz.
